Daniel Orálek: 24 hodin na ME v Madridu

Na druhou stranu, tak intenzivní zážitek, jaký ultraběh přináší, se při normálních běžeckých vzdálenostech nedá zažít.

Dostalo se mi cti běžet 24 hodin na ME v Madridu. To, že mě pořadatelé vzali, bylo zásluhou dojmu, který jsem zanechal loni v Madridu v závodě na 6 hodin. Hlavní pořadatel Paco Rico napsal, že mě bere a věří, že zaběhnu.

Závod byl 5. května, takže jsme spolu s Renatou, která měla zajišťovat při závodě servis, odlítali 3. května z Prahy. V Madridu jsme zvládli ubytování a v pátek nás čekalo slavnostní zahájení a prohlídka závodiště. Závod je specifický v tom, že je na dráze, přičemž na třech vnitřních drahách běží ženy a na vnějších třech běží muži.

Oba závody mají zajištěny svoje vlastní záchody, stany pro odpočinek a občerstvení. Každý stát má svůj vlastní stolek pro vlastní přinesené občerstvení závodníků.

Po kulturním programu a pasta párty nás autobus odveze na hotel, kde přípravu na závod završíme spolu Mirkem Osladilem a Jirkou Hofmanem v nedaleké putyce pivem na dobrou noc.

V 9.15 ráno odjíždíme na stadion, kde si každý připravuje svoje zázemí a provádíme hromadné fotky před "použitím". V pravé poledne nastává okamžik startu a na trať vyráží 39 mužů a 16 žen.

Po startu se do čela dostává Španěl Posado, který běží pro mě docela rychle. Snažím se brzdit a dodržovat tempo, které jsem si určil na 11 až 11,5 km. Počasí není moc příjemné, protože je 22° až 25° Celsia, neuvěřitelně modrá obloha a silný vítr, který všechny vysušuje. Skoro všichni běží v kšiltovkách, aby si alespoň obličej ochránili před sluncem.

První čtyři hodiny uběhnou rychle, snažím se pravidelně občerstvovat a střídám ionty a vodu a jím kousky banánu nebo sušenek. Čtvrtá hodina znamená změnu směru, která je nám oznámena výstřelem z pistole. Když se na otočce potkávám s ostatními běžci, tak se navzájem povzbuzujeme. Většina běžců reaguje, zcela do sebe zůstávají zahleděni pouze Rusové, kteří jsou na třetím a čtvrtém a pátém místě; v čele jsou dva Španělé Posado a Vergé.

Je zajímavé sledovat taktiku jednotlivých běžců. Španělé běží hodně rychle, a naopak Christian Ritella, Švéd, kterého znám z loňského roku z MUM, udržuje svoje tempo 9,5 až 10 km za hodinu. Jeho osobák, který udělal loni na podzim, dosahuje 233 km. Pokud ve svém cupitavém běhu vytrvá, tak má šanci zopakovat loňský výkon.

Okolo Christiana probíhá další zajímavost. Natáčí ho totiž televizní miništáb sestávající se ze dvou filmařů.

Velmi zajímavý styl zvolil Dán Jan Michael Andersen, který je neustále doprovázen Norem Per Gunnar Alfeimem: oba běží vždy asi dvě minuty a pak dávají 15 vteřinovou chůzi. Chvilku je doprovázím a ptám se, jestli jsou soupeři, když jsou každý z jiného státu.

Michael odpovídá, že na život a na smrt a oba se tomu smějí. Následně jsem se zeptal, jak se vlastně domlouvají a ujistili mě, že si navzájem rozumí asi jako Češi a Poláci. Když jsme u Poláků, tak oba dva Jerzy Wyka i Marek Gulbierz běží hodně vpředu a mám pocit, že trochu nad svoje možnosti. Pohledem na vnitřní dráhu vidím, že dámy běží také velmi svižně a v čele se drží Ludmila Kalinina a někde za ní Monika Casiraghi.

V průběhu další hodiny si říkám o gel, který zapíjím vodou. Abych mohl pít z láhve za běhu, tak jsem si z česka přivezl lahvičky s uzávěrem, který můžu otevřít zuby a docela dobře se drží v ruce. Po uběhnutí kola lahvičku vracím Renatě k naplnění. Při cestě okolo našeho stolku zjišťuji, že pořadatelé dodali první papírové výsledky a tak si je za běhu snažím přečíst.

Po 4 hodinách mám 45,288 km a jsem na 12. místě. Pokud by mi to vydrželo, tak je to super, ale závod vlastně před chvilkou odstartoval a do cíle je ještě hodně dlouhá cesta.

Z pohledu závodníka se o malou chvilku později blíží změna směru po 8 hodinách. Moje pocity jsou o poznání horší. Hlásí se problémy s žaludkem, které možná způsobuje horko, možná něco jiného. Každý hlt vody nebo něco snězeného vyžaduje boj, aby to zůstalo tam, kde má.

Problémy nemám sám, ale očividně postihují i ostatní závodníky jako třeba Jirku Hofmana nebo jednoho z favoritů Denisa Zhalibyna, kterého vidím kolem 10. hodiny zvracet na pěkně upravený trávník. Denis ještě zkouší bojovat na dráze, ale je jasné, že to bude hodně těžké. O půl hodiny později už sedí zlomený na židli a očividně nemá zájem dále pokračovat.

Z přicházející tmou začíná postupně klesat teplota a naše asistentky to rozhodně nemají snadné. Často přemýšlím, co je těžší, zda to běžet nebo dělat asistenta. Asistent trpí horkem, zimou, nevyspáním, nesmyslnými požadavky běžců a děsnou nudou z pohledu na kroužící "pomatence" po dráze. Získat asistentku na závod vyžaduje diplomacii, její vstřícnost a například slib dvoudenního výletu po Madridu po skončení závodu.

Po 12. hodině a další otočce konečně přestává hrát kapela uprostřed hřiště a DJ už snad taky půjde spát. Umožňuje mi to konečně použít svůj přehrávač, který je na této akci povolený. První tóny Communication Breakdown od Zeppelinů mi hodně vylepší náladu, ale noc a klesající hladina cukrů zase náladu pěkně tlačí dolů.

pokračování (dalších 12 hodin) za týden