Winschoten: svátek ultramaratonu (1)

Česko vyslalo neobvykle početnou výpravu o deseti závodnících. Důvodem bylo jednak to, že se MS konalo po dvou letech v Evropě, a také narůstající zájem o ultramaraton, což se projevilo v tom, že po mnoha letech jsme měli družstvo žen. V ženách startovaly: Milada Barešová, Zdena Komárková a Pavlína Procházková. V mužích se potom na start postavili: Pavel Hotař, Jaroslav Kaše, Jirka Krejčí, Jan Ondruš, Daniel Orálek, Mirek Osladil a Petr Dostálek. Všichni muži už nějakou stovku absolvovali, ale pro všechna děvčata to byla premiéra, kdy nejvíce zkušeností s ultra asi měla Pavla, která letos běžela MUM a závod na 24 v Kladně. Milada dokonce MUM vyhrála, ale delší závod neběžela.

Výprava byla rozdělena na tři části. Dodávka vezla sedm závodníků a Hanku Kašovou jako doprovod. Mirek jel s Petrem a bral jako doprovod Věru. Obytným autem potom v pátek dojel Jirka v doprovodu svých dvou dcer.

S dodávkou jsme dorazili ve čtvrtek o půlnoci do centra Winschotenu, kde nás pořadatelé rozdělili po dvou do rodin, které nás ubytovaly na následující 3 dny. Tento způsob ubytování je ve Winschotenu již tradiční. Zhruba 150 účastníků bydlelo v rodinách a asi 250 dalo přednost hotelu. Později jsem se dozvěděl, že o poskytnutí dočasného příbytku je mezi místními velký zájem a pokud někdo se závodníků nepřijede, postižená rodina je velmi zklamaná. O všechny bylo příkladně postaráno, kromě postele jsme dostávali stravu v libovolném množství a navíc členové rodiny pomáhali na trati nebo aspoň přišli povzbuzovat. Při odjezdu jsme navíc všichni dostali svačinu na cestu. Není pravděpodobné, že někdo z Winschotenu bude číst článek na behej.com, ale přesto jim musím znovu poděkovat.

Technická konference se konala v pátek ve 14:00 ve vesnici Zuiidbroek, kde byl hotel pro účastníky. Bylo zde kromě již známých věcí opět zdůrazněno, že se nesmí používat přehrávače. Dozvěděli jsme se detaily o občerstvení, trati a počasí na závod, které mělo být pod mrakem s maximem kolem 20 stupňů. Po technické konferenci následovala pasta párty a přesun do Winschotenu, kde se všechny výpravy účastnily zahajovacího ceremoniálu s vlajkami. Tato zábava přilákala značné množství přihlížejících a nám dodala vědomí významnosti tohoto závodu. Po skončení a povinném focení jsme se přesunuli do nedaleké hospody na jedno malé pivo pro lepší spaní a po cestě poskytli několik slov místnímu rádiu, jehož speaker objížděl na motorce město.

Start závodu byl v sobotu v 10:00. Snídani jsem si připravil z instantní kaše přivezené z domu a tiše záviděl Petrovi jeho apetit dvě hodiny před závodem. Závod se běží na 10 km okruhu, který celý vede přes město. Občerstvení bylo 400 m před cílem a na 5. km. Zde měl každý stát svůj národní stůl a jako poslední bylo veřejné občerstvení. Na 2. a 7. km byla ještě oficiální stanice s vodou a houbičkami. Před cílem u našeho stolu zajišťovala občerstvení Věra, ale na půlce nebyl nikdo, takže jsem uvítal nabídku Berta z mé adoptivní rodiny, který šel občerstvovat na půlku okruhu.

Na startu, který byl v místní sportovní hale Klinker, se tísnil velký dav lidí, naštěstí štafety, kterých bylo více než 300, startovaly ve vedlejším pruhu. Záměrně jsem startoval zezadu, abych nepřehnal tempo, a to se povedlo. První kilometry jsem se prodíral mezi pomalejšími účastníky a mezičas na 10 km byl přes 43 minut. V druhém kole jsem se rozhodl mírně zrychlit tempo. Na občerstvovačce v polovině kola jsem si vzal láhev s ionťákem a pár hltů jsem vypil, aby se žaludek začal připravovat na pozdější dřinu.

Na konci druhého kola se zatáhlo a spustil se první desetiminutový jemný deštík, který sice ze začátku osvěžoval, ale v zesilujícím větru docela studil. Tohle dešťové povzbuzení nás na trati potkalo nejméně třikrát.

Pavel běžel prvních jeden a půl kola se mnou a pak naznal, že tempo je pro něj asi příliš rychlé a zpomalil. Otázkou bylo, jestli mu to už nevzalo příliš mnoho sil. Při průběhu do druhého kola jsem si vzal první gel a zapil ho vodou. Zatím všechno fungovalo, tak jak má. Po třetím kole jsem začal pociťovat první známky ztuhlosti ve svalech, ale v téhle fázi závodu to beru jako připomenutí, že ještě běžím. Metou 42 km jsem probíhal v čase 2:58, což odpovídalo mé snaze dostat se co nejvíce pod 7:30 na 100 km.

První krize začala hned po 50 km. Byly to první příznaky poklesu cukru a mírného vyčerpání. Bolest svalů už je v této fázi docela silná, ale hlavně jsem měl pocit, že můj motor dojíždí. Na občerstvení v půlce se potom plížím tempem 5 min/km a nekonečnou rovinu snad kilometrové ulice zdolávám v protivětru, ze kterého mám pocit, že snad couvám. Na občerstvovačce u Berta, který zde poctivě stojí snad celý závod, si dám gel a vzápětí na oficiálním občerstvení do sebe nalívám colu. Za pět minut se cítím lépe, ale můj žaludek tento prudký atak odměňuje tlakem a mírnou nevolností, která se mě potom drží až do konce závodu.

Asi v pátém kole předbíhám o kolo Zdenu, která na mé povzbuzení reaguje slovy: "Já už budu chodit." O 20 minut později potkám Pavlu a za dalších 20 minut Miladu. Snažím se je povzbudit, ale je jasné, že už si prožívají svou první stovku na plno se všemi pocity, co k tomu patří. Každé další kolo zjišťuji na mezičase, že zpomaluji, ale přesto mám pocit, že běžím nejméně stejně rychle jako na začátku.

Po průběhu sedmým kolem dostávám křeč zepředu do pravého stehna. Musím zastavit ...

Pokračování za týden

Tabulka výsledků a mezičasů

Oficiální výsledky závodu

Fotogalerie na dao.rajce