Běžel jsem s živoucí legendou

Motto: 48 hodin je závod, který si běží sám. Na začátku se akorát spustí stopky.

Bylo to, jak říká nadpis. Je pravda, že jsem nebyl sám, ale zase jsem měl něco navíc.

Jak mnozí vědí, konal se o víkendu v Brně Světový pohár na 48 hodin v hale, přesněji řečeno v pavilonu „Z“ brněnského výstaviště. Chtěl jsem v letošním roce tento závod nejen běžet, ale i dokončit (loni jsem musel pro zdravotní důvody vzdát po 17 hodinách).

Překvapivě mi už v neděli před Velikonocemi zavolal Tomáš Rusek, který je ředitelem závodu, s žádostí, jestli bych nezajel ve středu na letiště do Vídně. Tím hlavním překvapením bylo, že mám přivést Yiannise Kourose, který přiletí se svým doprovodem na závod 48 hodin. O tom, co tato legenda ultra dokázala, se lze dočíst na jeho stránkách. V úplné zkratce: Je to například držitel více než 130 světových rekordů na ultra vzdálenosti v různých věkových kategoriích, ale kromě toho studoval klasickou řeckou literaturu a hudbu, a také píše básně, skládá hudbu a nazpíval desku svých písní.

Ve Vídni jsem raději držel papír s jeho jménem, protože jsem ho viděl pouze na fotkách a nerad bych ho tam minul. Jakmile Yiannis vyšel se svým doprovodem, poznal jsem ho podle fotek a také on mě poznal podle popisu, který Tomáš posílal emailem. I když se tvářil lehce nepřístupně, tak následovalo poměrně vstřícné přivítání a představení se. Cesta do Brna byla v pohodě, přestože jsem oba hosty poněkud vystrašil tím, že jsem se na chvilku ztratil ve Vídni, což jsem jim neprozřetelně prozradil. V Brně jsme se loučili v takovém duchu, že jsem měl pocit, že mám nového běžce kamaráda.

[úvodní foto v lepším rozlišení]

Závod začínal v pátek 28. 3. v 10:00 hodin ráno a kromě běžné přípravy před závodem jsem mohl dělat frajera a jít se pozdravit s Yiannisem jako se starým známým. Dokonce ochotně svolil se společným focením těsně před startem závodu. Hned po startu Yiannis vyrazil do čela závodu a tempem 11 – 11,5 km/h předváděl poněkud jinou třídu závodění. Za ním se držela Irina Koval a hned za ní jsem si udržoval tempo mezi 10,5 – 11 km/h. Loňský světový rekordman Tony Mangan rozbíhá pomaleji a drží si pozici v polovině startovního pole. Loni to bylo stejné a nakonec z toho byl výkon 426 km. Jediný účastník, který od začátku pochoduje je Blahoš Kříž, ale to je jeho taktika, která je adekvátní vzhledem k jeho věku (teď se držte židle) 82 roků, ale bude určitě slavit úspěch. Pokouší se totiž o svěťák ve své věkové kategorii.

První hodiny ultramaratonu jsou celkem „nudné“ - všechno jde snadno, nic nebolí a běžec se pohybuje jakoby bez námahy. Zaplať příroda za těch pár hodin pohody. Zanedlouho je nám nabízen oběd, který někteří využívají, ale já si dám akorát trochu polévky. Na metu maratonu jsem se dostal zhruba za 3:50. Po 6 hodinách běhu se pořadí ustálilo a dostal jsem se na druhé místo za řeckou legendu. Yiannis pokračuje v běhu a zdá se, že ho nikdo neviděl ani zpomalit, takhle běhají snad jenom stroje. Jeho asistent mu za běhu v pravidelných intervalech podává lahvičky s různým obsahem a vždy kluše kousek s ním, aby neztratil rychlost. Jediné místo, kde snad zpomalí, je WC, ale nečekám, že nějak výrazně…

V pelotonu běžců, který se nyní chaoticky pohybuje po celé dráze, zcela jistě stojí za povšimnutí Míša Dimitriadu, která svým poklidným, ale stabilním tempem chystá další český rekord. Dalším takovým, ale ještě méně nápadným běžcem, je Petr Spáčil, který loni vyhrál 10denní závod v New Yorku a potom tam dokončil ještě závod na 3100 mil. Letos u sebe nemá tenisák, který používá na odreagování. Při krátkém rozhovoru mu ho slíbím, protože jako místnímu mi není zatěžko sehnat cokoliv potřebné.

Za další dvě hodiny se dostavují první drobné problémy. Už mě bolí stehenní svaly a záda v oblasti krku. Své troje boty střídám každé dvě hodiny, protože se mně všechny zdají nějaké nepohodlné a různě tlačí. Odřeniny od trenýrek taky nepřidávají na náladě. Žaludek zatím funguje dobře.

Kolem 21:00 hodiny mou přítelkyni a nyní asistentku Renatu přichází prostřídat můj otec jako asistent na noční směnu – služba asistenta patři mezi nevděčné a velmi náročné role. Já ale své asistenty nikdy netluču (nemám na to dost sil…). Už začínám vyhledávat záminky pro krátká zastavení, ale když se kouknu na Yiannise, který sice nepatrně zpomalil, ale jinak běží pořád dál bez jediného zastavení, tak se snažím tyto výpadky omezit. Yiannis, ač vypadá naprosto soustředěně, mě několikrát jedním nebo dvěma slovy povzbudí.

Po prvním asi 20minutovém odpočinku, který jsem si naordinoval asi ve 3 hodiny ráno, se mi začal zakyselovat žaludek. Projevilo se to pálením žáhy a během další hodiny to skončilo potupným zvracením na nejbližším WC. Pravda je, že už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposled poleptal sklovinu na zubech na nějakém večírku křikem do porcelánu, ale pro dnešek se mi výrazně ulevilo a mohl jsem opět začít přijímat jídlo i pití. V noci jsem si dal ještě jednu pauzu, jen mám pocit, že byla delší, než jsem chtěl, protože ve chvíli, kdy jsem se opět dostal na dráhu, jsem se podle monitoru objevoval na 8. místě. Svítání přineslo další úlevu a hlavně očekávání konce první 24hodinovky. Zlepšení morálky mi přineslo mírné zrychlení a nakonec jsem skončil na 24 hodin celkově na 6. místě a na MČR na 2. místě za Jirkou Hofmanem. Rozhodnu se odměnit se za tento výkon hodinou spánku a poté si dopřeji masáž nohou, ramen a krku. Masáž sice nemůže udělat zázrak, ale trochu uleví a hlavně můžu dalších 20 minut ležet v teple na masérském stole – to je požitek, který opravdu doceníte, až poběžíte ultra.

Spadl jsem opět na 8 místo, a to jenom díky tomu, že Martin Hunčovský už nadále nepokračuje. Předběhli mě i stále více se trápící Irina a Said Kahla. Tony, který v noci při problémech zalehl do svého stanu, už odešel a na můj dotaz ukazuje na svůj kotník. Dalším nešťastníkem, který vzdal, je Christian Ritella, kterého znám z MUMu a ME na 24 hodin. Mirek Osladil skončil už po 12 hodinách s problémem v lýtku. Ostatní postižení pokračují ve své pouti po oválu.

Mezitím se prostřídali moji asistenti a Renata, která se vrátila z vyhlášení BBP, s sebou přivedla i Čipa, který mě bude povzbuzovat vrtěním ocasu nebo olíznutím až do rána.

Doba pokročila a všichni máme více času i na to, prohodit pár slov. Další dva nováčci na trati (dá se to říct v ženském rodě???), tedy Martina Němečková i Pavlína Procházková pokračují a je neuvěřitelné, jak daleko se dostaly, když ještě před dvěma roky o ultra skoro nic nevěděly. Všechny dámy na trati předvádějí známý fakt, že vydrží více než chlapi. Galina Eremina v náklonu na levou stranu vypadá, že každou chvilku upadne, Míša se usmívá – už poněkud unaveně, Irina s problémy na achilovce se přestala usmívat – což vidím poprvé, Pavle slezly na nohách nehty a i na Martině je vidět velké úsilí. Všechny ale pokračují v závodě a dá se považovat za náhodu, že přede mnou jsou pouze dvě z nich.

Po 36 hodinách jsem svědkem veselé příhody, kdy lékař závodu, ředitel závodu a jeho zástupce „ukecávájí“ Blahoše Kříže, ať jde na chvilku spát. Byla to řádná dřina, Blahoš je pěkně tvrdohlavý pán a podléhá přesile až po dvaceti minutách s mnohými ujištěními, že svěťák určitě pokoří.

Ráno se blíží a k překvapení všech se zadřel i zatím neúnavný Yiannis. Dokonce ho vidím, jak si na chvilku lehne na matraci a po 42. hodině už pokračuje pouze chůzí. Do jisté míry je to úleva – ano, je to taky člověk. Zeptám se ho, co se stalo a dozvím se, že má nějakou slabou chřipku, přehřívá se a tím ztratil příliš tekutin, které nestihl dohnat. Ztrácí sice šanci na světový rekord, ale jeho vítězství nemůže být ohroženo. Kolem 2. hodiny ráno, když přejdu do chůze, začínám usínat. Dokonce se mi podaří mírně otloukat sloupy, které lemují naši betonovou cestu. Dalších 20 minut spánku vše vyřeší a můžu se zapojit do dalšího pokračování závodu. V 6 hodin ráno po 44 hodinách se konečně přehoupnu přes metu 300 km. To je dobrý důvod k další hodině spánku za odměnu. Poněkud to ztěžuje fakt, že moje asistentka Renata usnula na mé matraci v mém spacáku. Takže to vyřeším zápůjčkou od Jardy Kašeho, a Pavel - jeho aktuální asistent mě vzorně přikrývá a přijímá instrukce ohledně probuzení.

Po probuzení do nádherného rána, které se připlížilo skrz kopuli pavilonu, se mi už cíl závodu zdá opravdu velmi blízko. Vždyť co jsou to 3 hodiny běhu. Začínám si užívat těch několika diváků, kteří se chodí kouknout na toto zvláštní panoptikum, a přestože vím, že na konečném pořadí se už nic nezmění, běžím a poslední hodinu dokonce zrychluji.

Zvonec oznamuje konec. To zní jako skoro jako absolutní rým. Sedím u svého stolku a se spoluběžci si navzájem gratulujeme, když přijde nejhorší zpráva tohoto rána – došly párky. Tato katastrofa mě opravdu nahlodala a já musím přijmout náhradní řešení v podobě žampionové pizzy.

Na závěr musím napsat, že v pavilonu „Z“ jste mohli zahlédnout velké výkony, jako byly ty Yiannise Kourose, Miši Dimitriadu nebo Blahoše Kříže. Potom jste mohli vidět malé tragédie a zklamání běžců jako zažil Tony Mangan, Christian Ritella nebo Mirek Osladil. Ale to, co bylo vidět méně a co chci napsat je práce těch, kteří neběhali. Ta zasluhuje poděkování. Proto děkuji všem pořadatelům, asistentům a divákům, bez jejich podpory by to nešlo nebo by to ztratilo smysl.

Pro pochybovače: Ultramaratonci neběhají proto, aby to bolelo, ale dokáží bolest při běhu vydržet a na oplátku získají spoustu věcí. Jednou z nich může být pocit výjimečnosti, protože dokázali tolik uběhnout a navíc můžou běžet s běžcem, který je v ultra srovnatelný s legendami, jako byl Zátopek nebo Nurmi pro klasickou atletiku.

P. S. Ultra nejsou žádný ořezávátka, protože po 3 hodinách spánku a po společné večeři se skupinka českých běžců rozhodla zajít na jedno a personál zařízení je musel vyhodit ve 23 hodin, protože by chtěl už jít spát.