Pocházíš z italské Neapole a do Česka jsi přišel ještě o pár let dříve, než se běžel první ročník mezinárodního maratonu. Co se od té doby v této zemi změnilo? Nebo ses spíš změnil ty?

„Myslím, že já sám jsem se za tu dobu stal téměř Čechem. A Češi? Ti se nyní více zajímají o zdravý životní styl, sportují. A pochopitelně mnohem více lidí běhá.“

Pojďme se však vrátit o ty dvě dekády zpět, do doby, kdy padl v hospodě nápad uspořádat v centru Prahy velký běžecký závod. Předpokládám, že přelomovým momentem bylo pro tebe následné setkání s manžely Zátopokovými?

„Ano, setkání s Emilem a Danou bylo pro mě jedním z nejsilnějších momentů v životě. Potkali jsme se s nimi se společným kamarádem Gelindem Bordinem, olympijským vítězem. Z ničeho nic za nimi přišli dva Italové a chtěli v Praze udělat maraton. (smích) Byli to však právě Zátopkovi, kdo nás inspiroval a dal nám víru, že to dobře dopadne. Paní Dana mě celých dvacet let sleduje a radí mi. Máme společný sen šířit atletiku a sport mezi ’normální’ lidi.“

Musel jsi za ty dvě dekády prožít hodně, zmiňuješ Paula Tergata jako jednu z hlavních hvězd i lidských osobností, které se za těch dvacet let v Praze prostřídaly. Který moment byl či je pro tebe nejvýznamnější či snad nejdojemnější?

„Je mnoho dojemných momentů, ale asi nejvíce start závodu, když zní skladba Vltava a běžci vybíhají. To máme všichni husí kůži. Několikrát jsem i plakal. Hlavně kvůli stresu, po závodě.“

Několikrát se měnila trasa maratonu. Prozradíš, která místa Prahy zůstala pro závod tabu, ač bys jimi nejraději závod vedl?

„Konečná trasa závodu je vždy kompromisem mezi krásou tratě, technickými možnostmi a především snahou působit občanům co nejméně problémů. Na tom spolupracujeme s městem. Pokud by se však mohlo běžet na Malé Straně přes Újezd a Karmelitskou ulici, bylo by to pěkné.“ (úsměv)

Nyní, s odstupem let, prozraď i něco ze zákulisí. Třeba nějaký tvůj velký organizační přehmat!

„To bylo, když jsem jednou odstartoval nesoutěžní závod pět minut před oficiálním časem a hrozilo, že se srazí s běžci maratonu!“ (úsměv)

To se ale bavíme o současnosti. Jak vypadaly začátky, co se týče personálního zajištění? Asi to nebylo o desítkách lidí, sehraném týmu a velkých ziscích, že?

„První rok jsme měli jen malou místnost jako kancelář. Začínali jsme v pěti lidech, dlouho nás nebylo více než deset. Neměli jsme žádný sklad. Dnes je nás pro porovnání 37 na plný úvazek. Ptáš-li se na zisky, naše počáteční investice se vrátila až za devět let.“

Nyní se kolotoč ligy RunCzech rozprostřel po celé republice, účastní se jej desítky tisíc běžců a možná o řád více těch, kteří se jdou aspoň protáhnout. Prozradíš, kolik stojí zajištění jednoho ročníku tvé ligy a jaký je z toho zisk?

„Celkové náklady celé běžecké ligy, tj. organizace všech závodů, činí 120 milionů korun. Pokud zbyde zisk, je použit na Juniorský maraton (soutěž pro středoškoláky, pozn.red.), vytvoření běžeckého centra Running Mall, podpora Czech Marathon Hopes (talentovaných běžců, pozn.red.) a další projekty.“

Dostáváme se k letošnímu ročníku. Můžeme čekat nějaké změny či speciální věci?

„Připravili jsme více zábavy na trati, přijede více elitních atletů. Jsou to především narozeniny našich běžců, a proto chceme, aby si dvacátý ročník opravdu užili. Očekávejte například dvojnásobný počet kapel podél trati a v den maratonu se navíc koná krásný koncert Pražského jara na Staroměstském náměstí. Slavit však nebudeme jen v Praze, ale i v dalších městech, kde pořádáme závody.“

PŘEČTĚTE SI CELÝ ROZHOVOR Z DUBNOVÉHO ČÍSLA BĚHEJ.COM