Při pomalém běhu (joggingu) dochází k úhradě energetických požadavků za přístupu kyslíku (řecky aér). Běžec v této intenzitě se nezadýchává, bez problémů dýcháním dodává organizmu dostatečné množství kyslíku. V tomto případě hovoříme o aerobním zatížení. 

O pozitivním dopadu aerobních pohybových aktivit na zdraví a kondici bylo již mnoho napsáno. Výjimkou v tomto smyslu samozřejmě není ani mírně intenzivní běh, při kterém prokazatelně dochází ke zlepšení funkce srdce, oběhového systému, dýchání, zlepšení funkčního stavu kostí, podpory imunitního systému a v neposlední řadě i ke zlepšení sexuálních funkcí, k psychické relaxaci a zvýšení mentální výkonnosti. 

Přes všechna pozitiva aerobního zatížení sebou přece jenom aerobní metabolizmus přináší jednu nevýhodu. Zásobení tkání kyslíkem je u běžců 10–20 x vyšší než u nesportujících osob. Přemíra kyslíku způsobuje vznik volných radikálů. Tyto substance poškozují buňky, následkem čehož organizmus rychleji stárne a může dojít ke spuštění celé řady onemocnění. Volným radikálům úspěšně „čelí“ tzv. antioxidanty. K nejdůležitějším antioxidantům patří vitaminy E,C a A. 

Z minulých dílů našeho seriálu už víme, že při delším běhu probíhá hrazení energie z glykogenu a z tuků. Vzájemný podíl obou „paliv“ závisí jednak na naší trénovanosti, jednak i na intenzitě běhu. Při dlouhém aerobním (tedy pomalejším) běhu je postupem času podíl tuků stále větší a organizmus si tak vlastně chrání zbývající zásoby glykogenu. Odborníci hovoří o aerobní tukové kapacitě, kterou je možné tréninkem zlepšovat. Jinak řečeno hranici, kdy náš organizmus přechází ze spalování glykogenu na tuky, můžeme tréninkem ovlivnit. Je zajímavé, že trénovaný výkonnostní běžec může běhat až do 90% maximální intenzity, přičemž jako hlavní zdroj energie využívá tuky. Naopak, netrénovaný začátečník může přejít do glykogenového metabolizmu už i při běhu na 50%. 

V praxi se poměrně často setkáváme s běžci-začátečníky, kteří pevně odhodláni začít a vydržet, se v přílišné snaze co nejdříve zredukovat svoji váhu dopouštějí základní chyby a běhají příliš rychle. Zjednodušeně řečeno tak poměrně záhy spálí dostupné cukry, načež se dostaví nepříjemné pocity slabosti a na výraznější spalování tuků už ani nedojde. Jejich organismus nestačí dodávat potřebné množství kyslíku do svalů a všech pracujících orgánů. Vzniká kyslíkový dluh. Namísto aerobního režimu se tak dostávají do anaerobního metabolismu. Za této situace dochází k hromadění laktátu ve svalech, který výrazně omezuje jejich fungování. V těchto nepříznivých fyziologických podmínkách není schopen organizmus běžce pracovat dlouho. Ve skutečnosti přitom samozřejmě záleží na jeho kondici a individuální toleranci laktátu, neboli i schopnosti pracovat v jeho vyšších koncentracích.

Na tomto místě poměrně logicky vyvstává otázka, zda je tedy trénink v ne příliš „zdravém“ anaerobním metabolizmu vůbec nutný? I v případě hledání odpovědi na tuto otázku je potřeba v praxi rozlišovat alespoň dvě skupiny běžců. Na jedné straně stojí začátečníci, či kondičně běhající joggeři, kterým je určeno pouze aerobní pásmo. Snad jen s výjimkou zpestření běhání, kdy si chtějí „hrábnout“ na dno svých sil a zkusit rychlejší trénink, jim vyšší intenzity doporučit nelze. Na druhé straně pak výkonnostní běžci, kteří trénují např. na závod na 10 km, musejí svůj organizmus na závodní podmínky intenzivní anaerobní zátěže systematicky připravovat. Jejich typickým tréninkovým prostředkem je proto i intervalový trénink. Podstatně odlišná je situace u maratonu, který za anaerobních podmínek absolvovat nelze.

Libor Vítek, www.sportvital.cz