Na osmistovce se kolem mě mihnul jako vítr, v cíli byl za 2:40, zatímco já zůstal téměř o sekundu zpět. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že jsem prohrál s mladíčkem, který se v budoucnu stane nejen jedním z našich nejlepších maratonců celé historie, ale i držitelem světového rekordu a mistrem světa.

Jaroslav Kocourek zahájil svoji úspěšnou běžeckou kariéru v Železárnách Prostějov pod vedením trenérů Jana Mrázka a Františka Telíška. Po absolvování gymnázia studoval na Fakultě elektrotechniky VUT v Brně. Díky své výkonnosti (5 000 metrů za 14:40, 10 000 metrů za 30:40) se dostal do ASVS Dukla Banská Bystrica, kde měl kvalitní podmínky pro trénink. Po návratu z vojny se už začal zaměřovat na maraton, běhal ale většinou sám a přípravu konzultoval s trenéry reprezentace Bohdanem Müllerem a Petrem Kavanem. Svůj maratonský debut absolvoval v roce 1973 v Úpici, kde dosáhl času 2:37, přestože ho na trati chytaly křeče. Hned nato v říjnu běžel v Košicích, kde skončil z našich třetí a zlepšil svůj čas zhruba o pět minut.

Jardo, kdy ses dostal do reprezentace a jaké výhody ti to přineslo? 

Hned v příštím roce a jedinou výhodou byla možnost soustředění, a to jsem velmi přivítal.

Dnešní vytrvalci si často stěžují, že na kvalitní přípravu nemají dostatek času. Jak jsi to řešil ty?

Když jsem se v roce 1971 oženil, bydlel jsem 40 kilometrů od Brna v Zaječí. Denně jsem vstával v půl páté ráno, šel běhat, potom dva kilometry pěšky na vlak a odjel do zaměstnání do Brna. Tam jsem pracoval jako technik na počítači od 7:00 do 15:30. Pak jsem šel většinou na stadion, kde jsem absolvoval druhou tréninkovou fázi, a v 18 hodin odjel domů do Zaječí, kde jsem opět musel jít od vlaku ty dva kilometry pěšky.

Svého nejlepšího osobního času 2:15:16,4 jsi dosáhl v roce 1977 v Německu v tehdejším Karl-Marx-Stadtu (nyní Chemnitz). Na sekundu byl shodný s časem olympijského vítěze z Říma Abebe Bikily před 17 lety. Jak probíhal pro tebe tak úspěšný závod?

Po velmi rychlém začátku (5 kilometrů za 15:28) jsem byl ve vedoucí skupině. Když jsem v mezičase na 25. kilometru překonal časem 1:18:54 osobní rekord a dokázal stále držet krok s maratonci špičkové světové výkonnosti, bylo jasné, že běžím na kvalitní čas. V ostrém tempu jsem nepolevil a páté místo v cíli za 2:15:16,4 znamenalo druhý nejlepší československý výkon všech dob.

Byl to tehdy ale také devátý nejrychlejší čas na světě a tři roky předtím by stačil na bronzovou medaili na mistrovství Evropy. Ty ses však na evropský šampionát v roce 1978 neprobojoval.

Před nominačním závodem jsem udělal chybu v tréninku, nedostatečně jsem si odpočinul a na obtížné trati Praha-Lidice-Praha jsem vůbec neuspěl – časem 2:22 jsem byl z našich až na 11. místě. Bylo to pro mě velké zklamání.

A co následovalo?

V roce 1979 jsem se stal mistrem České republiky v maratonu, ještě dalších pět let jsem běhal na slušné mezinárodní úrovni a do roku 1989 závodil za ligovou Zbrojovku Brno. To mně bylo už čtyřicet, ale pětku jsem ještě dokázal zaběhnout pod 15 minut. Pak jsem se ale dal na podnikání a běhání šlo stranou.

Několik let jsi vůbec neběhal. Proč ses potom zaměřil na ultramaratonské tra­tě?

Může za to Tomáš Rusek, který tehdy běhal ultramaratony v absolutní světové špičce. Já jsem si myslel, že bych mohl dosáhnout také takových výkonů jako on. Ale začátky další přípravy nebyly vůbec snadné… Přesto jsem v roce 1998 překonal světový rekord v běhu na 48 hodin v hale, kde jsem zdolal 423,262 kilometrů a o dva roky později se stal v této disciplíně mistrem světa. Kromě jiných závodů jsem zkoušel štěstí i v šestidenních bězích v Austrálii, kde jsem z šesti startů čtyřikrát odešel jako vítěz.

Kterých svých výsledků si kromě toho a nejlepšího času v maratonu nejvíce vážíš?

Času 29:43,8 na 10 000 metrů, kterého jsem dosáhl v době, kdy jsem dojížděl ze Zaječí do Brna.

Přestože od tvého nejlepšího výkonu v maratonu uplynulo už 33 let, jsi naším desátým maratoncem všech dob.

To není moc velká pochvala pro mé následovníky.

Měl jsi nějaké sportovní vzory?

Svého staršího reprezentačního kolegu Josefa Jánského. Oceňoval jsem především jeho přístup k životu i ke sportu. Je obdivuhodné, že ve věku téměř čtyřiceti let dokázal zaběhnout čas 2:14:28. Vážím si toho, že se z nás stali kamarádi.

Co je podle tvého názoru potřebné k tomu, aby vytrvalec dosáhl vynikajících výsledků?

Když pominu nezbytné zdraví, tak je velmi nutné, aby byl pro svoji disciplínu doslova zapálený a dokázal jí ledacos obětovat. A pak už je třeba „jen“ běhat, zase běhat a navíc o tom přemýšlet.

Kolik kilometrů jsi v době své vrcholné činnosti naběhal?

Nejvíce 1 526 kilometrů za měsíc a 12 422 kilometrů za rok v přípravě na maraton.

Již řadu let organizuješ v Brně velmi oblíbený seriál běhů Letního běžeckého poháru. Co tě přivedlo k této činnosti?

V roce 1997 mně Karel Fuksa navrhl, abychom si zpestřili podzimní sezónu uspořádáním několika závodů. V tom prvním nás běželo sedm, Karel se však nedostavil, chopil jsem se proto organizace sám a to mi už zůstalo. Počty startujících postupně narůstaly, zvyšovaly se i počty závodů a nyní se každého z nich zúčastňuje kolem dvou stovek běžců, rekord máme 225. A to i přesto, že zázemí je přinejmenším spartánské a kromě závěrečného vyhodnocení nedávám ceny.

Jsi již několik let vegetariánem a kdo tě zná blíže, tvrdí, že téměř nic nejíš. Jak je to doopravdy?

Jím opravdu velmi málo, mám rád sladké, z toho ale rychle tloustnu. Nedělá mi ale problém v poměrně krátkém čase několik kil shodit.

Kdyby ses znovu narodil, začal bys zase běhat?

Ano, běhal bych zase.

Co ti běh přináší a co ti vzal?

Při tréninku i závodech jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi a našel si spoustu kamarádů. Nesmím opomenout ani příjemné zážitky při běhu v přírodě. A co mi běh vzal? Snad jen hodně času, ale to je jen relativní.

Jak často a kolik v současné době běháš?

Předloni na podzim jsem po další, tentokrát tříleté běžecké pauze startoval na mistrovství světa na 24 hodin v Soulu. Tam jsem se ale na trati po patnácti hodinách, kdy jsem měl uběhnuto 150 kilometrů, zranil a dále už nepokračoval. Pak jsem se musel podrobit operaci kolena a od té době běhám jen tak, jak to jde.

Jarda v současné době pracuje jako soukromý podnikatel v oblasti softwaru a se svou manželkou Janou bydlí v pěkném domku, který si zčásti sám postavil, v krásném přírodním prostředí v Babicích nedaleko Brna. O svých sportovních úspěších nemluví. Opravdového borce zdobí skromnost…

Jaroslav Kocourek, narozen 17. 6. 1949

Osobní rekordy:
1 500 m – 3:59,8 (1971)
5 000 m – 14:24,4 (1976)
10 000 – 29:43,8 (1974)
hodinovka – 19 191 m (1972)
25 km – 1:18:38,8 (1978)
maraton – 2:15:16,4 (1977)
24 h. dráha – 256,399 km (2001)
48 h. hala – 423,262 km (1998)
6denní – 925,6 km (1999)