Hlasuji pro:
Vím o nich a vážím si jejich práce, každého povzbuzení a úsměvu. Marie T.

…úsměv ani dobrá nálada se rozhodně pěnězi vyčíslit nedají, což ovšem není důvod, proč tu spoustu hodných a ochotných lidiček nějak finančně neocenit, startovné je na to vysoké docela dost…

Zažil jsem kdysi neskutečný moment v New Yorku: někde na 20.kilometru jeden borec přede mnou v bolestech zastavil, okamžitě přiběhli červení pořadatelé-dobrovolníci, že pokud bude chtít, dojdou s ním pomalu až do cíle. Tam mi došlo, že nás čeká ještě dlouhá cesta jak dohnat maratonský svět. Taky si od té doby vážím všech kolem trati a doslova žasnu nad koordinačním koncertem například při startu našich minimegazávodů.

Nebude snad na škodu připomenout, že prakticky všechny běhy v naší republice stojí a padají na dobrovolné práci organizátorů a jejich pomocníků.
Je to přesně tak, jak píše Veronika: dva tři „oslové“ táhnou naloženou káru několik měsíců před dnem D, kdy se k nim připojí dvacítka dalších příznivců. A na našich malých a středních závodech opravdu málokde chybí ten úsměv a povzbuzení právě od těchto lidiček. Sláva jim!

Pomahal bych rad, kdyz ja ale chci vsechny ty zavody bezet:o).

Nevím ,kdo by je mohl přehlednout, sám si pamatuji jak mi vliti krev do žil na půlmaratonu zdruba na 17km na obrátce na strakonické jejich úžasným povzbuzováním. jsou to naprosto úžasní lidé . Moc moc děkuji, doufám, že se již brzy opět uvidíme. Pro nás hobíky jsou nepostradatelnou součástí.

Šikovné pomocníky má Ondra Němec v Prusinovicích. Když se nedopatřením dostala sanitka na trať závodu juniorů, jeden z pořadatelů otevřel zábradlí a auto z trati vypustil, takže nedošlo ke kolizi. A byla radost sledovat úklid zábradlí místními dobrovolníky. Odstranění kovového plotu jim šlo od ruky, během chvilky bylo hotovo!

Ono je v podstatě dokázaný, že to co lidé chtějí dělat dobrovolně a zadarmo dělají daleko lépe než ti co jsou za to placení, protože ti si vždycky budou připadat podhodnoceni.

Jak už tady napsal ForrestGump, dobrovolníka bych dělal, ale já chci taky běhat všechno Výjimkou je pražský maraton, kterej už neběhám (horko) a kde budu dobrovolníkem a už se na to teď těším!

Dobrovolníci jsou bohužel někdy přemotivovaní. Myslím ty na trati PIM. Ti si vyberou někoho, kdo se jim líbí a tomu neváhají podat občerstvení do ruky, bez ohledu na to, že se pletou ostatním – nejde o čas, ale o možnost střetu, kdy běžec je vyčerpaný a neschopný rychlé reakce. Jsou-li mezi občerstvovateli běžci, je to poznat. Dokáží se vcítit do situace a pomoci, třeba tím, že s unaveným nešťastníkem popoběhnou, aby mu usnadnili převzetí nápoje. To je ovšem už za hranicemi pravidel. Obecně všichni občerstvovatelé by se měli držet po čas závodu za stoly s občerstvením. Jinak já osobně o nějaké povzbuzování nestojím. To platí i o hudební skupiny, najmě tvrdého a silného zvuku (hardrock, metal) – ty mě vždy otráví, naopak lehký Jazz nebo jen bubnování mi pomáhají.

Moc bych jim všem chtěl poděkovat, každý rok nám velmi pomáhají a jako bývalý organizátor různých závodů včetně memoriálu Evžena Rošického vím, co je za tím příprav a práce. Až jednou skončím s aktivním sportováním (ale přiznám se, chtěl bych vydržet co nejdéle) budu opět rád vypomáhat druhým.

Asi každému z nás utkví v paměti usměvavé slečny, které v cíli maratonu korunují náš emocionální zážitek zavěšením medaile na krk a první gratulací. Vybavíme si i týmy kolem občerstvovacích stanic. Dobrovolníci však zajišťují i výdej batohů, vidět je můžeme podél trati, někteří z nich oživují ztichlé úseky trati, prostě dělají spoustu „neviditelné“ práce. Kdo vlastně jsou?