Sahara, oba světové póly, Namibie, Alpy, Himálaj… Kdo z nás by se nechtěl na tato místa byť jen podívat. Ivana na nich dokonce běžela maratony či ultramaratony. Pravidelní návštěvníci tohoto serveru většinu jejích textů znají, ale i pro ně bude možná zajímavé si je přečíst v souhrnné podobě a ještě se něco dozvědět o autorce samotné. Jak ona vidí některé věci, o kterých se v českém běhu raději mlčí…

Práce na knize s názvem „Kam bych tak běžela, aneb extrémní běhy od –40 ˚C do +40 ˚C“ vlastně ani není prací. Ivana dodala během jedné schůzky drtivou část textů, které stačilo jen jemně stylisticky upravit. Čtou se samy. Celou dobu jsem měl jen tíživý pocit, abych jí snad tu knihu nějak nepokazil.

Autorka v ní bourá běžecké mýty. Třeba ten o extrémních běžcích, že jsou do sebe uzavření. Ivana pusu nezavře… To ale neznamená, že nedokáže přerušit tok svého vyprávění, aby si vyslechla protějšek.

Po pár setkáních jsem si odnesl mnoho popsaných listů papíru s poznámkami o ní. Až jsem se bál, že můj text o ní bude nakonec delší než samotné její vyprávění!

Nemá problém říci nahlas, že si ráda dovolí nákup toho nejlepšího vybavení. („Hlavně aby bylo krásné!“) Vítaná změna, mezi českými běžci se to moc nenosí. Rozhodně ale nežije v přepychu. Je velmi skromná a komfort má v jejím případě podobu nekonečna vnitřních zážitků.

Většina pravidelných čtenářů časopisu Běhej a webu www.behej.com ji zná jako svéráznou běžeckou cestovatelku. Málokdo by do ní ale hádal, že je i uznávanou daňovou poradkyní. Ano, spojují se v ní dva zcela odlišné světy – podnikání v oboru, kde se přelévají miliony jako zrnka písku na vyprahlé Sahaře, kterou v tom druhém světě přebíhá. Zcela sama, odkázaná jen na sebe.

Nepatří mezi běžecké blázny, kteří si potřebují skrze extrémy egoisticky dokazovat, co vše snesou. Ivana je symbolem zodpovědnosti. Má v sobě pověstnou třináctou komnatu, když se po brzké smrti maminky musela již od mládí starat o zbytek rodiny.

Dobří autoři jsou povětšinou bohémy, Ivana však boří i tento mýtus. Na vzniku knihy spolupracovala opravdu vzorově a zodpovědně!

Autem nejezdí, ale pozor, nejde o žádnou lacinou revoltu proti konzumnosti současného světa. Prostě nerada řídí. Nebo jak z legrace říká: „Řídím jen v sebeobraně.“ Auta mají Pilařovi doma hned tři…

A další paradox – víte, kolik běžců chodí pravidelně do většinou špatně větraných posiloven? Hrstka. Milují otevřenost přírody. Od extrémních běžců by to nečekal asi nikdo. Zato Ivana si pod železy lebedí. Přestože nemá kulturistickou postavu a ani o ni neusiluje.

Je vegetariánkou, ale připustí, že i ji život dostal do chvil, kdy ráda přijala maso. K její „otrlosti“, kterou v sobě musí bezesporu mít, když zdolala tolik útrap a nástrah, by asi pasoval image pijáka piva a tvrdého alkoholu. Ale opak je pravdou. Jednoznačně volí projevem daleko jemnější víno. Červené. Snad jen požadavek na „opravdu velké“ kafe naznačuje, že si již cosi prožila.

A opět – člověku to vše dojde až při čtení jejích zážitků v souhrnné podobě. Při osobním vypravování vás svými historkami a tónem jejich podání „zmate“ natolik, že si myslíte, že si na ten který závod jen tak „odskočila“ a že to je vlastně úplně normální.

Je poutavou vypravěčkou. Opět změna – většina běžců líčí své zážitky a sportovní výsledky ve stylu rybářů. Kolik kdy kde dal a za kolik. Pokud Ivana hovoří (píše) o sobě, je to většinou s velkou dávkou sebeironie. Jinak nám dává nahlédnout do svého nitra, líčí atmosféru a popisuje, co vidí kolem sebe. Písek vám křupe mezi zuby, když popisuje pouštní martýrium. Dobrovolně si na sebe pustíte klimatizaci nebo otevřete ledničku, když hltáte její dobrodružství na obou pólech Země. Ani se mi nechce pomyslet, co se ve mně odehrává při jejím dálkovém běhu v Lipsku, který opatřila podtitulem Čtení pro ženy…

Ivana má nejen vypravěčský dar, ale je také studnicí lidské moudrosti, z níž chce touto knihou předat něco dále. Je mi ctí, že jí v tomto mohu pomoci.

Kniha vyjde počátkem listopadu a bude stát 299 Kč (plus případné poštovné). Má 200 stran a obsahuje desítky unikátních barevných fotografií.

Spolu s autorkou si přejeme, aby inspirovala ostatní. K běhání, i psaní o něm. Sám si vzpomínám, že když se mi před časem dostal do rukou její text o maratonu v Nepálu, při čtení jsem přejel o několik stanic tu svou cílovou. I na základě tohoto jejího textu jsem se následně rozhodl poměrně zásadně změnit svou pracovní dráhu. Takže jsem vlastně Ivaniným dlužníkem!