Desítka za 49 minut. Poslepu

Jan Říha (34) ze Stříbrné Skalice na Benešovsku od malička nevidí, ale dokáže neuvěřitelné věci. Když není v práci nebo zrovna neběhá, leze po horách. Zdolal Kilimandžáro, chystá se na Aconcaguu a letos v červenci úspěšně zdolal propast Macochu. Běhal už kdysi na škole, ale pak dlouhá léta ne a k běhu se vrátil ve třiceti letech. Mimo jiné i proto, že ani lezení se neobejde bez dobré fyzičky.

Nejtěžší bylo sehnat vodiče na pravidelný běh – první trasérky mu sehnala kamarádka přes inzerát. S pomocí kamarádů také několik závodů již absolvoval, objevuje se také na trénincích Nike v Praze, občas jej vedou přátelé na kole.

Poprvé jsem běžela s Honzou v letošní maratonské štafetě, kdy jsme zdolávali dvanáctikilometrový úsek v týmu Světlo pro svět. Předtím jsme si jednou společně zatrénovali a už na tréninku mne překvapilo, jak Honza dokáže fantasticky zdolávat záplaty na silnici či různě vysoké obrubníky – to vše v tempu blížícím se až čtyřem minutám na kilometr. "Stačí jen trochu zvednout nohy,“ říká na to Honza. V tomto směru o něj nemusím mít strach – jen mu nesmím zapomenout pro nás běžné překážky včas hlásit – a načasovat. „Obrubník nahoru… teď!“ sleduji každý Honzův krok – tak, aby zvedl nohu přesně v tom správném okamžiku. Snad i euforie z toho, jak to jde, nás svedla ke školácké chybě na trase – začátek dvanáctky jsme překopli a pak zákonitě zpomalili, Honzovi však přesto tehdejší čas okolo 57 minut stačil na pěkné dvacáté místo v pořadí kapitánů štafet (z více než 300 týmů).

Jak vlastně běháme? Svázaní lanem za ruce tak, aby lano mělo vůli pro naše běžecké pohyby rukama a dalo se v případě potřeby zkrátit omotáním okolo ruky. Zejména při náběhu do ostrých zatáček, náznaku případného klopýtnutí, nebo pokud jsme právě předbíhali skupinku běžců, jsem Honzu raději ještě chytla za ruku. K orientaci pomáhaly i kapely, které hrály obvykle u zatáček. A jaká je role traséra? Pokud se závodník připravuje na svůj možný maximální výkon, musí na tom být trasér alespoň o maličko fyzicky lépe a potlačit své vlastní závodnické ambice. Nesmí svého svěřence utavit – ani zapomenout upozornit jej na běžné překážky, které my vidící registrujeme jaksi okrajově. Informovat ho o nich musí zřetelně – tak, aby sám necedil krev a bylo mu vůbec rozumět, případně stačil ještě povzbuzovat.

Bylo jasné, že „noční“ desítka na Tesco Grand Prix bude jiná. Zatímco za bílého dne a v silně prořídlém poli maratonců to bylo poměrně snadné, tady nás čekal rychlý a našlapaný běh plný nástrah, kterých si nemusím všimnout ani já. Například stromy na nábřeží dělají stíny, a tak mi snadno mohla uniknout nějaká nerovnost na trati plné kostek. Také za občerstvovačkou bylo trochu kluzko. Napadlo mne, jak by bylo nepříjemné, kdyby pršelo a klouzalo to všude…

Domluvili jsme se proto, že poběžíme raději volně, na čas kolem 52 minut s případným zrychlením, pokud to půjde. Když jsme se rozklusávali v přilehlých ulicích a vyhýbali se skupinkám lidí i autům, zvažovala jsem i pomalejší čas. Honza naštěstí vyfasoval dobré číslo, nemusíme se tedy prodírat davy běžců, mezi nimiž jsme, svázáni lanem za ruce, trochu širocí. Abychom tedy příliš nezdržovali „chrty“, kteří kolem nás pravděpodobně budou, rozhodli jsme se jít prvních pár set metrů trochu svižněji.

V hustém davu jsem první kilometrovník zahlédla až na třetím kilometru, tam jsme byli i s desetisekun­dovým zdržením na startu za 14:50. Když tohle vydržíme, dá se uvažovat o čase i pod 50 minut, po té květnové dvanáctce na to Honza jistojistě má, i když toho v poslední době mnoho nenaběhal a ještě si ten den pořádně mákl na baráku.

Čtvrtý kilometr 4:52, pátý jsem neviděla, na šestém 9:45, stále tedy držíme vyrovnané tempo. Na trati je spousta zatáček i obrátky o 180°. Ne vždy držíme ideální stopu a řízneme zatáčku přes obrubník – jednak se na ně stahuje větší množství běžců, o jejichž nohy se můžeme kdykoliv přerazit, a také v tom šeru neodhadnu ani já sama, jak je vysoký a jestli před ním není nějaká zrada v podobě nepříjemné nerovnosti, která by se skrývala v jeho stínu.

4:56, 4:52, dva kilometry do cíle, i když v Pařížské to svádí zrychlit, což jsme, povzbuzováni lidmi kolem, také udělali. Jistě ne jediní, protože Pařížská zkrátka evokuje cílovou rovinku, i když zbývá ještě kilometr přes Celetnou a Ovocný trh. Trochu jsme tedy zase zvolnili a přidali opět od Karolina a Železnou. Stopky nám ukázaly poslední dva kilometry za 9:39,6, takže jsme přece jen ještě zvládli zafinišovat. Časomíra v cíli ukázala 48:59 „hrubého“ (a 48:49 „čistého“).

Honza si vylepšil svůj osobáček na večerní trati téměř o deset minut.

V POLI ÚČASTNÍKŮ TESCO GRAND PRIX BYLO VÍCE NEVIDOMÝCH BĚŽCŮ A JEJICH PATRONŮ PODPORUJÍCÍCH NADACI SVĚTLO PRO SVĚT

BĚŽECKÉ STRÁNKY VANDY KADEŘÁBKOVÉ-BŘEZINOVÉ, TRASÉRKY JANA ŘÍHY