No a když jsem v posledních pár letech začal spravovat maratonské tabulky, tak jsem tento maraton měl stále na očích. A jelikož za jeho šestiletou existenci tam neběžel žádný Čech, řekl jsem si, proč to nezměnit. A pokud ani tentokrát nikdo další z Čech nepřijede, to by bylo, aby se tabulkář nedostal na čelo českých maratonských tabulek pro rok 2011. Sice jen na pár hodin, ale alespoň něco.

Po internetu jsem se přihlásil krátce před Vánoci. Byl to poslední termín s levnějším startovným (45 euro), ale hlavně se jménem a vlaječkou na startovním čísle. Také jsem si musel extra připlatit 11 euro za medaili, což mě docela překvapilo. To jsem na žádném jiném maratonu ještě nezažil. Závod se běží na okraji Curychu v části Schlieren podél řeky Limmat a maratonskou trať tvoří čtyři okruhy. Celé zázemí, start i cíl je uvnitř sportovní haly.

Z Prahy jsem letěl až na poslední chvíli, to znamená 31. prosince večer. Do Curychu jsme přiletěli po deváté večer a tak jsem si hned objednal taxíka a vyrazil na místo startu. Taxíky nejsou ve Švýcarsku zrovna nejlevnější, ale nechtělo se mi hledat metro a ještě v centru města přestupovat na další vlak. Na místě jsem byl něco po desáté večer a od taxikáře si vzal vizitku pro případnou cestu zpátky.

V hale jsem si vyzvedl startovní číslo s čipem a igelitku s „výslužkou“. Ta obsahovala pouze časopis Distance Running, reklamu na nějaké běžecké oblečení a teplou běžeckou čepici. Upomínkové triko žádné, to si lze dokoupit zvlášť.

Hned jsem se odebral do šatny se převléknout a vyrazil na obhlídku trati. Měl jsem ji nastudovanou z map, ale to samozřejmě není ono. Teď byla sice tma jak v pytli, ale alespoň jsem po kilometrovém proběhnutí zjistil, že trať je mírně blátivá s občasnými zbytky sněhu a sem tam osvětlená pouličním osvětlením. Teplota kolem nuly, bezvětří a po dlouhé době povrch, který nebude klouzat.

Odebral jsem se zpět do sportovní haly, udělal pár fotek a s překvapením potkal jednu slečnu s českou vlajkou na startovním čísle. Simona žije ve Švýcarsku poblíž Curychu, je to její druhý maraton a chce to běžet kolem čtyř hodin.

Úderem půlnoci jsme v počtu 180 přihlášených běžců vyrazili. Všude kolem létaly petardy, rachejtle, ohňostroje, ve vzduchu byl cítit charakteristický pach spálené novoroční munice. Kolikrát jsem se až lekl, jak byl výbuch intenzivní. To celé trvalo několik minut a pomalu se zklidňovalo. Po půlhodině běhu byl už naprostý klid, startovní pole se pomalu roztrhalo a závod začal být spíše sólo běh.

Používal jsem čelovku, ale tam, kde nebyla naprostá tma, jsem ji vypínal. Byla totiž mírná mlha a s čelovkou jsem kolikrát viděl hůře než s ní. Stejně tak pára vydechovaná z úst dělala ve světle čelovky bílou clonu. Občerstvovací stanice byly na desetikilometrovém okruhu celkem tři, všude se podávala teplá voda, teplé ionty a drobnosti jako banány, sušenky a podobně.

Při maratonech na neznámých tratích se člověk může kochat okolní krajinou či neznámým městem, ale tady nebylo vidět nic. Registroval jsem pouze, že běžím podél řeky, ale jinak jsem se soustředil na každý krok. Místy bylo bláto, místy zbytky zmrzlého sněhu, místy děravý chodník, a tak bylo třeba zvýšené opatrnosti. Značení trati bylo po pěti kilometrech v podobě malých cedulek u země spolu s osvětlením, takže byla cedulka z dálky dobře vidět.

Kolem třicátého kilometru jsem začal mírně zpomalovat a ke konci jsem „vytuhnul“ úplně. Byla mi zima, zábly mě ruce a měl jsem mokro v botách. Místy jsem i ztrácel orientaci, jednou jsem dokonce špatně odbočil a zastavila mě až páska ohraničující trať. Rozbíhal jsem závod tempem lehce přes pět minut na kilometr a nakonec jsem se musel ještě strachovat o výsledek pod čtyři hodiny. To se ale podařilo a konečně jsem mohl vběhnout zpět do osvětlené a vytopené sportovní haly. Chvíli po mě doběhla Simona se svým přítelem. Asi pět minut po doběhu jsem hned volal kolegu tabulkáře Petra Římana, aby mi dosažený čas zapsal do tabulek.

Přibližně hodinu po doběhu už jsem byl vykoupaný, převlečený a byl čas shánět se po odvozu. Turecký taxikář hovořil ale pouze německy, a tak jsem využil Simonu, která mu zavolala a objednala mi odvoz zpátky na letiště. Můj 22. maratonský výlet byl tak u konce.

A teď něco statistiky: čas 3:57:52, první desítka 52 minut, druhá desítka 51 minut, třetí desítka 53 a čtvrtá desítka 69(!) minut. Vyběhlo 181 běžců, do cíle doběhlo 163, já 64. místo celkově a 58. v mužích. Zároveň jsem stanovil český rekord tohoto závodu, který pořadatelé na svých stránkách také evidují.

Samozřejmě jsem také stanovil nejlepší tabulkový výkon roku 2011, který mi vydržel celých 32 hodin a 50 minut, než mi ho sebral Roman Baláž na maratonu v Ostravě. Zároveň jsem byl 64. člověk na planetě, který v roce 2011 uběhl maraton! Když vezmu, kolik je na planetě lidí, tak se mi to jeví jako dost dobrý!