Jen na okraj – čtyři porody se projevily i na mojí postavě: 75 kilogramů není na moji výšku 168 centimetrů ideální. Prostě a jednoduše mám ke sportovci daleko.

Nejdřív jsem tedy byla proti. Na závod ráda přijdu, ale stejně jako na maratonech si stoupnu pěkně podél trati v roli fanouška. Pracuji jako mzdová účetní a daňová poradkyně, práce mám až nad hlavu a běhání po finančních úřadech mi stačí. Děti se ale jen tak odbýt nenechaly a snažily se moje obavy rozehnat.

„Jak začnu běhat?“ „Prostě vyjdeš ven a zkusíš to, mami!“

„Vždyť nemám žádnou fyzičku…“ „A právě proto bys na ní měla začít pracovat.“

„V čem bych vůbec běhala?“ „Boty si koupíš a na oblečení zase až tak nezáleží.“

„Kam bych vyrazila?“ „Za domem máme cyklostezku i park, to ti bude na začátek úplně stačit!“

„S kým bych šla?“ „Běhání není tenis, abys k tomu někoho potřebovala. Někdy půjdeš sama, někdy se k tobě přidáme my, jak to vyjde.“

„A kdy? Měla bych na to vůbec čas?“ „Běh je časově nejmíň náročný sport – vyběhneš z domu, nemusíš si nic balit, nikam se přesouvat, nikde se registrovat. Tak se přestaň vymlouvat, mami!“

Po chvíli opadl můj prvotní šok a začala převládat přirozená ctižádost, soutěživost a touha po vítězství. Doteď jsem si ji vybíjela u deskových her, není na čase zkusit přijmout výzvu opravdu fyzického rázu?

Rozhodla jsem se, jdu do toho. Jak jinak mám zjistit, jestli na to mám? A kdy, když ne teď? Držte mi palce, budu vás pravidelně informovat, jak se moje snaha vyvíjí!