Simona totiž nezvládla pouze květnový maraton v Praze, kde jí naměřili čas pár minut pod čtyři hodiny. Pět měsíců nato – v Košicích – ubrala ještě neskutečnou půlhodinu na hodně slušných 3:24:46. Toto vše zvládla coby bývalá invalidní důchodkyně.

Co se ti na běhání líbí?

„Běhu jsem propadla. Dnes už jsem schopna vyběhnout na dvě až tři hodiny, užívat si to, relaxovat, s hlavou v oblacích přitom nohama na zemi nechat volně plynout myšlenky nebo třeba i cíleně intenzivně přemýšlet. Běh mi do života přinesl spoustu nových přátel, se kterými se cítím fajn. Pro běhání neexistují limity, stačí nazout kecky a můžeš vyběhnout. Kdekoli, za jakéhokoli počasí. Běh je absolutní svoboda.“

Jak to bylo s tvým dětským odhodláním uběhnout maraton?

„Vím, přišlo to hodně brzy, ale prostě to tak bylo. Bylo mi dvanáct či třináct let a byla jsem sportovně nadané dítě. Bydleli jsme v Mělníku, závodně jsem plavala. Jednou jsem od tatínka dostala knížku Dana a Emil Zátopkovi vypravují a už tehdy si řekla, že jednou ten maraton zkusím uběhnout.“

Jenže pak přišlo vážné onemocnění.

"Ano, plánovala jsem si, že půjdu studovat trenérství na Fakultu tělesné výchovy a sportu a najednou bylo vše pryč. Byla jsem zvyklá vstávat ve tři čtvrtě na čtyři ráno a v šest hodin jsem v Praze skákala do bazénu. Na soustředěních jsme vedle plavání i běhaly. Při strečinku mi však praskl meniskus, po jeho operaci jsem postupně přestala cítit levou, následně pravou nohu, přidal se i trup, přestávala jsem vidět.

A tak vrcholový sport vystřídala léta strávená na lůžku, namísto FTVS plný invalidní důchod. Diagnóza? Neuroborelioza s poruchou hybnosti. Absolvovala jsem celkem osm operací kolen. Pravděpodobně proto, že kolena byla oslabena předchozími operacemi, borelie se ubytovaly také tam. Vyléčila jsem se, zůstal jen částečně ochrnutý kvadriceps na levé noze, kterou mám ve stehně podstatně slabší než nohu pravou."

Jaký byl návrat po nemoci?

„Když jsem se zvedla z nemocničního lůžka, začala jsem chodit s oporou bradel, pak jsem se pohybovala pomocí chodítka a nakonec o berlích. Po vyléčení jsem ve svých 24 letech šla logicky studovat medicínu. Za dob studií jsem působila v Anatomickém ústavu jako lektor praktických cvičení a v ústavu jsem trávila poměrně dost času. Na hladkých širokých chodbách jsem se postupně naučila chodit bez berlí. Když jsem pak získala jistotu bez opory, začala jsem pomalu pobíhat. Po pár měsících jsem na dlouhých hladkých chodbách prakticky jen běhala.“

Jak to tehdy šlo?

„Zpočátku nic moc. Nemohla jsem ani vyjít schody, bolesti nohou mi znesnadňovaly spánek. Ale nevzdala jsem to a ejhle. Problémy nakonec vymizely. Asi se pravidelným běháním posílilo kloubní pouzdro. Od té doby, co běhám pravidelně, mě nic nebolí. Přitom mám odoperované oba menisky a v kolenou chybí i synoviální membrána.“ (pozn. redakce – tkáň, která vystýlá vnitřek kloubu a produkuje tekutinu působící jako lubrikant)

Stala ses vítězkou letošní soutěže Women’s Challenge organizovanou pořadatelem závodů RunCzech. Co tě motivovalo k účasti?

„Vzhledem ke zdravotním potížím v mládí jsem dítě měla až v 37 letech. Narodila se mi dcera Terezka. Mám navíc starší sestru, ta tehdy oslavila čtyřicetiny a já jsem si řekla, že k tomu věku spěji také a že by moje dcera měla mít mladou maminku. (úsměv) Tak jsem začala běhání brát vážněji a přihlásila jsem se do projektu Women’s Challenge. V roce 2011 mě nepřijali, nicméně to mě neodradilo a zkusila jsem to za rok znovu, tehdy již úspěšně. A pak jsme se již dostaly do tréninkové skupiny Miloše Škorpila, od něj měly i tréninkové plány na maraton.“

Kolik kilometrů za týden naběháš?

„Přesně nevím, neměřím si vzdálenosti. Poslední týdny před maratonem jsem běhala pět až šest hodin týdně, nyní zvládám tak čtyři hodiny. Vlastně je mi to jedno, nepatřím mezi hltače kilometrů, většinou s sebou nenosím ani hodinky, zkrátka běžím.“

Dá se intenzivní sportování spojit s mateřstvím?

„Sportování je pro mateřství naprosto ideální, dává mu totiž zcela jiný, velmi intenzivní rozměr. Nevolnosti v prvních měsících těhotenství jsem rozdýchávala na spinningu, šlapala jsem kolem deseti hodin týdně až do porodu, s bříškem jsem absolvovala tři spinningové maratony, poslední necelý měsíc před porodem. Za Terezku jsem dostala sportovní kočár. Kočár má nosnost 35 kg, a tak mě Terezka doprovází na mých výbězích i ve svých třech letech. O víkendech mě budí v pět hodin ráno se slovy „Maminko, budeme si "huát“ na běhání,“ a tak zabalíme snídani a vyrážíme na naši pravidelnou tour do Krčského lesa. A protože příklady táhnou, má Terezka za sebou už pět běžeckých závodů pro mrňata."

Rozhovorem jsme jen nakousli životní příběh obdivuhodné bojovnice a energií sršící ženy, která nyní prožívá šťastné období svého života. Chcete-li jej dovyprávět a jako zákusek si navíc příjemně zaběhat, přijďte ve středu 27. listopadu do běžeckého domu Running Mall v Praze Holešovicích. Od 18:00 hodin tam probíhá beseda se Simonou Vlašimskou, po ní následuje pro zájemce společný výběh s členy PIM Běžeckého klubu.