Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

BLOG: Letní Jizerská 50 aneb šestá žena na svém prvním ultramaratonu

BLOG: Letní Jizerská 50 aneb šestá žena na svém prvním ultramaratonu
foto: archiv Michaely Jirákové

Michaela Jiráková | 21.06.2023 | přečteno: 1653×

Letní Jizerská 50 je mojí srdcovkou. Jestli se mi nějaký závod vryl do paměti, je to právě tento. Nikdy jsem o podobném závodě ani nepřemýšlela, ale jakmile jsem uběhla pražský maraton, věděla jsem, že to určitě není můj poslední, ba naopak. Ta vzdálenost mě nadchla. UKÁZKA Z BLOGU BĚHÁM A SNÍM

Sotva jsem doběhla do cíle svého prvního maratonu, začaly se ze všech stran na mě sypat dotazy, co dál, co plánuji dalšího. Ale já neplánovala vůbec nic. Celý půlrok jsem dnes a denně žila jen pražským maratonem a jeho přípravou. Neřešila jsem, co bude dál, nebyla jsem přihlášena na žádný jiný závod, netušila jsem, co ve mě maratonská distance zanechá, jestli ji vůbec uběhnu, jestli budu chtít běhat, a tak tvrdě trénovat dál, protože tyhle vzdálenosti už se bez systematického tréninku neobejdou.

Asi každý včetně mě čekal, že odběhnu maraton a bude po všem. Stal se přesný opak, mě to nakoplo v tom pokračovat. Víc a víc. Bez velkého váhaní jsem ještě s bolavým tělem psala zprávu svojí trenérce, co si myslí o Jizerské 50. Odpověď byla rychlá a stručná: “Jo, to se mi líbí”. A tak se stalo, že jsem se týden po svém prvním maratonu přihlásila na první ultramarathon.

Od začátku mi to přišlo jako totálně šílený nápad. Nikdy jsem neběhala v horách, většinu jsem odtrénovala na poli za barákem a posilování taky není zrovna moje silná stránka. Zato moje zapálení, vůle a motivace do všeho, co si umanu, jsou ty nejsilnější stránky. A to bylo rozhodující.

Z běhání do kopců jsem měla vždy respekt, ale zároveň mě běh v přírodě moc lákal. Jako všechno ostatní i přípravu na tento závod jsem brala zodpovědně, ale neupínala se na něj tolik jako na maraton. Závod byl na konci srpna a neplánovala jsem se celé léto soustředit jen na trénink. Začala jsem běhat do schodů, vybíhat kopce, hledat si trasy v terénu, a přestala se bát výškových metrů.

V rámci tréninku a lepší adaptace jsem se přihlásila na další dva závody seriálu Běhej lesy, který pořádá i běžeckou Jizerskou 50. Nechtěla jsem být úplným nováčkem, lákalo mě zkusit závodění v kopečcích, a hlavně ráda nasávám závodní atmosféru.

Ještě den před závodem jsem pořád sama nevěřila tomu, do čeho se zase pouštím. A co víc, jestli to tentokrát vůbec dám, jestli to uběhnu, jestli jsem si nenaložila moc? Na tyhle otázky jsem neznala odpověď, ale hlava byla klidná.

V pátek dopoledne, den před závodem, jsem si odběhla klasický předzávodní trénink, neboli vyladění, a po obědě jsme s manželem vyrazili směr Jizerky. Se zastávkou v Liberci na doplnění sacharidů jsme si to namířili rovnou do Bedřichova, kde bylo zázemí a start závodu. Vyzvedla jsem si startovní balíček a vyfotila se u legendárního dřevěného nápisu JIZERSKÁ 50, které je mimochodem dětskou prolejzačkou, se svým startovním číslem, o kterém jsem ještě netušila, jak šťastné bude.

Na místo činu jsem se vrátila o pár hodin později, tentokrát už s číslem na triku, motýly v břiše a radostí ze sluníčka, které nikdo nečekal, protože podle všech radarů mělo bouřit a pršet. První znamení, že dneska je ten den. Den, kdy padesát kilometrů odběhnu s takovou lehkostí, že ani do jediného kopečku nezastavím a doběhnu se slzami v očích jako šestá žena do cíle závodu, který jsem ani nevěděla, jestli zvládnu.

Ale nebudu předbíhat, protože tomuhle výsledku předcházely přesně 4 hodiny a 25 minut, neopakovatelné, nezapomenutelné a maximálně prožité.

Jako první si nechávám udělat tetovačku s trasou, připojím se ke společné rozcvičce, dám si pár rovinek, využiju ještě prázdného cíle a vyfotím se s nápisem JIZERSKÁ. A už pomalu naviguju rodiče, kde mají stát, a já sama odcházím do startovního koridoru, kde to všechno za pár minut vypukne. Jako vždy se nacpu téměř pod oblouk ke kraji, abych mohla mávat.

Poslední nádech, tepovka jak raketa, a já překračuju, tedy přebíhám, startovní čáru. Začátek hned do kopce, nespěchám, v klidu se nechám všemi předbíhat, protože vím, že to nic neznamená. Jednou jsem slyšela takovou krásnou a pravdivou větu: “Závod se vyhrává na konci, ne na začátku.”

Tím se snažím řídit.

A nejen tím, je toho spousta, co si vždy srovnám v hlavě než vyběhnu. Hlavně na dlouhých závodech, kdy je potřeba nejen fyzická, ale i ta psychická stránka, to považuju za jedno z nejdůležitějších.

Občas se mě někdo zeptá, na co u toho myslím. A to je právě to krásný – na nic. Na to, že jsem tady a teď.

Hned v první části mě čeká nejdelší kopec, vybíhám ho smířená, a jakmile se srovná, zrychluji s úsměvem na tváři, že jsem ho zvládla celý vyběhnout. Kontroluji tetovačku, kdy mě čeká osvěžení – a mimochodem, ta tetovačka byl skvělý nápad. Celý závod mě s ní bavil o dost víc a navíc mi skvěle ladila k outfitu. První polovinu závodu vyhlížím v každé zatáčce manžela. Ten mi tentokrát dělá cyklosupport, a protože jsme dopředu netušili, kam se s kolem dostane, tak ani nevím, kdy a kde se uvidíme. O to větší mám radost, když ho uvidím, s foťákem a vodou v ruce čeká přímo na Jizerce, kde mám za sebou přesně půlmaraton, tedy necelé dvě hodinky.

Vidí mě sice hladovou, ale nadšenou, hlásím dobrý čas i tempo a on mi zase hlásí pozdravy a pusy, co mi posílají všichni na dálku.

Vyměníme si jen pár slov, nezastavuji a pokračuji smířená s dalším stoupáním. Ještě živě si pamatuju, jak jsem se do tohohle kopečku škrábala v zimě na běžkách. Nahoře mě čeká sladká odměna v podobě melounu, na který mám celou dobu šílenou chuť. Doplním s ním cukry, spláchnu žízeň a zaženu svůj melounový hlad.

Tedy na nějakou dobu. Tedy do další občerstvovačky, kde už se o ně z dálky rovnou hlásím. Za celý závod sním přesně jeden gel a asi kilo melounu. A na téhle melounové vlně si vesele pokračuju.

V prudkém kopci ze Smědavy vidím a rovnou předbíhám po dlouhé době taky jiné běžkyně. Zrovna právě ty, které mě na začátku s takovou vervou předbíhaly. To mi dodává sílu, na hodinkách cvaká 30.km a já si to s manželem v zádech metelím po rovinkách tempem 5:15.

Nohy těžknou, každý krok bolí víc a víc, ale energie nedochází, a když vidím 42.km, kroutím hlavou ze strany na stranu a začínají mi téct slzy po tváři.

Tak jsem se těšila na tenhle moment! Právě jsem uběhla svůj druhý maraton, a to mě neskutečně nakopává.

Manžel mě doprovodí do posledního kopečku a hned nahoře už ho posílám do cíle, protože vím, že teď už se není čeho bát. V tuhle chvíli mám elánu a sil na to, doběhnout do cíle, víc než potřebuji. Když probíhám poslední občerstvovačkou, skoro mi nedovolí zastavit, popohání mě a já moc nechápu, proč mi paní jednou rukou podává vodu a druhou mě plácá přes zadek, ať si pospíším. Že jsem totiž jedna z prvních holek, co tudy probíhá, to mi ta paní ani nestačí říct.

Poslední kilometr letím z kopce a maximálně si užívám poslední chvilky na trase. Slzy mi tryskají z očí, rozmazaně míjím svého taťku těsně nad cílem. Mává a je pyšnej, že mě vidí, a vidí mě šťastnou, protože pořád běžím. Probíhám cílem, stopuju hodinky a držím se za hlavu.

Sotva vnímám, že mi někdo pověsí tu zatraceně zaslouženou medaili na krk, a slyším mamku, která neví, co dřív. Fotit, objímat, podávat cukry nebo utírat své i moje slzy. Slova jsou v tuhle chvíli zbytečná. Manžel správně vytušil, že tenhle okamžik by měl být zachycený, a proto stojí opodál a vše natáčí. Po pár vteřinách střídá mamku na mém krku a já už pomalu začínám komunikovat.

Nával endorfinů mi rychle vrací život do žil, a tak mě hned zajímá, jak jsem dopadla. Cestou k tabletům s výsledky už ze sebe sypu, že chci běžet znova. Podle všeho to umístění asi nebude špatný, beru tablet do ruky a napjatě vyťukávám svoje jméno. Vidím svůj výsledek a nevěřím tomu. Čísla 6 a 4 bych nečekala nikde, natož tady.

Vážně jsem šestá žena a čtvrtá ve své věkové kategorii?!? Tahle informace mě později rozladí o něco víc, když zjistím, že mi na třetí chyběla jedna jediná minuta…

A to není všechno, zaběhla jsem si tady taky lepší čas na maraton. Kdo by to byl v květnu řekl, že o tři měsíce později uběhnu druhý maraton, o deset minut rychleji, a ještě navíc s převýšením několik stovek metrů…

Energii ze závodu čerpám doteď, a kdykoliv si na něj vzpomenu, usmívám se a vděčím za své rozhodnutí uběhnout Jizerskou 50.

Převzato se svolením autorky z blogu Běhám a sním

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

mjirakova žena 21.06.2023 14:47:45

Letní Jizerská 50 je mojí srdcovkou. Jestli se mi nějaký závod vryl do paměti, je to právě tento. Nikdy jsem o podobném závodě ani nepřemýšlela, ale jakmile jsem uběhla pražský maraton, věděla jsem, že to určitě není můj poslední, ba naopak. Ta vzdálenost mě nadchla. UKÁZKA Z BLOGU BĚHÁM A SNÍM
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.