Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

BLOG: Mozart Marathon by UTMB a moje první závodní zranění

BLOG: Mozart Marathon by UTMB a moje první závodní zranění
foto: archiv Michaely Jirákové

Michaela Jiráková | 19.07.2023 | přečteno: 1482×

Po mojí první zkušenosti s UTMB na Istrii mi bylo jasné, že to není má zkušenost poslední. Od ledna do dubna jsem ničím jiným nežila a na zbytek roku už nic zásadního neplánovala. Kupodivu jsem se vzpamatovala dřív, než jsem čekala, a samozřejmě začala pokukovat po dalších závodech spadajících pod značku UTMB. Z bohatého seznamu mě zaujal Mozart100. UKÁZKA Z BLOGU BĚHÁM A SNÍM

Moje oblíbené Rakousko a navíc Salzburg – město na mém wishlistu, které na svoje odškrtnutí už roky čeká. Místo sedí. Kouknu na termín, taky ideální. Nechci už žádné ultra, a když zahlédnu slovo MOZART MARATHON, vidím to pravé vořechové. Mám to. V sobotu 17.6. poběžím čtvrtý maraton.

Od doby, kdy jsem propadla běhání po horách, jsem měla jasnou vidinu. Sen, který jsem párkrát okrajově zmínila nahlas: zaběhnout si závod v Alpách. A teď tu byl a já se na něj strašně těšila. V mém okolí už to nikoho nepřekvapilo, všichni už spíš napjatě čekají, s čím zase přijdu. Baví mě typy, vzdálenosti i místa závodů střídat. Jeden týden běžet krátkou silnici, ten další zas dlouhé hory. To je moje. Možná to trochu vystihuje i moje blíženecká povaha.

Protože trénuji kontinuálně po celý rok na různé typy závodů, nebylo potřeba ani můj tréninkový plán nijak speciálně upravovat. Kopečky a dlouhé běhy jsou už nějakou dobu rutinní záležitostí.

Do Salzburgu jsme jeli v pátek ráno. Závody pod značkou UTMB mají vždy hezky udělané EXPO a zázemí den i více předem. A předzávodní atmosféra panující v místě mě pokaždé neuvěřitelně dobíjí a baví. Ten pocit, že v tom nejste sami, všichni kolem září úsměvy a těší se stejně jako já. A to i přesto, že je den před závodem vždy dost hektický. Během jednoho dne zvládnout cestu, kvalitně jíst, dostatečně odpočívat, většinou se ubytovat, vyzvednout startovní balíček, rozcvičit se, nachystat vše potřebné a jít brzy spát je zkouška nejen dobrého time managementu.

Zrovna tady byl předzávodní den plný do poslední minuty, ale nechybělo mu nic. Stihla jsem vykoupit EXPO plné HOKA věciček, a doplnit tak svůj bohatý běžecký šatník, doplnit sacharidové zásoby, jak jinak než ze Sachr dortu, projít si centrum krásného Salzburgu, předzávodně se rozcvičit s výhledem na Alpy, a zajít večer na skvělé těstoviny, protože sacharidů před dlouhým závodem není nikdy dost.

V sobotu v šest hodin ráno už poskakuju nedočkavostí na autobusové zastávce. Do centra Salzburgu, kde je cíl závodu, jedeme autobusem a odtud už pokračuju sama svozovým autobusem na start. Start je v městečku St. Gilgen přímo na břehu jezera Wolfgangsee a podle oficiálních informací mě odtud čeká 39 km a něco přes 1900 m převýšení. Autobus je plný stejných nadšenců jako já, asi hodinová cesta uteče jako nic. Kochám se probouzející se přírodou a nechávám se motivovat písničkami v uších. Tentokrát se upřímně ničeho nebojím a o to víc stoupá moje natěšení. Běžím vzdálenost, kterou vím, že zvládnu, nemám žádné ambice, jsem tu sama, abych si to prostě jen užila. Krásný den, krásné počasí, milovaný běh, rakouskou přírodu a Alpy, které jsem si tak jednou vysnila, a teď v 9 hodin ráno probíhám startovní čárou s přetékajícím zásobníkem energie a jdu žít, čti běžet, svůj další sen.

Za startem mě překvapí, že místo běhu všichni stojíme. A to hned několikrát. Trasa vedla zpočátku úzkými uličkami St. Gilgenu, na které nás bylo prostě moc. Dokonce jsme prostáli i celý první stoupák. Bohužel jsem výjimečně stála až na konci startovního koridoru – vědět, že první dva kilometry v podstatě prostojím ve frontě, tak se na začátku víc zmáčknu, ale asi to tak mělo být, protože…

Ohlédnu se a vidím povědomou osobu. Ptám se běžce vedle sebe, jestli jsme spolu náhodou neběželi dva měsíce zpátky na ultramaratonu na Istrii, a hned mě poznává. Takže stojím správně, jinak bychom na sebe v takovém počtu lidí asi těžko narazili.

První příkré stoupání, kterého jsem se nejvíc obávala, si vystojím, takže mě úvodní dvě stovky převýšení nestojí žádnou námahu. Jenom pár nervů. Ušetřené síly využiju v dalších kilometrech a na první občerstvovačku po 8 kilometrech se řítím o něco rychleji, než bylo v plánu. Vlastně celé je to tak nějak rychlejší, než jsem si myslela, moc se nešetřím. A i kvůli tomu tentokrát poctivě doplňuju energie od samého začátku, hlídám si čas, a co 30 minut si dávám Maurten gel. Nebolí, chutná a naplní, je to láska. Těch doma musím mít nekonečné zásoby, a jakmile dochází, objednávám je už jedině po kartonech. Ušetřím a jsem vždy připravena, co kdyby náhodou, že jo.

Kromě příkrých kopců, kde mě zachraňují hůlky, všude běžím. Běží se mi snad nejlíp, co kdy předtím, nemám žádné krize, naopak spoustu energie a nic mě do poloviny závodu nebolí. Druhá občerstvovačka je totiž taky ta poslední, kde mě manžel vidí celou, čistou a bez krve. Jediné, co mě totiž od začátku trápí, je nejistý krok a problém s rovnováhou. Náročný terén místy nezvládám moc ukočírovat a hlavně seběhy mi dávají zabrat. Nohy sice lítaj, ale obratnost v terénu musím ještě dopilovat.

Už několikrát se mi zhoupne noha, a když to nejmíň čekám, zhoupnu se celá. Nakloněný profil, prudký seběh lesem, kameny, listí, bahno a já připustím rychlost víc, než jsou moje nohy schopné ustát. Mám černo před očima, otevřu je a ležím dva metry pod cestou, ruce mi podává pár vyděšených běžců a já si v nanosekundě přehrávám, co se stalo. Není mi z toho vůbec dobře, bolí mě koleno a jsem od hlavy k patě od hlíny, včetně hůlek, které to zázrakem přežily, narozdíl ode mě, ve zdraví.

Ve druhé nanosekundě se od místa vyloženě odpíchnu a ještě se zamotanou hlavou pokračuju. Už za běhu se obracím na kolegu zachránce, který vypadá vyděšeněji než já, děkuju mu a ujišťuju ho, že jsem OK, i když tak vůbec nevypadám.

Při prvních krocích mi v hlavě najednou probleskne hromada myšlenek. Budu mít poprvé u jména napsáno DNF, nebo pochopím, proč je v povinné výbavě lékárnička, nebo že by příště bylo dobré uložit si číslo horské služby. Upřímně jsem strašně naštvaná, zranění neřeším, jsem pohromadě a běžet můžu, i když tak podle některých pohledů moc nevypadám.

Ztracená asi tak jedna minuta mě nakopává. Nesmím o nic přijít, tohle mě nezastaví, musím teď o to víc máknout. Děkuju svojí silné hlavě. Vybíhám kopec a do toho volám svému supporťákovi. Chvíli mi trvá, než jsem schopná dát dohromady větu, ale úkol zní jasně. Připrav na další občerstvovačce vodu a náplasti.

Zrovna byl čas dalšího gelu a to nechci za žádných okolností podcenit a energii navíc teď potřebuju víc než kdykoliv jindy. Tahám z vesty gel a rychle ho do sebe nasoukám, teď už ruce nejsou jenom černé a zakrvácené, ale ještě umatlané od gelu. Po pěti kilometrech mě čeká záchrana v podobě vody, náplastí a coca coly.

Neotálím a naposledy se loučím s manželem, mávám s úsměvem na tváři a se slovy “uvidíme se v cíli”. Do toho mi chybí 10 km. Ale jsem zpět. Běžím zase naplno. Je to boží a já se cítím ještě silněji než do teď. Dva kilometry vedou po schodech, terénem ještě horší než doposud, ale už se nedám. Dobíhám a předbíhám hromady lidí včetně těch co mi pomohli. Pardon!

Poslední občerstvovačkou probíhám, už si žádné zdržení nedovolím. Už jsem v Salzburgu a od cíle mě dělí poslední tři pekelné kilometry. Vedou po schodech strmě nahoru, dost to bolí a je strašné vedro, ale ve vzduchu už cítím cílovou atmosféru. Probíhám městem, kde fandí i lidé posedávající v kavárnách. Když běžím podél řeky, potkávám svého kolegu, se kterým jsem běžela a propovídala první půlku závodu. Neustále mě označoval za “strong girl”, o to hezčí, že dobíháme společně.

Od řeky už slyším cíl. Hudba, křik, mám husí kůži a cítím se jak královna. Tohle je totiž ten nejkrásnější, neopakovatelný a tak krátký okamžik z celého závodu. Pro těchto pár vteřin se člověk tak snaží. Zatáčím na náměstí Kapitelplatz do cílového koridoru mezi zábrany, které říkají jediné – zvládla si to.

Jsem v cíli dalšího závodu za přesně 4 hodiny a 49 minut. Podle plánu to mělo být za šest hodin.

Umístnění na vyprodaném závodě je jenom třešinkou na dortu, která mou radost ještě násobí v podobě 213. místa ze 700 běžců a hlavně 34. místa ze 180 žen. Ze závodu si odnáším nádhernou medaili, která se vážně povedla, fotku z cílové brány, na které je naprosto přesně zachyceno, jak se cítím, a hlavně jeden obrovitánský zážitek. Neplánovaný závod a ten se teda vryl nejen do paměti. Jizvu na noze a na ruce budu mít totiž asi jako památku napořád.

Díky Mozarte!

Převzato se svolením autorky z blogu Běhám a sním

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

mjirakova žena 19.07.2023 18:42:20

Po mojí první zkušenosti s UTMB na Istrii mi bylo jasné, že to není má zkušenost poslední. Od ledna do dubna jsem ničím jiným nežila a na zbytek roku už nic zásadního neplánovala. Kupodivu jsem se vzpamatovala dřív, než jsem čekala, a samozřejmě začala pokukovat po dalších závodech spadajících pod značku UTMB. Z bohatého seznamu mě zaujal Mozart100. UKÁZKA Z BLOGU BĚHÁM A SNÍM
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.