Kam bych tak jela? Třeba do Antarktidy!

Jak tak putuji maratonskými centry, sbírám různé propozice a časopisy. Občas mě osloví fotka a líbí se mi natolik, že tam nakonec jedu. Tak to dopadlo už několikrát. Odněkud na mě před lety vykoukla fotka zakuklenců běžících v bílé mlze po sněhu – The Antarctica Marathon.
No, fotka nic moc, ale provázela mě, až jsem se nakonec dostala na jejich internetové stránky. Byl podzim 2005. Čtu: rok 2006 je plně obsazen (to chápu, závod se běží v březnu), rok 2007 – plně obsazen, rok 2008 – plně obsazen (už trochu nuda, že), rok 2009 – 20% volných míst. Jsem sice dlouhodobý plánovač, ale tohle? Co bude za pět let? Budu ještě běhat, budu tady vůbec? Navíc – březen se mi nehodí vlastně nikdy. Zavírám stránky a vlastně tam vůbec nechci – kdo by jel na začátku jara do zimy, navíc extrémní?
Nakonec si v hlavě srovnám, že tam běžet chci a žádná překážka není dost vysoká. Závod bude vždycky v březnu (to se mi nebude hodit ani za deset let), a když rozhodnutí odložím o rok, tak nic nevyřeším. Pokud budu váhat, nepojedu tam nikdy. Ano, to je smutná pravda.
Platíme s mým mužem spousty peněz šekem do Bostonu a hlásíme se na
závod v roce 2010. Asi tři roky se nic nedělo… Pak se pořadatelé
ozvali, ano jsme přihlášení, počítají s námi.
Tak tedy pojedu, no výborně. Radost střídá starost – jak tam bude?
Nemám s polárními kraji žádné zkušenosti.
Vrhám se tedy na literaturu – s Mikem Hornem „obcházím“ Severní polární kruh (sever jako jih – musí tam být přece stejně). Neuvěřitelný hororový příběh, hltám ho po stovkách stránek. Mike má můj neskonalý obdiv, ale moc mě neuklidnil. Nevydržela bych s ním jít ani jeden den. Antarktický deník (další, co jsem přečetla) mi také na náladě nepřidal – drsná krajina se vším všudy, počasí měnící se několikrát denně od mrazivé vánice po jarní přívalové deště, to vše nejčastěji v bílé mlze. Ano, slunce tam mají také – když máš štěstí, tak i několik dnů a navíc – půl roku nezapadá. Ladím oblečení od bot přes bundu, rukavice až k brýlím. Zase čtu Pavlíčka a jeho Člověka v drsné přírodě (už to znám zpaměti a nevadí mi, že to je z minulého století, vždycky se poučím). Musím se připravit na jakékoliv přírodní rozmary a natěsnat to do 15 povolených kilogramů.
Taky musím běhat – proto tam vlastně jedu. Všude slyším, „jak je letos ta zima dlouhá“ – já bych ani neřekla. Přes Vánoce běhám na suchu, o lyžích si mohu nechat zdát, sněžnice spinkají doma a doufají v lepší příští… Konečně je sníh a mohu vyrazit – na trénink ve sněhu, větru a mrazu, který považuji za klíčový, a taky na běžky (ty nemohu vynechat, v létě se na nich moc nesvezu…). Bohužel mě ničí práce, jsem daňař, který od ledna do března zdolává hory daňových přiznání vyšší než sněhové bariéry z dob MS v lyžování v Liberci.
Moji fyzickou kondici zachraňují víkendy, kdy ráno chodím běhat, odpoledne na běžky a až v noci pracuji. V pondělí si ráda odcházím do práce odpočinout od pohybu. Přes týden je to s tréninkem špatné, brzy je tma, což je můj úhlavní běžecký nepřítel – na toho prostě nemám. Dřu v posilovně (tam se naštěstí svítí) a doufám, že to pomůže. Únava se stupňuje a čas odjezdu se blíží. Navíc je olympiáda, myslím, že jsme na tom byli všichni stejně – posledních 14 dní jsem skoro nespala, zato jsem skoro všechno viděla. Výkony vrcholových sportovců jsou pro mě silnou motivací. Taky vás to stojí tolik slz dojetí?
Kombinace práce a tréninků posledních týdnů rozhodně prověřila moji celkovou odolnost fyzickou i psychickou – obojí bude v závodě důležité. Moje úhrny naběhaných kilometrů raději nebudu zveřejňovat, byla to bída. V sobotu 27. 2. ráno jdu (samozřejmě až po nočním hokeji) na poslední běžecký trénink a odlétám s předpisovým patnáctikilovým zavazadlem do Buenos Aires (v letadle se konečně vyspím) a dál pokračuji do Antarktidy. Závod startuje 7. března 2010.
Doufám, že se nebudu muset příliš rvát s Matkou přírodou – v tomto souboji nelze vyhrát, občas lze se štěstím přežít. Doufám ve shovívavost přírodních sil. Jsem odhodlaná přežít, zúčastnit se závodu a taky se v pořádku vrátit. Čekají mě další cíle.
Komentáře (Celkem 7)
Liberec
megatraged
02.03.2010 10:09:08
No..tak hodně štěstí Ivano.A moc se těším na článek, tvoje neuvěřitelné výkony jsou motivační stejně jako ty olympijské.Zorka
Pavel Frček
02.03.2010 19:37:40
Ivano, šílenče, nevím, kdy budeš číst mé řádky, ale držím ti palce. Před pár týdny jsem četl zážitky Petra Daubnera z Ligy 100, který byl v Antarktidě začátkem ledna, takže tak trochu mám povědomí, jak to tam vypadá. Budu na tebe 7. března myslet, ale hlavně se vrať v pořádku !
Ostrava
lenkaclenka
05.03.2010 14:09:12
Ivano držím palce. To je neskutečné-dobrovolně do toho mrazu a
sněhu…, klobouk dolů.Už se moc těším na pozávodní článek, či
spíše články .
ivanapil
16.03.2010 00:44:28
Moc a moc všem děkuji za podporu. Právě jsem se vrátila z druhého konce světa. Antarctica Marathon jsem zaběhla za 5.16 h jako 22. závodník z celkových 85 startujících. Až se trochu rozkoukám doma a v práci, napíšu článek. Rozhodně to nebudu odkládat. Zdravím všechny! Ivana Pilařová
administrator 03.04.2010 13:33:12
Jak tak putuji maratonskými centry, sbírám různé propozice a časopisy. Občas mě osloví fotka a líbí se mi natolik, že tam nakonec jedu. Tak to dopadlo už několikrát. Odněkud na mě před lety vykoukla fotka zakuklenců běžících v bílé mlze po sněhu – The Antarctica Marathon.
Odkaz na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.