Bylo mu necelých pětadvacet let, měl za sebou studium na Yale, vítězství na prestižním maratonu ve Fukuoce i několik národních titulů na dráze a v krosu, přesto ještě 10. září 1972 ráno znali v USA jméno Franka Shortera jen opravdoví atletičtí nadšenci.

Stačilo však vyhrát olympijský maraton v Mnichově a stal se miláčkem národa. A také odstartoval běžecký boom, který v různých vlnách trvá dodnes. Někdy bývá Shorter označován za „otce maratonu“, což nenese úplně s radostí, ale je fakt, že pomohl dát nejen běhům na 42 195 metrů podobu, jakou mají dnes.

Olympijský závod v Mnichově byl pro něj prestižní záležitostí. Narodil se totiž v bavorském městě v roce 1947, když tam jeho otec sloužil u americké armády.

Maraton měl být Shorterovou životní chvílí a také se jí vlastně stal, i když ji zastínilo několik událostí. Tou první byl útok palestinského teroristického komanda na izraelské sportovce o pět dnů dříve, který ovlivnil atmosféru zbývajících dnů her. A druhou fakt, že Shorter nebyl první, kdo proběhl cílem olympijského závodu. Dříve než on se totiž na dráze objevil recesista v trenýrkách a tílku. Diváci ho odměnili aplausem a chvíli trvalo, než zjistili, že je to podvodník. I Shorter, který byl kousek od Olympiastadionu, znejistěl, jestli před ním přece jen není ještě někdo ze soupeřů…

Maraton v přímém přenosu

Pro historii běhu je ovšem podstatnější, že závod začal v době, kdy na americkém východním pobřeží bylo dopoledne. V přímém přenosu jej vysílala celostátní televize a záběry vítězného krajana silně ovlivnily nejen sportovní fanoušky. Ze sympaťáka Shortera se stala slavná osobnost, z maratonu populární disciplína a součást sportovního mainstreamu.

Samozřejmě, maraton se v USA běhal už dlouho, nejlépe o tom svědčí historie slavného závodu v Bostonu. Ale až do 70. let byl nejen v zámoří považován za sport pro supermany, pro ty nejtalentovanější a fyzicky i mentálně nejodolnější muže. Málokdo si uměl představit, že by ho jednou běhaly nejen ženy, ale také úředníci, důchodci, celebrity, prostě všelijaké osoby bez talentu i s kily navíc.

První vlna běžeckého boomu oslovila především lidi se sportovní minulostí, kteří si jen do té doby na maratonskou výzvu netroufali. Zatímco v roce 1970 se na startu maratonu v New Yorku tísnilo pouze 126 běžců, za šest let jich bylo patnáctkrát více. A počty narůstaly. A nejen tam.

Přidává se i Evropa

Vlna brzy dorazila i do Evropy, kde začaly vznikat městské závody, nejprve se skromným počtem účastníků, pak s mohutně vzrůstajícím množstvím zájemců – Berlín (1974), Amsterdam (1975), Londýn, Frankfurt (oba 1981) a další. Košický maraton, v té době jeden z nejprestižnějších na světě s historií od roku 1924, se v roce 1980 otevřel všem skupinám běžců a na startu se hned objevilo 1 114 účastníků.

Druhá vlna světového boomu přišla v 80. a 90. letech. Rapidně přibylo běžců a postupně klesal i průměrný čas na závodech, které už nejsou doménou šlachovitých, hubených atletů. Parky se zaplnily postavami, jimž se říká joggeři či kondiční běžci, a nejprestižnější akce bývají dnes vyprodané za několik málo dnů, někdy i hodin.

Bylo by poněkud zjednodušující přiřknout všechnu slávu a zásluhy jen Franku Shorterovi. Důvodů, proč se od 70. let maraton a běh vůbec stává společenským fenoménem, se sešlo více.

Cooper a ti druzí

Patří k nim i popularizující knihy Kennetha Coopera (to kvůli němu jste ve škole běhali populární test na dvanáct minut) a později George Sheehana či Jima Fixxe, kteří ve svých bestsellerech vyzdvihovali pozitivní vliv pravidelného aerobního pohybu, zejména běhání. A samozřejmě tu byl už dříve novozélandský trenér a propagátor běhání Arthur Lydiard, jenž se konečně stal autoritou nejen pro špičkové atlety.

Významnou roli tehdy sehrála v USA také firma Nike, jež jako nováček na trhu první objevila velký obchodní potenciál v narůstajícím počtu rekreačních běžců a začala pro ně vyrábět boty, ne jen tretry a závodní speciály pro elitní borce.

I ve střední a východní Evropě tehdy došlo k výraznému rozšíření běžecké populace a nárůstu účasti na masových závodech. Nový fenomén si tady pochopitelně našel trochu jiné cestičky jak se prosadit na výsluní a je spojený s jinými jmény a událostmi. Ale základ zůstal stejný jako jinde ve světě – poznání, že běh je zdravý pro tělo i pro duši.

Sportovní historici si dnes ve volných chvílích mohou klást hypotetickou otázky: jak by vypadal současný běžecký svět, kdyby tenkrát v Mnichově nevyhrál Frank Shorter, ale třeba jeho belgický soupeř Karel Lismont? Nebo kdyby závod startoval o šest hodin dříve? Byl by jiný? Nebo stejný?