V životě sportovce jsou chvíle, které nemají na první pohled žádné rozumné vysvětlení. Selhání v závodě, do kterého jsme šli z osobního hlediska špičkově „načtenou“ sportovní formou, směřovali jsme k němu velkou část svých energií a výsledek neodpovídá vložené práci. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak je.
Odkaz na článek

Díky za tento článek

výborně sepsáno, znamenitě shrnuto a platí nejen ve sportu.

Jako (psycho)kondiční běžec jsem si uvědomil, že k tomuto docházím naopak. Hlavním cílem běhání je pro mě „čistá mysl“ a to ostatní v tréninku a závodě je druhotné. Jenže tento přístup vede k tréninku podle Danielse (alespoň podle mé knihovničky), kdy se člověk dost dopředu rozhodne pro výsledek a pak běží podle footpodu a – poslední třetinu – srdcem. Je to asi štěstí, ale jediným překvapením – příjemným – v mé skromné běžecké historii pak nakonec byli lidé, se kterými jsem běžel.

Znovu připomínám, že toto je pohled psychoběžce.

Pravda. Uplna a jednoducha. Mam za sebou prvy maraton, citim sa skvele ako aj po fyzickej tak po psychickej stranke. Poctivo som trenovala a tzv. mam to upratane v hlave. Zivot je najkrajsia radost.

No toto?! Tak moje myšlenky nejsou snad ani moje, mozek je lapá kdesi mezi mnou a mým tělem?! A abych měl obavu, že mi ty nižší etáže mozku mohou při sprchování po běhu kamsi odplavat se špinavou vodou? A nebo jen moje inteligence není dostačující pro takovéto fylozofické úvahy? Snad pomůže psycholog.

super článek – nejen pro běžce