Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak to, že jsem to nedal?

Jak to, že jsem to nedal?
foto: Jana Vlasáková

Pavel Novák | 03.10.2011 | přečteno: 6355×

V životě sportovce jsou chvíle, které nemají na první pohled žádné rozumné vysvětlení. Selhání v závodě, do kterého jsme šli z osobního hlediska špičkově „načtenou“ sportovní formou, směřovali jsme k němu velkou část svých energií a výsledek neodpovídá vložené práci. Proč tomu tak je?

Představme si, že jsme bytostí, která sídlí v našem těle. Tělo pracuje v podstatě samostatně na základě přesně daných biologických postupů a reaguje na podněty z vnějšku a zároveň na podněty od nás.

Pokud tělo cítí chlad, má spoustu postupů, jak zachovat svoji funkčnost v daných podmínkách- od periferní vasokonstrikce, kdy omezí průtok krve v končetinách a omezí tak ochlazování krve v těchto částech těla, přes svalový třes ve snaze vyrobit teplo a konče maximálním zpomalením metabolizmu a srdeční činnosti jako poslední zoufalý krok pro přežití. Má tedy svoje vlastní mechanismy, kterými reaguje a reguluje.

My, jakožto bytost „sídlící“ v tomto těle, se také snažíme reagovat na základě informací, které nám tělo dodá. Snažíme se dostat do míst, kde je tepleji, nebo se více oblečeme, či zamezíme prochladnutí výměnou mokré části oděvu.

Řeknete, ano, to vše je role mozku, který to vymyslí a dá pokyn. Máte samozřejmě pravdu, ale pokud přijmete tezi, že nejste svým tělem, pak nejste ani mozkem. Možná se s mozkem ale dělíte o řízení svého těla. Určitá část mozku tedy pracuje samostatně, jakoby odděleně a určitá je napojena přímo na vás, na vaši bytost- tato část pak pracuje na úplně jiném podkladě a je nadřazena nižším etážím mozku.

Někde mezi vámi a tělem jsou pak myšlenky, které si můžeme opět schematicky rozdělit na myšlenky vědomé a podvědomé. Jogíni jsou dokonce schopni vědomé myšlenky vidět jako něco, co běží mimo jejich vlastní bytost a díky tomu na ně nereagují typickým způsobem – dá se říci, že nejednají podle nich, jen je registrují.

Podvědomé myšlenky si neuvědomujeme, ale mohou být základním kamenem toho, proč „jsem to nedal“.

Mozek skladuje informace, které během života nastřádal, a snaží se z nich vytvořit modelové situace. Podle těchto modelů pak reaguje. Když například opakovaně selžete ve chvílích, kdy jde ve vašem chápání situace o všechno, a následuje silné zklamání, vytvoříte si podvědomě modelovou situaci. Podvědomá samostatná inteligence, která chce pro vás to nejlepší, se potom tomuto zklamání a stavům s tím spojeným bude chtít vyhnout tím, že se bude bránit situaci jako takové, kdy cítíte, že jde stejně jako v našem případě o všechno. Následují nepříjemné pocity při pomyšlení na tuto situaci, dostanete strach a v těle se začnou dít věci na různých úrovních, které v důsledku zablokují velkou část vašeho potenciálu.

Reakce této inteligence nemusí být samozřejmě takto blokující, může nám leckdy naopak pomoci, usměrnit nás správným směrem, protože modelové situace samozřejmě fungují i naopak, pozitivně.

Totální selhání ve sportu může mít na svém pozadí právě tento mechanismus. Salvatore Antibo, běžec světových kvalit ve své době například před mnoha lety mluvil o tom, že se mu zpočátku kariéry stávalo, že během některých závodů najednou nemohl běžet, ze zcela nepochopitelných důvodů mu poklesl výkon o několik tříd. Pracoval na tom se svým psychologem velmi dlouhou dobu, až se dopracovali k tomu, že v mládí zažil určitou situaci a ta ho zablokovala vždy v závislosti na určitém vývoji v závodě. Tento blok se zdál být na první pohled tedy náhodný, avšak nebyl.

Kde tedy hledat pomoc, když nejsme schopni prodat ovoce svého snažení? Určitě v práci se svým nitrem, protože tam celý blok leží, uskladněn k použití. Psychologové jsou odborníci, kteří mají vypracované techniky a pomůžou najít problém a vymazat ho.

Já osobně jsem přesvědčen, že to jde i jinak. Celkovým náhledem na život. Podívejte se na některé špičkové sportovce, jsou to vlastně šťastné a hrající si děti. Ano, dokážou makat a jít za svým cílem, jejich motorem je ale krásný dětský sen, který je naplňuje. Oni si hrají, a pokud tuto hru přenesou i do rozhodujících okamžiků, nikdy to podvědomí nemůže vyhodnotit jako situaci hodnou k zablokování.

Pokud tedy budete všechny okamžiky svého života brát jako hru a budete to tak opravdu cítit, a pokud se budete zároveň řídit svojí intuicí, zjistíte, že jednáte ve všech situacích uvolněně, s čistou hlavou a s nadšením. Tak se postavíte i na start svého závodu a podáte výkon adekvátní tomu, co máte natrénováno a jaké úsilí a nadšení jste do něho vložili.

K tomuto stavu se může dostat úplně každý. Musí ale zaplatit – prací na sobě. Je to postupný proces, při kterém ale budete objevovat nádherné věci, až budete žasnout. Možná změníte názor na sebe i ostatní lidi, situace, při kterých byste se dříve vztekli, pro vás možná potom budou řešitelné s úsměvem, v klidu a bez špatných vnitřních pocitů, emocí. Otevřou se vám nové brány a obzory a třeba se stanete opět dětmi, šťastnými a hravými… Aspoň občas. Tedy pokud to opravdu chcete.

Pavel Novák

www.tajemstvi-maratonu.cz

Komentáře (Celkem 6)

Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední

pnovak 04.10.2011 10:04:12

V životě sportovce jsou chvíle, které nemají na první pohled žádné rozumné vysvětlení. Selhání v závodě, do kterého jsme šli z osobního hlediska špičkově „načtenou“ sportovní formou, směřovali jsme k němu velkou část svých energií a výsledek neodpovídá vložené práci. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak je.
Odkaz na článek

avatar

Praha 10 - Strašnice

Celkem 2251 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 2:14:43 (2011)
maraton: 5:30:52 (2010)

šlčka7 žena 04.10.2011 12:43:13

Díky za tento článek

Motto: NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY
avatar

Celkem 10672,18 km
Minulý měsíc 22,55 km
10 km: 0:45:02 (2014)
půlmaraton: 1:41:12 (2014)
maraton: 3:56:52 (2012)

RoobertG muž 04.10.2011 14:50:13

výborně sepsáno, znamenitě shrnuto a platí nejen ve sportu.

Motto: spěchej pomalu
avatar

Žďár nad Sázavou

půlmaraton: 1:42:51 (2011)

pam65 muž 04.10.2011 18:46:32

Jako (psycho)kondiční běžec jsem si uvědomil, že k tomuto docházím naopak. Hlavním cílem běhání je pro mě „čistá mysl“ a to ostatní v tréninku a závodě je druhotné. Jenže tento přístup vede k tréninku podle Danielse (alespoň podle mé knihovničky), kdy se člověk dost dopředu rozhodne pro výsledek a pak běží podle footpodu a – poslední třetinu – srdcem. Je to asi štěstí, ale jediným překvapením – příjemným – v mé skromné běžecké historii pak nakonec byli lidé, se kterými jsem běžel.

Znovu připomínám, že toto je pohled psychoběžce.

Motto: No toto!
avatar

Celkem 607 km
Minulý měsíc 0 km
půlmaraton: 1:57:00
maraton: 4:23:00 (2011)

Vrabčo žena 04.10.2011 21:17:50

Pravda. Uplna a jednoducha. Mam za sebou prvy maraton, citim sa skvele ako aj po fyzickej tak po psychickej stranke. Poctivo som trenovala a tzv. mam to upratane v hlave. Zivot je najkrajsia radost.

avatar

Rokytnice

Celkem 3114 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:43 (1990)
půlmaraton: 1:41:43 (2001)
maraton: 2:58:58 (1992)

Allan muž 05.10.2011 17:16:40

No toto?! Tak moje myšlenky nejsou snad ani moje, mozek je lapá kdesi mezi mnou a mým tělem?! A abych měl obavu, že mi ty nižší etáže mozku mohou při sprchování po běhu kamsi odplavat se špinavou vodou? A nebo jen moje inteligence není dostačující pro takovéto fylozofické úvahy? Snad pomůže psycholog.

avatar

Brno

Celkem 6348 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:39 (2016)
půlmaraton: 1:30:42 (2015)
maraton: 3:11:24 (2019)

Docent muž 05.10.2011 19:09:55

super článek – nejen pro běžce :-)

Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.