Proč ženy neběhají
Vanda Kadeřábková-Březinová | 11. 10. 2006 | Přečteno: 4953×
Běhajících a závodících žen je na rozdíl od jejich silnějších poloviček stále málo. Proč tomu tak je? Tuto otázku si kladou pořadatelé běžeckých závodů i závodnice, které by jistě uvítaly více sparing-partnerek i soupeřek zároveň.
Na závodech je nás mezi chlapy v průměru sotva deset procent a většinou se známe i s našimi výkony. Předem tedy každá víme, jak dopadneme a veškerý smysl závodění, nejedeme-li přímo na konkrétní čas a výkon, ztrácí smysl.
Tady je pět mýtů a výmluv, proč je nás tak málo, a jak z toho:
1. Možná od přírody nejsme tak soutěživé 
Nemáme tolik touhy se předvádět v tom, co umíme a o kolik jsme lepší než soupeři. Kondiční běhání a dokonce ani celá řada závodů však není ani tak o soutěživosti, jako spíše o zdraví a setkávání se s přáteli.
Soutěživost přichází ke slovu, až když chceme honit body na lize nebo umístění v první pětistovce Pražského mezinárodního maratónu. Jinak je to skutečně jen o radosti z pohybu. Ale mezi námi děvčaty: kterou z nás by nepotěšilo také někdy doběhnout nebo rovnou předběhnout nějakého toho chlapa?
2. Máme rodinu, práci nebo obojí
Těžko by se hledal čas na pravidelný trénink. Je to pravda, ale i tento fakt lze považovat za pouhou výmluvu. Kdo mne zná, ví, kolik různých aktivit provozuji – a přesto si čas na trénink vždy najdu.
Novinařina, koncertní činnost, klasický zpěv, výuka na kursech v ATVS Palestra, rovnání bolavých a pokřivených páteří, a do toho s manželem přestavujeme domek za Prahou.
Pravda, děti zatím nemám, ale mám ve své skupině v PIM RC Praha 5 svěřenkyni Jarmilu, která je matkou pěti dětí. Jarmila i se svým manželem Honzou trénují pravidelně a svědomitě. Začali vloni na podzim, oba úspěšně doběhli letos v květnu maratón, stále se zlepšují a sami shodně říkají, že také rodina a děti je motivují, aby za nimi nezůstávali pozadu – sportovali a drželi se tak svěží a mladí.
Tedy živý důkaz toho, že to jde! A proč by tedy jen pánové mohli mít své koníčky, zatímco my se jich měly vzdávat, lítat kolem plotny, mít ze sebe špatný pocit a tloustnout?
3. Cvičit v rytmu hudby, to ano…ale běhat?!?
Zatímco na běžeckých tratích je nás zmíněná desetina, na aerobiku je poměr obrácený. Je za tím týmový duch, teplo a bezpečí tělocvičny, hudba "do kroku", vidina zeštíhlení "problematických partií", skrze něž provozovatelé aerobiku lákají do svých hodin další a další "mladou krev"?
Ať tak či tak, ani běhání není sportem jen pro introvertní samorosty. Navíc, vyběhnete –li ve skupině nebo aspoň ve dvou, získáte nejen vzájemnou motivaci a nové přátele, ale nemusíte se bát vyrazit na lesní cesty. Při méně intenzivním běhu si můžete také popovídat. Ostatně, debatní kroužek na hodině aerobiku také vzhledem k zátěži a soustředění se na kroky povedete asi sotva.
A problematické partie? Při běhu dobře posílíte svalstvo nohou a zadečku natolik, aby v těchto místech mohlo pomáhat spalování tuků a vyhladit polštářky celulitidy. Vytrvalostní běh navíc nenadělá svaly tak jako sprint.
4. Budu zpocená, zchvácená a nic z toho
Ani toto nemusí být vždy pravda. To platí opět až pro ty z nás, které závodíme vskutku na výkon a musíme občas vydržet trénink či závod na hranici možností.
Kdo však chce běhat skutečně jen pro radost, nemusí se uštvat ani nepěkně zpotit. Ostatně, po aerobiku, spininku nebo squashi z vás leje také, ne? A v čem je tedy rozdíl?
5. Dobře, když ale teď začnu, budu se trapně plácat na chvostě
Nebudete. Tedy přesněji – žádný učený (ani trénovaný) z nebe nespadl a všechno je jednou poprvé. Nemusíte samozřejmě hned na závody, ale důležité je nějak začít.
Po čase se domluvte – třeba ve skupince, že to zkusíte. Nejlepší je některý z masových závodů jako Velká Kunratická, PIM Grand Prix na 5 km, půlmaratón i celý maratón, kde je mnoho lidí a se svým pocitem, že na ty rychlejší nestačíte, se mezi nimi úplně v pohodě ztratíte. Pravda, mnoho lidí bude před vámi, možná více než tři čtvrtiny startovního pole – s velkou pravděpodobností však bude mnoho dalších ještě za vámi.
Závody mají pěknou atmosféru, potkáte na nich spoustu zajímavých lidí a endorfiny, které se během závodu ve vašem mozku vytvoří, se už postarají o to, že se budete těšit na další. A možná i o to, že příště budete chtít být ještě o kousek rychlejší!
Tak to už za ten hřích stojí, ne?
Vanda Kadeřábková-Březinová
Zkuste si najít partnerku pro běh na fóru nebo v blízkosti svého bydliště.
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 15)
Alena | 11. 10. 2006, 09:47
Něco na tom bude :-) Ač běhám roky, závody mne teda fakt nelákají... Ale jinak i já považuju běh za naprosto nejrychlejší formu jak se udržovat v kondici, když si namanu, že běhat půjdu, nezastaví mne nic, ani tma, ani déšť, ani zima... A navíc to nic nestojí. Akorát to závodění, to mi tedy vážně nic neříká :-)
Tomáš Miřejovský | 11. 10. 2006, 10:13
Hezký článek. Závodění má vždycky smysl i když přijdou jen 3 závodnice. My muži vás obdivujeme a umíme s vámi i prohrávat. S vymezením tzv. soutěžního běhání jsi však mimo mísu. To poznáš až budeš veteránka kolem 45 let. Když jsem závodil jako student medicíny v mladších věkových kategoriích uvažoval jsem podobně jako Ty.
Pěkný den.
Tomáš MiřejovskýTomáš Miřejovský | 11. 10. 2006, 14:01
Milá Vando!
Ještě k tzv.vymezování závodníků. Nikdy bych se neodvážil vymezit, kteří běžci jsou tzv.soutěžní a kteří jsou podle Tvých zcela pofidérních kritérií, jako např. 500sté místo na PIM řazeni mezi tzv.nazdárky. Mnozí vítězové regionálních běžeckých soutěží ve starších věkových kategoriích veteránů totiž Tvá kritéria nesplňují a přesto jsou to borci k pohledání. Jejich výkonů si hluboce vážím. Jako příklad uvedu Mílu Keprtovou z ISCAREX Česká Třebová. Její výkon 4:00:02h v maratónu znamenal 4.místo v kategorii W55 na ME veteránů v Poznani v červenci 2006. Nic ve zlém. Ahoj!
Tomáš MiřejovskýJitka | 11. 10. 2006, 19:56
Ahoj, podle mého názoru je nechuť žen běhat daná geneticky a hormonálně, žádnou velkou vědu bych v tom nehledala. Ženy jsou přírodou zařízené tak, aby měly spoustu dětí a pečovaly o ně. To je pro ženy to nejpřirozenější, svět „venku“ – mimo domov, je doménou mužů. Dřív to byl lov, boj… Teď je to sport a nejrůznější jiné zájmy – a také práce, kariéra… Dnes už péče o děti a domácnost nezabere tolik času jako dřív, můžeme se tedy všemu možnému věnovat skoro stejně jako muži – jenže se nám tolik nechce, radši si hledáme výmluvy. Ženy běhající jsou jen výjimkami potvrzujícími toto pravidlo :o) Nejspíš jich časem bude stále víc – protože se ženská genetická výbava postupně téhle „moderní době“ přizpůsobí.
JitkaEva | 11. 10. 2006, 20:11
Ahoj, ještě bych přidala jeden bod. Kolikrát když jsi jdete zaběhat, tak jsou mezi veřejností i tací, kteří zkouší něco jako "makéééj" "děleeej vyhrajeeeš"...vůbec se nezdráhám ukázat i prostředník..prostě pokřikují a nemají k tomu vůbec žádný důvod...těch zkušeností mám nesčetně z pražské Stromovky..ještě jsem nezažila, že by si tohle někdo troufl pokřikovat na chlapy:-)..Takže když si jde zaběhat někde na vesnici nějaká holčina, tak věřím tomu, že na ní bude někdo pískat, či něco pokřikne...přála bych si, aby si každý hleděl svého a to, že žena si jde zaběhat nebral jako něco zvláštního...ale to jen tak na okraj, obrním se trpělivostí, nic takového mě přece nevyvede z míry:-)..mějte se a držte se, eva
Dayak | 11. 10. 2006, 20:39
Ha ha, tak to jste vedle. Jsem týpek a lidé na mě pokřikují docela často. Je sice fakt, že většinou na mě pokřikují spíše, když si jdu zaběhat po okolí své rodné vsi, než v Pardubicích. Samozřejmě mám proti pokřikujícím neporovnatelnou výhodu v tom, že jsem běžec.
Pokřikování harantů a buranů také není důvod proč neběžet, spíš motivace :).Honza Schopf | 11. 10. 2006, 22:42
Naprosto souhlasim, taky jsem si dnes a vcera vyslech par trefnych komentaru ke sve postave od pubertalnich teenageru. Asi mam vyhodu, ze je posloucham uz 25 let, tak je ani moc nevnimam. Docela dobre to vystihl Milos Skorpil viz. http://behej.com/view.php?cisloclanku=2006050401
Ale uznavam, ze pokud bezi zena bujnejsich tvaru, tak to primo svadi k radoby vtipnym komentarum. Bohuzel to co je na zapade bezne, je v nasich krajich stale raritou :-((
Jitka | 11. 10. 2006, 21:17
Jasně, důvody, proč neběhat, prakticky neexistují (pomineme-li choroby). Ale kdo běhat nechce (= většina holek), najde si je. Protože, jak známo - KDO CHCE, HLEDÁ ZPŮSOBY, KDO NECHCE, HLEDÁ DŮVODY.
Alena | 12. 10. 2006, 07:34
Tak s tím pokřikováním, to je kapitola sama pro sebe. Tím spíš jdu raději sama běhat do polí, kde se mi to nestane než "do civilizace". Anebo po tmě, nevadí ani déšť, hlavně když jsou burani zalezlí. Někdy je mi to fuk, ale někdy mi to na nervy leze, to se přiznám. Nejsem soutěživý typ, prostě si jdu zaběhat, protože celý den sedím u počítače, chci si vyčistit hlavu, udržet se v kondici. Nic víc, nic míň, ikdyž závislost to už taky je. Ale pozitiva rozhodně převažují: čerstvý vzduch, žádná upocená tělocvična, otevírací doba, poplatky... proti buranům se hold musíme obrnit, no.
pavlína procházková | 12. 10. 2006, 09:29
Navíc na malém městě nebo na vesnici je velmi nepříjemný pohled a i odsouzení od blízkých spoluobčanů: ten (nebo ta) nemá nic pořádného na práci, tak dělá tyhle hlouposti..., já bych je zaměstnal jinak ... (například krmit prase v chlívku)...
Melounek | 12. 10. 2006, 10:25
Ze zacatku mi taky poznamky vadily, casem jsem se je naucila vnimat jako hec, motivaci.. :-) Oni casto zrovna autori "vtipnych" poznamek nepatri mezi docela zdrave vypadajici jedince. Ja beham denne kolem jedne prazske nemocnice a vzdycky me pobavi, ze volajici jsou predevsim obezni nebo chromi duchodci :-)
en | 12. 10. 2006, 16:01
Pokrikovanie? V 80-tych rokoch behali skoro všetci. Behali aj "hospodskí rváči", ktorí mali účinné nonverbálne matódy na prevýchovu pokrikujúcich. Priekopníkom bol kamoš Gombík. Na skupinku v ktorej bežal zakričal niečo neskonalo vtipné, na kraji cesty stojaci "fanda". Gombík nereagoval. To sa "fandu" dotklo a poslal za vzďaľujúcou sa skupinkou vulgárne slovo. Gombík sa bez slova otočil, pribehol k nemu a......vracal sa s úsmevom k spolubežcom. Fandovi už trčali z priekopy iba nohy. Od vtedy na bežcov asi nepokrikuje. Ale na bežkyne asi áno.
Martina N. | 13. 10. 2006, 19:59
Od té doby, co si říkám, že je důležité, co si myslím já, a ne ti druzí, jsem v pohodě. "Vtipné" poznámky vč.napodobování mého běhu ignoruju. Loni (to jsem běhela asi půl roku) mi dokonce jeden pán bezdůvodně nadával a ukončil to tím, že jsem ňáká namakaná, a to mi věru potěšil. Běhu zdar a holky do toho!!
Josef | 15. 10. 2006, 16:59
Souhlasím, poznámky teenagerů bezcílně a znuděně sedících a pokuřujících na lavičce nás přece nerozhodí :-). Občas se to asi stává každému (i mužům). Chce to nereagovat.
vanda | 15. 10. 2006, 17:53
Jo pokřikování je opravdu kapitola sama pro sebe.
Dřív mi to vadilo (možná i proto, že když jsem začínala, natřásalo se na mně osm kilo špeků navíc - a taky mi bylo šestnáct, kdy jsem byla na podobné poznámky "cíťa". A teď? Vždycky si řeknu "no, chci tě vidět, ty nádhero, jak se budeš valit...", nebo něco podobného - v každém případě já vím, že dělám něco pro zdraví, radost i dobrý pocit, o což je ten dotyčný zjevně ochuzen. Takže, holky (a chlapi), běhejte dále a poznámky? Možná i jako motivace...
V každém případě jsem cítila jako dobré zadostiučinění, když jsem potkala borce, co na mně pokřikovali kdysi na stadionu, kde jsem začínala - oni "posilovali" už jen s půllitry, měli pěkně "namakané" pupky - a já v té době běhala první ligu a měla už těch zmíněných osm kilo dole - a obojí si držím, tak se držte:)
RSS