Historie běhání na naho

Sport, olympijské hry a nahota. Na první pohled trochu zavádějící spojení slov i významu, ale proč ne? Vlastní nahota je člověku natolik blízká, že se jí ani nezabývá. Něco jiného je však nahota cizí. Ta bývá velmi často vyhledávána, jindy zatracována.

V dobách, kdy byli všichni lidé nazí, bylo vše jiné, jednodušší. Až nějací předkové Armaniho, Versaceho a dalších „oděvních tvůrců“ to zkazili a zahalili nahotu šatem a tajemstvím. Historici z východu tvrdí, a určitě se tomu dá věřit, že první módní oblečení měli ruští mužici, neb jim byla ukrutná zima. To ale není náš směr sdělení. Zkusme odhalit kouzlo a krásu nahoty z dějin, kdy právem bylo nahé lidské tělo opěvováno, velebeno a uctíváno. Pokud pominu rituální a náboženské obřady věnované více tělu než člověku, včetně těch věnovaných chutnému masu kanibalů, bylo nahé tělo uctívaným kultem ve starém Řecku, a to právě ve spojení se sportem.

Důkaz řecké nahoty ve sportu je evidentní z mnoha zobrazení a děl, která byla objevena a zůstala nám zachována dodnes (malby, keramika, nástěnné mozaiky, sochy aj.). Slavní atleti byli oceňováni a na svou památku zvěčňováni do nesmrtelných podob mramorových či bronzových skulptur a soch (např. Milo z Protonu, Myrónův Diskobolos, Polykleitův Doryforos a další). Několik dějepisců sice také tvrdilo, že atletická nahota v řeckém umění je jen pouhou uměleckou konvencí a bylo pro ně nepochopitelné, že by kdokoliv běhal nahý. Tento pohled však může být připisován pouze ranému křesťanství, pozdně viktoriánskému puritánství, nebo také reálnému socialismu a všem škarohlídům, ale ve starověkém Řecku hrála atletika a kult nahého těla významnou roli.

Řekové vytvořili také několik mytologických postav, kdy např. bohové Apollón a Herakles, první patroni sportu, byli zobrazováni jako urostlí a dokonalí atleti. Historie říká, že obyčej běhat nahý se poprvé objevil při sportovním zápolení v městském státě Sparta (4. stol.př.n.l.). Pak se tento zvyk a později kult rozšířil po celém Řecku. Atleti přicházející ze všech koutů Řecka na olympské a další „panhellenické“ hry vystupovali a závodili kompletně nazí, a to nejen ve všech disciplínách Pentatlonu (zápase, běhu, skoku do dálky, hodu oštěpem a diskem), ale i při boxování, zápasení atd.

Také slovo gymnasium, často zkracované na „gym“, pochází z řeckého slova „gymnos“ a znamená nahý. Původně označovalo místo pro intelektuální, morální a tělesné vzdělávání mladých mužů jakožto budoucích vojáků a vážených občanů. To je další doklad o nejvyšší poctě lidskému dokonale atletickému tělu, a to přímo státem uznávané a uctívané nahotě (6. a 7.stol.př.n.l.).

Atletická cvičení svobodných občanů byly později nahrazena  gladiátorskými hrami, odehrávajícími se v amfiteátrech, kde si fanoušci i „raubís“ přišli na své. Gladiátoři byli rekrutováni hlavně mezi otroky, válečnými zajatci či odsouzenci k smrti.  Příležitostně si mohl vybrat tuto možnost i svobodný občan jakožto cestu ke slávě a bohatství. Při boji v aréně, jeden proti druhému, nebo proti divoké šelmě, mohli být účastníci ozbrojeni meči a štíty, ale jinak byli také úplně nazí.

Gladiátoři byli jedním ze symbolů, který Římané zdědili od svých velmi respektovaných sousedů Etrusků. Římané, i když následovali mnoho řeckých tradic, měli jiné názory na nahotu než Řeckové. Kromě povolených míst a v odpovídajícím kodexu se nahota tolerovala pouze ve veřejných lázních (původně otevřených pro obě pohlaví). Zvláštností pak byly veřejné toalety, které byly tak populárním místem k setkávání jako fóra.

Když se později stalo křesťanství státním náboženstvím, gladiátorské hry byly zakázány a koncept sportu a nahoty začal být vnímám jako znak hříšnosti. Evropa i celý svět byly zahaleny do temnot a to na hodně dlouho.

Sport v moderním slova smyslu začal být oživován a probuzen až v 19. století - Atheny 1896, Pierre de Coubertin, I. Olympijské hry novověku. Návratem k antice byla i nahota, která v tomto kontextu byla akceptována v Německu (zvláště nacistickými ideology), ale i v severských státech, kde kult těla byl velmi ctěn. Například oficiální plakát pro OH ve Stockholmu v r. 1912 zobrazoval několik nahých mužských atletů, ale z tohoto důvodu byl ihned považován za příliš odvážný pro prezentaci v řadě zemí. Plakáty pro olympiádu v Antverpách v r. 1920, v Paříži v r. 1924 a Helsinkách v r. 1952 také vyjevovaly nahé mužské postavy, evokující klasický původ her.

Pokud bychom měli shrnout toto téma, tak sport i nahota byla doménou bohů, mužů, atletů, ale co by to bylo za sport a hry, kdyby tam chyběly naše bohyně, ženy, atletky...