Na jednom „dálkáči“ jsem se seznámil s další ženou, která po několik let ovlivnila můj sportovní a také osobní život. Blanka Kutinová začínala jako závodní plavkyně, po maturitě na střední škole se však začala zabývat vytrvalostními sporty. Hned při tom prvním setkání jsem ji přemluvil, aby zkusila běhat závodně u nás v Lokomotivě Kladno.

Během následujících tří sezón (1978 –1980) jsme spolu projezdili skoro celou republiku. Právě v tomto období začaly u nás první ženy běhat maraton, ale bylo jich jen pár, takže Blanka byla brzy co do umístění úspěšnější než já. Trénovala prakticky výhradně v pásmu obecné vytrvalosti s častým zařazováním dálkových pochodů a běhů o víkendech. Zaběhla svůj osobní rekord na maraton 3:30:24 v Košicích 1980, ale jejím největším úspěchem bylo vítězství v běhu na 100 km ve finské Hartole v témže roce. A protože zároveň mužskou kategorii vyhrál českobudějovický vytrvalec Jindřich Čistota, byl úspěch dokonalý.

Do Finska jsme vyrazili velkým autobusem přes NDR a Švédsko. Zase klasika: noclehy v kempech ve vlastních stanech, jídlo z dovezených zásob, peníze byly akorát tak na startovné. Stovka v Hartole byla ovšem úplně jiná, než byl v té době Biel nebo Millau. Přiznám se, že mne tenkrát dost překvapilo, až zklamalo, jak málo borců ze země Paavo Nurmiho a Lasse Viréna bylo na startu. Všehovšudy pouze padesátka mužů a žen. Běžel se velký okruh po asfaltových a zpevněných cestách. Závod začínal večer, ale pro noční část nebyly potřeba baterky – koncem června ve středním Finsku žádná noc vlastně není, pouze se tak na dvě tři hodinky zešeří.

Tohoto zájezdu se zúčastnil rovněž trenér československého družstva maratonců Bohdan Müller. Od Finů si vypůjčil kolo a z něho dirigoval jak Jindru, tak Blanku. Jindra Čistota byl tehdy už ve veteránském věku, ale tento závod mu vyšel po všech stránkách mimořádně. Blanka měla přece jen snadnější pozici, protože soupeřky byly o dost slabší. „Češi ovládli Hartolu“, psaly s uznáním místní noviny v pondělí po ultramaratonu, z něhož si Blanka odvezla osobní nejlepší čas 10:20 hod.

Už v průběhu předchozího roku 1979 bylo zřejmé, že moje pracovní působení v kladenské Státní vědecké knihovně se blíží ke konci. Práce na Maratonu přibývalo, a tak mnoho pracovních úkolů za mne musely přebírat kolegyně, což se nelíbilo jim, ale ani mně. Využil jsem proto nabídky ke změně zaměstnání a od 1. prosince 1979 přešel do oddělení propagace a informací podniku ČO ČSTV Sportpropag, který vznikl jako účelové zařízení k podpoře masového rozvoje sportu.

Ve vinohradském činžáku na náměstí Míru sídlilo oddělení propagace a informací tohoto podniku. Už mne tam znali z dřívějška, když jsem vedoucímu oddělení Karlu Rejžkovi nosil podkladové materiály pro Kalendář sportovních a turistických akcí, který Sportpropag vydával od roku 1975 v letní a zimní mutaci. Tenkrát nebylo možné jen tak ze dne na den změnit zaměstnání, takže svůj úmysl odejít z knihovnictví jsem hlásil už v létě. V knihovně moje rozhodnutí vzbudilo menší šok, protože to bylo proti tehdy vžitým představám i praxi, která upřednostňovala celoživotní zaměstnání v jednom oboru. Zkrátka jsem vybočil z řady, z knihovnictví zběhl a ve čtyřiceti začal „propagovat kotrmelce“.

Ve Sportpropagu tehdy našlo útočiště několik lidí po roce 1968 vyškrtnutých nebo vyloučených ze strany. V Kobylisích působilo třeba oddělení komplexního modelování, což byl krycí název pro užitou prognostiku a šéfem tohoto oddělení byl jistý ing. Miloš Zeman. Že je vám to jméno povědomé? Bodejť ne, byl to skutečně pozdější předseda ČSSD a premiér z let 1998–2002.

V tomto oddělení  pracovali také další publikačně činní lidé, například zesnulý sociolog dr. Bohuslav Blažek nebo prognostik dr. Martin Potůček. Jejich závěry a aplikace byly občas po čertech vzdálené oficiálnímu optimismu socialistického státu, a tak na sebe průšvihy nedaly dlouho čekat. Po jednom z nich byl tento útvar rozhodnutím „shora“ ze dne na den  rozpuštěn.

U nás na Míráku byl uznávanou „jedničkou“ bývalý rozhlasový sportovní reportér Karel Tejkal starší. Ten během svého více než desetiletého působení ve Sportpropagu vymyslel spoutu věcí, jimiž se pak vedení ČSTV chlubilo. Pochopitelně musely všechno nejdřív „přežvejkat“ a schválit nejrůznější komise a v konečném stadiu ještě posvětit placení funkcionáři ČSTV, na nichž záleželo uvolnění nebo neuvolnění prostředků z rozpočtu tělovýchovné organizace.  Sportpropag měl sice statut – řečeno dnešními termíny – právnické osoby, jeho činnost však byla závislá na rozhodnutích sekretariátu a oddělení ČÚV ČSTV.

Některé akce, dnes už zapomenuté, měly tehdy obrovský a nečekaný úspěch. Vzpomínám si třeba na „Májové běhání Milíčovským lesem“, které probíhalo každoročně po celá 80. léta. Každou květnovou středu se jej zúčastnilo 400–800 dětí a dospělých, kteří kondičně běhali tratě dlouhé od 600 do 3000 m. Značení tras je na mnoha místech pražského „Milíčáku“ patrné ještě dnes. Vymysleli jsme také soutěž pro organizátory veřejně přístupných akcí a ty nejlepší odměňovali poukázkami na nákup sportovních potřeb.

Je mi jasné, že pro tehdejší systém byla podpora sportu pro všechny převážně kompenzací  omezené nabídky možností k efektivnímu využití volného času (třeba sehnat kolo Favorit se tehdy rovnalo malému zázraku), ale na druhé straně jsem přesvědčen, že mnohé z toho, co jsme tehdy ve Sportpropagu dělali, se nemuselo spolu se spartakiádami zbrkle odstřihnout bezprostředně po listopadu 1989.

Společnost, která jednostranně preferuje ekonomické zřetele a veřejně proklamuje, že nadstavba, to jest třeba kultura a sport, je pouhým zbožím, a tudíž si ji občan musí platit z vlastní kapsy, za čas zjistí, že je na konci slepé uličky.

Zkušenosti například ze Skandinávie, kde státy vydávají velké peníze na vybudování moderních zařízení sloužících relaxaci obyvatel, ukazují, že jsou to účelně vynaložené prostředky. Podobně, kdyby náš stát vydal řekněme sto miliónů korun na to, čemu se za socialismu poněkud nepěkně říkalo „masový rozvoj sportu“, ušetřil by ze svého rozpočtu možná až miliardy vynaložené formou nákladů na zdravotnictví na kompenzaci následků a důsledků špatného životního stylu.

Sice mi můžete namítnout, že dosud nikdo neprokázal souvislost mezi provozováním sportu a prodloužením lidského života (což snad ani prokázat nelze), ale snad se mnou budete sdílet alespoň závěr, že sport a pohyb vůbec aspoň lidský život podstatně zkvalitňuje.

(Pokračování příště)