Když si nějací atleti běhali po škvárovém oválu, to bylo ještě v pořádku. Ale vyběhnout jen tak volně do přírody nebo dokonce běhat po ulici? Mohli jste se setkat s nečekanými reakcemi. Běžící člověk byl rázem podezřelý. V jedné starší ročence Velké Kunratické o příkořích, která se děla běžcům, velice zajímavě píše Dr. Antonín Macháček:

„Tenkrát v padesátých letech během roku téměř nikdo v Kunratickém lese neběhal. Sám jsem se za běhání styděl. Běhal jsem proto často v civilních kalhotách a když jsem měl někoho potkat, přecházel jsem do chůze a předstíral, že se po lese jen tak procházím. Jiným problémem bylo převlékání. Šatnu jsem měl zpočátku v některé díře zříceniny Hrádku Václava IV., později jsem dával šaty a boty do hustšího křoví. Stalo se mi za časného nedělního rána, že nějací houbaři našli mé svršky a přivedli na mne z Kunratic příslušníka SNB. Vytáhli ho doslova z postele s tím, že po lese běhá nějaký zvrhlík bez šatů.“

Zajímavá jsou i jeho další slova: „Díky Velké kunratické jsem vlastně začal běhat. Z počátku ne z nějakého přesvědčení nebo uvědomění, ale proto, abych si při příštím ročníku neuřízl příliš velkou ostudu. Trénoval jsem také proto, abych předem zmírnil muka, která by kopce běhané bez přípravy dělaly. Tento závod způsobil, že jeho průkopníci se stali vlastně průkopníky běhu pro zdraví. Nezbytnost běhání jsem si uvědomil, když se mi blížila padesátka. A já jsem si přitom nebyl vůbec jist, zda běháním v tomto věku svému zdraví neškodím. Teprve pozdější léta přinesla obecné poznání o blahodárném vlivu běhu a pro mne tedy uklidnění.“

My už dnes můžeme být klidní. Až poběžíme po lese, nikdo na nás policii nezavolá. A o tom, že běh je výrazně zdravější než sezení na gauči, už také nemusíme nikoho přesvědčovat. Tak si tu letošní Velkou kunratickou pořádně užijme.