Všechno začalo na základní škole – moje touha stát se ‚Hujerem‘ se projevila i v hodinách tělesné výchovy, kde bylo mým největším přáním excelovat a nezapomenutelným způsobem ohromit všechny spolužáky, učitelský sbor a vůbec celou společnost včetně Jarmily Kratochvílové. Téměř ihned jsem se zaměřila na běhání krátkých sprintů, neb jsem vyhodnotila, že to budu mít alespoň rychle za sebou a v podstatě to není žádná dřina.

Na školních sportovních hrách jsem se tedy ve třetí třídě nominovala na šedesátimetrový běh. Běželo se ve dvojicích. Umístila jsem se na posledním místě a pikantní na celé akci bylo to, že příjmení mojí největší soupeřky bylo Chromá, což mi tehdy přišlo děsně nefér…

Po běhacích zážitcích podobné kvalitativní úrovně (dvanáctiminutovka, nenáviděných 1 500 metrů a delší běhy v parku) jsem tento druh pohybu přestala vyhledávat a vrátila jsem se k běhací myšlence až nedávno. Inspirací pro mě byli blízcí lidé z mého okolí, kteří dokázali uběhnout (půl)maratonské vzdálenosti a kterým jsem se toužila vyrovnat a záviděla jim pocit euforie po doběhnutí.

Vzhledem k tomu, že jsem založením člověk tzv. tabulkář, velmi záhy jsem pochopila, že bez tréninkového plánu se neobejdu. Měla jsem možnost se potkat s trenérkou Veronikou, která zásadně změnila můj pohled na běhání a věci s tím spojené. Začala jsem si pomalu plnit svůj sen a pracovat na zvládnutí půlmaratonské trati bez časových ambicí, jen s cílem uběhnout a užít si následnou euforii. Dařilo se. Kilometry přibývaly, kila šla dolů, kondice nahoru… ideální stav. Jako závod ‚Z‘ byl určen budapešťský půlmaraton v září 2008.

Krátce před závodem jsme odjeli s přítelem na dovolenou do Jihoafrické republiky, mimo jiné i s cílem potrénovat v ideálních teplotních podmínkách. Byla to fantastická dovolená. Vrátili jsme se tři. A bylo po půlmaratonu. Těhotenství, porod a následných pár měsíců uběhlo velmi rychle a k myšlence běhat jsem se vrátila až po ukončení kojení. Důvod byl velice jednoduchý. Deset kg navíc.

Veronika naštěstí stále trénuje, a tak jsem začala znovu od nuly – dodržování jídelních zásad, sepisování množství snědeného jídla a chůze s kočárkem. Po pár týdnech jde váha dolů a chodím chodit. Nachodím kolem 40 km týdně. Nebolí to, mám chuť se rozběhnout, ale nechci to uspěchat. Opět si pohrávám s myšlenkou na půlmaraton. Dokážu to?

Komentář Veroniky Brychcínové, Mirčiny trenérky:

Rok 2008

S Mirkou jsme začaly spolupracovat v lednu roku 2008. V prvních týdnech bojovala s každým kilometrem. Postupně jsme budovaly obecnou vytrvalost kombinací lehkých běhů a dalších aerobních aktivit, díky čemuž bylo možné objem kilometrů zvyšovat postupně od necelých 10 km ke 40–50 km týdně. Na přípravu bylo dost času, takže bylo možné vybudovat dobrý základ obecné vytrvalosti a zbýval pak i čas na postupné zařazení tréninků tempové vytrvalosti formou souvislých nebo intervalových běhů ve vyšším tempu. U dlouhých běhů jsme se propracovaly k 16 –18 kilometrům.

Bylo vidět, že se Mirka začíná v běhu cítit dobře. Její technika se přirozeně vylepšovala – v běhu jí to začalo „slušet“. Po návratu Mirky s přítelem z dovolené mi na prvním společném tréninku oznámili svoji novinku. Bylo vidět, že v Mirce se střetávaly pocity štěstí a lítosti. Do půlmaratonu zbývaly dva měsíce. Někdo by možná uvažoval o možnosti běžet půlmaraton i v dané situaci, ale nestálo za to cokoli riskovat a Mirka se pro ten rok musela svého cíle vzdát. Byl tu ale dobrý důvod.

Rok 2009

V polovině dubna roku 2009 mi od Mirčina přítele přišla zpráva s oznámením váhy a míry právě narozeného syna. O půl roku později, v říjnu 2009, jsme se s Mirkou dohodly na další spolupráci. V té době už také padla zmínka o půlmaratonu. Vzhledem ke skutečnosti, že Mirka měla o deset kilo víc a o reálné chuti do běhu se zatím nedalo mluvit, nechaly jsme si vážnější myšlenku na půmaraton na konec roku. Měly jsme tedy dva měsíce na to, „dostat Mirku do své kůže“ a  rozeběhnout se.

V několika krocích jsme začaly upravovat jídelníček. Pokud jde o běh, Mirka měla v podstatě zakázáno běhat až do chvíle, než se jí skutečně začne chtít. Mirka začala chodit na poctivě dlouhé procházky s kočárkem. Na ty si brzy zvykla a začala se dostávat na někdy až na neuvěřitelné objemy kilometrů. Většinou to bylo kolem 40 km týdně, ale nikdy nezapomenu, když mi Mirka se stoickým klidem oznámila, že ten týden nachodila přes sedmdesát kilometrů! V Mirčině situaci, kdy společně s rozhodnutím o běžeckém návratu se také vrátila na plný úvazek do práce a kdy se mimo jiné zimní dny neúprosně krátily, jde podle mého o neuvěřitelný výkon. Ale to je Mirka. Jako vždy všechno poctivě plní a zapisuje, každý týden posílá zprávu podle dohody. Chuť se rozběhnout u Mirky přišla těsně před Vánocemi, na které byl předběžně naplánovaný i první motivační běh – 6 km. Nešlo to hladce, ale Mirka to zvládla a pocity byly dobré.

Rok 2010

Nový rok Mirka zahájila desetikilometrovým běžeckým výletem. „Tak jak to vidíš?“ ptám se jí pár dní poté po telefonu. „Hele…, jdu do toho“, říká pevným hlasem. Cíl uběhnout půlmaraton je tedy znovu na obzoru.

Pozn.: Veronika Brychcínová je mistryní ČR v maratonu z roku 2007 a členkou redakce.