Tento týden jsem obdržela kompletní plán až do dne D a netrpělivě jsem očekávala zveřejnění prvního článku na behej.com, následně pak zájem médií, náhodných kolemjdoucích, rodinných příslušníků a další populace.

Nadšeně jsem ke svému prvnímu tréninku kvůli sněhové kalamitě nastoupila do fitness na běhací pás. S běháním na páse nemám problém a dokážu jím nahradit venkovní běhání, pakliže povětrnostní podmínky běhu venku nepřejí. Teoreticky vyzbrojena a detailně poučena, že hlavně nesmím „přepálit začátek“, jsem rozvážně nakročila rychlostí 8 km/hod k rannímu joggingu. Abych udržela tepovou frekvenci v rozumné výši, už jsem se ovšem – k mému velkému zklamání – k přidání rychlosti nedostala. Ale nevadí, mám ještě spoustu běhů před sebou… Hlavně, že vydržím běžet, sice pomalu, ale nemusím zpomalit do chůze, do takzvaného indiánského běhu. Tento chůzoběh mě totiž vždycky psychicky zdeptá.

Další běh ve stejné délce 8 km jsem absolvovala na tomtéž běhátku ve čtvrtek a jedinou výstředností bylo to, že mi po uběhnutí tří kilometrů nedopatřením upadl iPod do útrob běhátka. Po pár vteřinách mi stoupl tep do anaerobního pásma, když jsem si uvědomila, že možná se iPod v běhátku zasekne, dojde ke zkratu, vyhoří celá posilovna a že iPod mám půjčený od přítele a už se nikdy nedozvím, jak skončila rozposlouchaná kniha… Po bleskovém nápadu, že uteču, jsem se šla přiznat personálu. Neznámý dobrodinec z fitness recepce s prohlášením, že když šel tam, musí jít i ven, provedl rozebrání běhacího stroje a já jsem odcházela spokojená s odběhanými kilometry.

Delší běh jsem si naplánovala na nedělní ráno. Při pohledu do šedé oblohy přes miliardy sněhových vloček jsem provedla odklad na brzké popoledne. Naštěstí mám kamarádku, která tyto delší výběhy absolvuje se mnou, tak se navzájem podporujeme a dohodnuté sportovní aktivity prostě nerušíme. Vyrazily jsme na Ladronku s tím, že spolu uběhneme 10 km a já ty zbývající 2 km doběhnu akorát domů.

Běh ve sněhu byl naprosto fantastický, prostě trefa do oblečení, počasí, tepovky. Témat k povídání jsme měly dost na pohodové uběhnutí dohodnutých deseti kilometrů. Poté jsme se rozloučily a k mé pozdější velké lítosti jsem odmítla nabídku na odvoz domů. Pár vteřin po vyběhnutí směrem k Pohořelci mě přepadly obtíže střevního charakteru… No nic, běžím dál, postupně zrychluji, tepovku přestávám sledovat a při míjení Strahova zvažuji, že vtrhnu na koleje a prostě k někomu vpadnu. Ale držím, sprintuji dál a na Petříně marně vyhledávám nějaké privátní místečko. Holokeře, stromy se spadanými listy a vrstva neposkvrněného bílého sněhu mi ovšem moc šancí nedávají.

Už to mám jen kilák. To dám, jenže teď už vím, že se zaťatými nejen zuby běžet neumím. Přecházím do chůze, za kterou by se nemusel stydět ani Jožka Pribilinec. Doma při hodnocení běhu zjišťuji, že poslední kilometr byl nejrychlejší ze všech. Až pak uvolňuji zaťaté zuby do úsměvu…

A komentář trenérky:

Po dvou měsících se Mirce podařilo díky úpravě jídelníčku a intenzivní chůzi dostat se s váhou o čtyři kilogramy dolů. Podařilo se ale také to nejdůležitější – Mirce se vrátila opravdová chuť se rozeběhnout.

Na začátku ledna dostala Mirka plán rozpracovaný až do půlmaratonu, aby viděla návaznost jednotlivých týdnů a tréninků. Právě pochopení návaznosti a smyslu jednotlivých tréninků hraje podle mého názoru v rámci motivace běžce (na jakékoli úrovni) nezanedbatelnou­ roli.

Na běžeckou přípravu máme tři měsíce. Na rozdíl od Mirčiny přípravy v roce 2008, kdy jsme měly k dispozici osm měsíců, musíme být tentokrát skromnější.

Stěžejní bude rozvoj obecné vytrvalosti lehkými středně dlouhými a dlouhými běhy. U dlouhých běhů Mirka začínala na deseti kilometrech, které jí při novoročním výběhu trvaly hodinu a půl. Postupně se tyto běhy budou prodlužovat. Pokud bude Mirka na zátěž reagovat dobře, dostane se začátkem března na dlouhý běh v délce kolem osmnácti kilometrů. Jsme ale obě připraveny přehodnotit plán po každém týdnu podle toho, jak se vše bude vyvíjet.

Jako výhodu vidím, že po předchozí běžecké přípravě (2008) se Mirka už běžecky víc zná, takže dokáže podle intenzity dechu a pocitu úsilí dobře odhadnout vhodnou intenzitu běhu. Když Mirka s během před dvěma lety začínala, sledovala svoji tepovou frekvenci někdy až příliš úzkostlivě, což myslím souvisí s její velkou důsledností. To, že teď už odhadne, v jaké intenzitě běží, jí umožní nesledovat hodnoty tepové frekvence neustále, spolehnout se více na svoje pocity, více se uvolnit a běh si lépe užít.

Dalším plusem ve srovnání s dlouhodobější přípravou v roce 2008 je jiné vnímání objemu kilometrů. Zatímco dříve byl každý kilometr psychologickým mezníkem, tentokrát, už i v této počáteční fázi přípravy, vnímá Mirka jako první pomyslný milník vzdálenost kolem osmi kilometrů.

Bude následovat třetí týden tréninku v řadě s lehkým nárůstem týdenního objemu kilometrů. Mirka se bude i nadále snažit o postupné snížení váhy. O víkendu Mirku čeká dlouhý výběh kolem čtrnácti kilometrů. Věřím, že je zvládne.

Na Hervis 1/2Maraton Praha připravuje Mirku Zálesákovou Veronika Brychcínová, mistryně republiky v maratonu z roku 2007.