Bereme většinu věcí, situací a blízkých osob jako samozřejmost. Jsme zvyklí, že jednou týdně vídáme rodiče, každý všední den chodíme do práce, večer se vracíme domů, kde bydlíme a ráno vstáváme opět do práce. Pro někoho stereotyp, pro někoho další krásný den, který chce prožít naplno.

Záleží pouze na nás, jak vnímáme to, co máme, ale nejvíc to vnímáme, když už to nemáme. Život si s námi hraje, bere nám blízké osoby, donutí nás hledat novou práci, vracet se do opuštěného bytu anebo nám změní ráno. A přesně to se stalo Markétě, která se jednoho probudila a zjistila, že život ji vzal to nejcennější – zdraví.

„Začalo to pekelně, večer usínáte zdravá a probudíte se a necítíte polovinu těla,“ začíná své vyprávění o roztroušené skleróze. „V první chvíli jste na dně, myslíte si, že vše končí. Alkohol se pro vás stává zakázaným ovocem, které nesmíte ani okusit. Třikrát týdně si pícháte injekce, po kterých vám není dobře, užíváte hromady léků a doplňků stravy a noční práce pro vás právě skončila.“

A pokračuje: „Ale je to pouze noční, která skončila. S odstupem dnů jsem začala znovu nacházet smysl života a začala jinak, od začátku. Beru to jako životní změnu. „Er-eska“ mi bude věrná po celý život a lepší už to nebude. Ale snažím se dělat vše proto, aby to zůstalo tam, kde to je teď, tedy ve stabilizovaném stavu. Snažím se jíst zdravě, dodržuji rady lékařů, nechci zklamat je a ani sebe. Léčba stojí několik desítek tisíc korun měsíčně a uvědomuji si, co bych svou nedbalostí mohla způsobit, především sama sobě.“

„Zpočátku jsem byla ráda, že funguji, ale začal mi chybět běh. Než mne „er-eska“ dostihla, běhala jsem pět kilometrů za 32 minut. Což byl pro mne výkon. Když jsem s během začala, hlavním motivem bylo zhubnout. Což se povedlo, shodila jsem 24 kilo. Dopomohl mi k tomu nejen běh, ale také úprava jídelníčku. Ale na svůj první kilometr nezapomenu. Běžela jsem ho celou jednu hodinu, tempo 60 minut na kilometr…,“ směje se.

„Uběhla jsem sto metrů a deset minut to vydýchávala. Nenáviděla jsem běh, ale bojovala a zařazovala ho do svého života, až se stal jeho součástí. Avšak poté ho vystřídala zmíněná „er-eska“. A já musela s během přestat!“ smutní.

„Po pár týdnech jsem se však rozhodla, že to zvládnu a běh zařadím do svého života. Začala jsem znovu, noha nechtěla fungovat, ale nedala jsem se. Přinutila jsme ji, aby šla. Ze začátku to bylo 100 metrů, pak 250, 500 až nakonec celý kilometr. Noha se dala dohromady a já se momentálně snažím, abych se dostala na tempo, jaké jsem měla jako „zdravý“ člověk a ještě dál… Mám totiž jeden běžecký sen – uběhnout maraton. V současné době uběhnu v kuse tři kilometry za 21 minut, hodně chodím a také již pracuji. Věřím, že se mi to jednou povede.“

S Markétkou jsem se poprvé setkala na podzim loňského roku, kdy neběhala. Za tu dobu udělala obrovský kus práce. Běhá, i když to je zatím pro ni dřina. Pravidelně chodí na procházky a vrátila se do pracovního procesu. A jak sama říká, začala od začátku, ale s partnerem, který při ní celou dobu stál a před pár dny ji požádal o ruku.

Krásný restart života, co myslíte? Její běžecké i životní pokroky budeme sledovat ve webovém seriálu.