Lenko a Lenko, popište, jak jste se ke společnému běhání dostaly?

Běžkyně: „Kvůli zdravotním problémům jsem běhat nemohla, takže jsem něco takového vůbec nezvažovala. Loni mě ale oslovila paní ředitelka LORMu, zda bych se nechtěla zúčastnit štafety pražského půlmaratonu na pět kilometrů. Vzala jsem to jako osobní výzvu a odběhla to s kamarádem Martinem. Pak jsem měla možnost běžet také zářijový večerní běh Prahou. Sháněla jsem traséra, se kterým bych mohla i trénovat. Paní ředitelka mě seznámila tady s Lenkou a my jsme pak zjistily, že shodou náhod bydlíme obě ve stejném domě. Od té doby můžeme trénovat, kdykoli se domluvíme, a nemusíme se nahánět přes půl Prahy.“

Jaká jsou specifika toho, že běháte spolu v tandemu?

Běžkyně: „Moje vada spočívá v tom, že jsem těžce nedoslýchavá, takže nemám prostorovou orientaci. A co se týče zraku, tak nemám prostorové vidění. Pro představu: nevím, z které strany někdo přichází či volá. Nevidím dolů, do stran, nahoru, takže vlastně vnímám jenom to místo, na které se dívám. Pokud si hlídám, kam šlapu, tak už nedokážu zhodnotit, jestli je metr přede mnou nějaký pejskař nebo dítě. Proto potřebuji tu druhou osobu, která mi umožní si běh bezpečně užít.“

Trasérka: „Důležité je říci, že jsme při běhu spojené šátkem. Já držím jeden konec, Lenka druhý a ona běží půl kroku za mnou. Pomocí toho šátku jí dávám signály, že se něco děje. A už jsme tak sehrané, že se většinou nemusíme ani domlouvat ústně. Sehranost se pak zúročí v závodech, které jsou pro Lenku vzhledem k postižení mnohem náročnější. Přetlak lidí, hluk, kapely. Kdybych na Lenku mluvila, stejně by mě neslyšela.“

Jak vypadá váš typický běžecký trénink?

Běžkyně: „Ze začátku jsem nebyla zvyklá a uběhnout pět kilometrů pro mě bylo náročnější, takže jsme běhaly kolečka v Riegerových sadech a podle času i nálady jsme je přidávaly nebo ubíraly. Většinou běháme tak tři čtvrtě hodiny, hodinku. Těch pět kilometrů máme přibližně za 40–45 minut. Běháme na pohodu, většinou netlačíme na výkon. I když teď už jsme přidaly i na vzdálenosti a zvládneme až osm kilometrů.“

Trasérka: „Poctivě jsme trénovaly celou zimu, běhaly jsme za každého počasí. Pro mě časově bylo nejschůdnější, že jsme chodily k večeru, což byla v zimě i tma a ten náš okruh byl slušně osvětlený a rovný. Teď sice bude večer světlo, ale návštěvnost v Riegrových sadech se zvýší, takže motat se mezi pejskaři, dalšími běžci a kočárky bude náročnější. Vzhledem k tomu, že se Lenka zlepšuje a máme tady výbornou trasu po cyklostezce směrem na Vítkov, tak teď plánujeme vyběhnout tam.“

Co vám běhání v tandemu přináší?

Běžkyně: „Pozitivem je už jenom to, že člověk se sebou chce něco dělat. Že se věnuje tomu, co ho baví. Já vnímám náš běh hlavně jako možnost vyventilovat naše přetlaky. Je to příležitost probrat, co nás potkalo za minulý týden, takže nám kilometry utíkají velice rychle a mě to naplňuje dobrou náladou. Přiběhnu domů, naložím se do vany a pak se v klidu vyspím. Je to příjemné pročištění hlavy.“

Trasérka: „Já běhám rekreačně už dlouho, ale traséra jsem před tím nikdy nedělala. Snažím se běhat alespoň dvakrát týdně, z toho jednou s Lenkou. Dělám to ráda, líbí se mi tímto způsobem někomu pomáhat. Nikdo se toho nemusí bát. Není to nijak náročné a je to hrozně fajn. Všem bych to doporučila. Běh je taková osobní záležitost, která se najednou dostane do úplně jiné dimenze.“

Jaké závody jste už spolu absolvovaly a jaké byly vaše dojmy z nich?

Běžkyně: „Mám za sebou tři závody. Jednak dvě půlmaratonské štafety loni a letos, pak také už zmiňovaný zářijový večerní běh Prahou. Poprvé jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu, ale s každým závodem je to lepší a lepší. Už vím, na co si mám dát pozor, a předem jsme se domluvily, jak případně vyřešíme některé situace. Letos mě hrozně potěšilo, že jsme zvládly pokořit můj osobní rekord a uběhnout těch pět kilometrů za něco málo přes 27 minut.“

Trasérka: „Absolvovat závod je velmi náročné. Tady v Praze je specifikum, že je tu strašně moc lidí, takže běžíme celou dobu s davem. Pro mě je to veliká zodpovědnost, protože i když máme reflexní vesty LORM a výrazný šátek, kterým jsme spojené, tak málokdo opravdu uhne nebo ustoupí, jen občas si někdo všimne a povzbudivě zavolá. Ale je to zážitek. Určitě to za to stojí.“

Existují nějaké podobné závody určené přímo pro lidi s nějakým podobným hendikepem?

Trasérka: „Myslím, že trend je opačný, spíš se usiluje o integraci lidí s hendikepem mezi normální běžce. Všimla jsem si, což před pár lety určitě tolik nebylo, že teď se mohou hendikepovaní účastnit spousty závodů. Třeba v rámci RunTour pořád vydávají inzeráty, že hledají traséra pro běžce, a uvedou časový předpoklad. Hendikepovaní, kteří mají dobrou fyzičku, shánějí někdy traséra jenom na závod, takže ani není nutné chodit s někým pravidelně trénovat. I když vzhledem k náročnosti závodu je lepší, když se ti dva znají víc.“

Máte běžecký sen nebo cíl, čeho byste chtěly společně dosáhnout?

Běžkyně: „Pro mě je zážitek už to, že jsem se mohla zúčastnit několika závodů a že je Lenka ochotná se mnou takhle běhat, za což jsem jí vděčná. Pokud mi tělo dovolí a budu se zdokonalovat, ráda pokořím nějakou další výzvu, ale nebudu to lámat přes koleno. Co přijde, to přijde.“

Trasérka: „Uvidíme, jak moc budeme přes léto trénovat, jak to budeme časově zvládat. Možná bychom zkusily na podzim znovu běžet zářijový večerní běh Prahou, ale tentokrát místo pětky desítku. Myslím, že by na to Lenka určitě měla.“