Den před odjezdem létám po bytě a přemýšlím, co ještě sbalit. Mám si brát běžecké věci nebo ne? Nakonec si všechno vezmu a doufám, že to netahám zbytečně. Ráno v 7:45 mě ještě čeká poslední ze šesti ozařování ostruhy MLS laserem. Už mě to nebolí, tak doufám, že to bude v pořádku a závod doběhnu. „No, zkuste to,“ říká mi doktorka, „ale počítejte s tím, že se to pravděpodobně zhorší.“ Radši na to nemyslím a rychle spěchám domů, ať můžeme vyrazit. Cestou ještě vyzvedáváme kamarádku Katku a jejího muže a už jedeme. Konečně.

Cestou se před námi zvedají Alpy, střídají je Dolomity. Ostré vrcholky s hlubokými vrásami mě vždycky fascinovaly. K jezeru Garda přijíždíme až za tmy, takže scenérii spíš tuším, než vidím. Jsem tady už podruhé, takže stačí trochu zapojit paměť, doplnit ji představivostí a obrázek je na světě. Další dva dny zkoušíme ferraty, obdivujeme výhledy z nejvyšších vrcholků a objevujeme krásy jezera Lago di Ledro, kde jsme ubytovaní. V mezičase jdeme vyzvednout startovní číslo.

Překvapuje mě obrovský areál, kde se vydávají čísla. Tři obrovská parkoviště, velká veletržní hala a uvnitř – pár stánků s oblečením, doplňky a informacemi o jiných závodech. „Je to tu trochu chudé,“ napadne mě. Hned za rohem nás ale čeká ještě větší prostor se stoly nachystanými na všechny slibované degustační akce. Kromě klasické pasta party je zde taky možnost přijít v sobotu i v neděli na snídani a kdykoli během víkendu si dát víno a pizzu. To vše nejen pro běžce, ale i pro jejich rodiny a přátele.

Vyzvedáváme číslo a tašku. Proboha, ta taška váží snad tunu! Zvědavě otevíráme igelitky a skládáme vše na stůl – funkční tričko, čokoláda, parmezán, litr mléka, smetana na vaření, citronová šťáva, koření, asi pět druhů krémů (některé i ve více kusech), masážní gely, pytlík arašídů. Možná jsem ještě i něco zapomněla. „Mají osm tisíc běžců, tak je asi snazší sehnat sponzory,“ spekuluje Katka. Každopádně si Italové dávají fakt záležet. O to víc jsem zvědavá na samotný závod.

V neděli ráno nemůžu nedočkavostí dospat. „Bude dost míst na parkování?“ „Dojedeme včas?“ „Nezapomenu si nic doma?“ Hlavou se mi honí tisíc myšlenek. Zbytečně se stresuji. Místa na parkování je dostatek, ještě mají i volno. Čas máme taky. Takže v klídku na záchod, pak pomalu najít startovní koridor… Po pár metrech se koridory dělí a časy nad 1:40 jdou doprava, zbytek vlevo. Asi umožňují rychlým běžcům lepší podmínky, protože trať je místy hodně úzká. Je hrozné vedro. Garminky mi ukazují 26 °C. Rychle vysvlékám moiru a nechávám si jenom funkční tričko. Předat Jirkovi, Katčinu muži, a přidat se k davu, který se už pomalu rozbíhá.

Myšlenky na to, že na čas kašlu a jdu si to jenom užít, berou brzo za své. Běžím o půl minuty rychleji, než bych chtěla a měla. Dokonce se první tři kiláky držím i svého muže, který je obvykle mnohem rychlejší než já. Nejde mi zpomalit, atmosféra mi to nedovolí. Nakonec mi proběhne hlavou, že to můžu zkusit jet od začátku na doraz a uvidím, kam mě to dovede. Probíháme Rivou, pak krátkým tunelem, až se dostáváme k vinicím, které nás vedou do Arca. A všude kolem se prudce zvedají hory.

Vidím Cima Colodri, tam jsme byli v pátek na ferratě. Dodává mi to sílu a pocit, že zvládnu všechno. Dobíhám Katku. Běží jenom ve sportovní podprsence a mě to nedá a pokouším se jí radit. Tento víkend už asi po desáté. Ať se na občerstvovačce napije a radši běží v tričku. „Už dost rad, zvládnu to sama,“ zastavuje mě uprostřed věty. Krčím rameny a doufám, že ji to vedro neodrovná. Tohle je totiž její půlmaratonská premiéra a včera říkala, že málo pije. Chvíli běžíme spolu, pak trochu zpomalí, tak jí utíkám.

Ještě se po ní dívám na občerstvovačce, ale asi proběhla kolem bez zastavení. Dohánějí mě holky s balónky na 2:14. „To je divné,“ říkám si. „Zatím běžím na 2:10, co tady dělají?!?“ Přichází první a doufám jediná otočka, kdy běžíme v protisměru. Ještě jednou vyhlížím Katku. Měla by být přede mnou, ale nikde ji nevidím. Volá na mě, až když běžím zpátky. Je asi minutu, dvě za mnou. „Tak to vypadá, že se přeci jen zastavila a napila,“ uleví se mi.

Probíhám desátým kilometrem a zoufale vyhlížím další občerstvovačku. Dokonce se ptám i jedné vodičky. Mám pocit, že mi zasychá jazyk v puse. Konečně. Vyhlížím ionťák, ale ten tu není. Jenom čaj – příšerně sladký, příšerně okyselený a to tak, že nakonec chutná jako nejlepší pití, co jsem kdy měla. Ani mi nevadí, že je teplý. Kupodivu mám pocit, že mě příjemně osvěžuje. Vlévá mi novou energii do těla.

Pomalu vyhlížím odbočku k řece. Kolem ní se běží zhruba od dvanáctého po sedmnáctý kilometr. Matně si pamatuji, že byla úžasně modro-zelená, jako horské řeky v Rakousku. Nevím, co se stalo, ale má nudnou barvu kamení na dně. Radši se začínám soustředit na čas. Hm, vypadá to na 2:07. Ale co tady pořád dělají ty vodičky na 2:14?

Někdo na mě mluví. Podívám se a vedle běží nějaký pán. „I am from Republika Ceca,“ snažím se doplnit název italsky. Teprve teď vidím, že má na čísle německou vlajku. Dívá se na mě nechápavě. Asi se ptal na něco jiného. Trochu ho odbudu prohlášením, že nemůžu moc mluvit ani dýchat, ať se nezlobí. Anglicky. Nakonec odkvačí. Za normálních okolností trapas, ale teď už je mi to jedno.

Třináct kilometrů za mnou a přichází chvíle, které jsem se děsila. Začíná mě bolet levá ploska. Snažím se na to nemyslet a naštěstí se to během několika minut zase srovná. Poslední občerstvení a hurá do cíle. Už jenom pět kiláků. Znovu přepočítávám čas a vychází mi 2:10, když poběžím pod šest. Makám, co to dá. Sedmnáct – ještě to jde. Na osmnáctém nabíháme k jezeru. Začíná být vedro. Mrazí mě za krkem a celá hlava. Prý to znamená dehydrataci. „Jenom neodpadnout, neseknout sebou.“

Se strachem sleduji všechny ty běžce, kteří to nakonec neustáli. Leží v trávě, u sanitek… Soustředím se radši jenom sama na sebe, ale každých sto metrů je jako dvojnásobek, vůbec to neutíká. Začínám nesnášet všechny, co volají, že už je to jenom kousek. Ještě dva kilometry, jeden… Nabíhám do cílové rovinky, vidím bránu, ale přidat nemůžu. Zvědavě mrkám na hodinky: 2:11:21.

Že to bude osobák, jsem věděla už od půlky závodu, ale že bude lepší téměř o čtyři a půl minuty, mě dokonale překvapilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty lidi, co prodávají před závodem startovní čísla, protože nestihli natrénovat. V duchu se směji. Jsem na tom mnohem líp než v době, kdy jsem pravidelně běhala. Přesto jsem trochu zklamaná, že nepadlo 2:10. Ale nevadí, byla to super dovolená a určitě sem ještě někdy dorazím. Byl to totiž nejhezčí závod mé sezony.