Běžecké školy – „kolébkou“ sprintu je příroda …

Pohledem zpět do dějin běžeckého sportu zjistíme, že vlastně první soutěžní a hodnocenou běžeckou disciplínou ve vlastním slova smyslu byl sprint. Z dochovaných záznamů o antických olympijských hrách ve Starém Řecku (776 př. n. l.) víme, že se běžecké závody konaly na délku olympijského stadionu a to bylo nějakých 600 stop (192,27 m). Tedy dvoustovka jak vystřižená, ale dráha z písku, ve které se závodníci bořili po kotníky, nebyla ani zdaleka ideální. 

Také vyobrazení postav atletů dokazuje obtížnost i odlišnost techniky běhu, ale prý jakýsi atlet Ladas, olympijský vítěz, běžel tak lehce a rychle, že nezanechával v písku ani stopu (dovedu si to klidně představit, když byla dráha pod vodou – také jsem tak běhával, ale …). 

Po celý starověk i kus novověku se sprinty běhaly bez časomíry. Čas i rychlost běžce byly dílem okamžiku a relativity vjemu. Stopky sestavil a zkonstruoval až v roce 1862 švýcarský hodinář Adolf Nicolas a všem sprinterům spadla čelist. Kdo je nyní nejrychlejší a nejlepší? 

Z historie běhu zjišťujeme, že za líheň světových sprinterů se považuje USA a to především díky běžcům černé pleti. Zde bych s dovolením použil jejich rčení – „Velký Američan sice přesně neví, odkud pochází, ale naprosto přesně a dobře ví, kam patří“. Trochu přeskočím a vyjmenuji plejádu amerických světových sprinterských legend, které byly držiteli světového rekordu: Charles Paddock (1921), Percy Williams (1930), Jesse Owens(1936), Willie Williams (1956), Jim Hines (1968), Calvin Smith (1983), Carl Lewis (1988,1991), Leroy Burrell (1991,199­4), Donovan Bailey (1996), Maurice Green (1999), Tim Montgomery(2002),  Justin Gatlin, Tyson Gay…. A to se mi sem ani nevejde můj „kůň“ Bob Hayes. Osobnosti, ke kterým se můžeme vrátit. 

V předcházejících článcích o běžeckých školách jsem se snažil formulovat metody přípravy atletů – běžců mílařů a vytrvalců, nyní se tedy pokusím aspoň „přiblížit“ vám  problematiku sprinterů. Zjistilo se totiž, že pro sprint, respektive pro to být dobrým sprinterem je třeba mít rychlostní předpoklady, s nimiž se musíte narodit! Je to o síle, složení a struktuře svalových vláken, nervosvalové dispozici a koordinaci a ještě řadě dalších podmínek, které vám dala nebo nedala „matka příroda“. 

Jen pro dokreslení tohoto tvrzení, např. nejmladší sprinterkou OH byla americká dívenka Barbara P. Jonesová, která v 15 letech byla ve vítězné štafetě 4× 100 m (Helsinky 1952). Naopak, nejstarším sprinterem a držitelem „svěťáku“ byl nějaký Skot, pan Duncan McLean (1884 – 1980), který ve svých 92 letech zaběhl ještě 100 m za 21,7 s, a to bylo 73 let po jeho nejlepším sprinterském čase 9,9 s na 100 yardů. 

Pokud specifikujeme sprint jako krátký rychlý běh (na standardních tratích 100 – 400 m) se startem, musíme se nejprve zastavit právě u startu. Neodmyslitelnou součástí a další podmínkou pro to být dobrým sprinterem je start, který také prošel dlouhou historii vývoje  „techniky  přechodu“ z klidového stavu do dynamické fáze běhu. 

Dnes rozlišujeme starty podle běžcovy polohy těla – vysoké, polovysoké a nízké starty z bloků. Přitom nízký start byl znám již ve Starém Řecku, kdy běžec-bojovník držel v jedné ruce oštěp a v druhé štít a ten měl při startu položený na zemi. Po hlasitém povelu, viditelném mávnutí sukna (nepřípustný byl úder ostrého i tupého předmětu), závodník vyrazil k Neumětelům, jako o život.

Také doběh do cíle měl svoji revoluční, ale krátkou éru, kdy se do cíle (cílové pásky) vrhali závodníci skokem či saltem. Pro diváky to musela být podívaná, ale pro běžce to znamenalo velké riziko zranění. Autorem této bizarní techniky byl samozřejmě Američan, jménem Jackson Schulz a nenapodobitelný „skokan“, další Američan, držitel světového rekordu na 100 m, Charles Paddock. 

Protože sprinterských „otců“ v USA bylo požehnaně, omezím se na představení metod, které používaly výše jmenované hvězdy. 

Trénink sprintera řeší vzájemný protiklad – maximální silové nasazení při současném svalovém uvolnění. Jak na to? Používané „Desatero metod sprintera“ má dnes zřejmě trochu jiné názvy, ale princip zůstává shodný: Opakované běhy s maximálním úsilím, krátké, rychlé úseky (30–50 m) – se startem nebo z rozběhu, tzv. „letmé“. Intervaly mezi opakováními nejsou delší než 5 minut. Opakované stupňované rovinky s max. rychlostí v konci – 100 m, 150 m, 200 m … 

Doběhy – po rychlém proběhnutí stanoveného úseku se snažíte doběhnout co nejdále (s tzv. vypnutým motorem). Délka uvolněného doběhu by měla být min. trojnásobkem. 

Vypouštěné úseky – po ukončení akcelerace stanoveného úseku se snažíte proběhnout další úsek v nezměněné rychlosti, ale pouze vlastní setrvač­ností; pokud se úseky opakují, hovoříme o metodě „řízených vln; 50 m v záběru – 50 m volně – 50 m v záběru – 50 m volně atd. ( rozdíl v naměřených časech by neměl být větší než 10 %). 

Kroužení – „ins and outs“, běh se zrychlením na velmi krátkém úseku(10–30 m) a pak se zvolněním v délce 100–150 m a samozřejmě v několikanásobném opakování, tzv. běh „volných vln“. Dosud uvedené příklady jsou určeny pro tréninky na dráze stadionů. 

Kopce – výběhy a výskoky různě prudkých i dlouhých kopců jsou pro každého běžce tím nejlepším kořením, ale sprinter běhá co nejrychleji i z kopce dolů, pro zlepšení rychlosti, akcelerace, koordinace i vylepšení „leteckých“ dispozic. 

„Cool down“= „osvěžení“ je opakovaný běh střídavý na uzavřeném okruhu ve tvaru čtverce nebo obdélníku, v délce cca 400–800 m, který je situovaný ve svahu tak, že jsou zde dvě rovinky a dva kopce s výběhem pro posilování a seběhem pro uvolnění. Velmi zajímavá metoda tréninku – hodnotná, plnotučná i nenáviděná. 

Běhy se zátěží nebo závažím. Zátěž bývá někde na 10–20 % hmotnosti běžce tak, aby nebránila biodynamice pohybu. Trénink je časově limitován (do lehké únavy) a pokud jste to již někdy zkoušeli, dáte mi po odložení zátěže za pravdu, že létat je tak snadné … 

Posilování – dlouhá a diskutabilní kapitola o významu těžkého (statického) posilování s max. závažím a na druhé straně opakované, několikasériové (dynamické) posilování s lehkým závažím. 

Strečink, uvolňování, relaxační cviky …. Jestli se vytrvalec obejde bez strečinku, tak sprinter ne! Kolik času věnuje sprinter posilování, tolik času by měl věnovat strečinku a uvolňování, ale ne ledajakému – měl by je provádět profík a věřte, že některé polohy s max. flexí kloubů vám vytlačí nejen slzy, ale i oči z důlků … 

Co dodat ke sprinterům? Z nedávné historie nám sprinteři přinesli také řadu „šoků“ v podobě dopingových afér. Že se používaly a používají zakázané prostředky, zejména u silových disciplín, má jistou logiku. A zde také nacházím omluvu, proč jsem se nezmínil o sprinterkách, kterým také patří vavříny za  olympijské a světové rekordy, ale moc jim nesluší. Je to sice můj osobní názor, ale když jsem viděl poprvé detailní anatomii těla některých sprinterek („vzhled Sněhurky, sílu několika medvědů“). Prostě vytvořil jsem si žebříček estetična ženy a nebudu ani popisovat, kde stály „osvalené“ sprinterky. No a nebudu ani lhát, když řeknu, že bych je dneska uvítal na chalupě, bourám a nějak mi to nejde …

S pozdravem a díky za trpělivost atlet veterán, 

Franta Holý 

Řadě skvělých světových běžců se seriál věnoval jen okrajově. Rádi bychom se k nim a jejich tréninkovým metodám vrátili podrobněji. Zajímá nás váš názor na možné pokračování seriálu.