Jenže když se sejde fajn počasí (= o 1 % nižší pravděpodobnost, že poletím hned k zemi), na startovce další lidičky z našeho týmu Vlajem za psem, a i můj Honza se vyjádřil, že by si to rád zaběhl, bylo tak nějak rozhodnuto. Kdyby nic, bude to aspoň další „rodinný výlet“.

Ostatně otazník visel i nad tím, jestli to vůbec dám a co mi dovolí záda, s jejichž bolestí jsem se po nešťastném pádu na ledovce více než měsíc potýkala a kvůli kterým jsem musela běhání omezit na minimum.

Mou nejoblíbenější součástí domácnosti se sice po tuto dobu stal cyklotrenažér a kilometry i výškové metry jsem sbírala alespoň ve virtuálním světě, nicméně návrat do běhaček byl i tak docela náročný, nohy vůbec nechtěly. Jako kdyby těch pár týdnů omezení smazalo všechny ty dříve odběhané tisíce. Nepopírám, představa, že už nikdy nebudu běhat jako dřív (nebo dokonce vůbec běhat) se postarala o nejednu slzičku.

Ale zpět k závodu.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem dlouho na startu nestála, nebo právě obavou, zda si touhle srandou opět něco nezpůsobím (kor když nás pár dní poté čekal přechod Tenerife po GR131), ale už večer před závodem, a hlavně pak ráno jsem měla pěkného nerva, jako kdyby mě čekala kdovíjaká životní zkouška. Jo, stresovat se ze všeho (a většinou zcela zbytečně) – to by mi šlo. Marně se mě Garminy opakovaně snažily přesvědčit k dechovému cvičení…

Nicméně když jsme pak potkali zbytek bandy z Vlajem za psem, když jsem viděla, jak je Dory ve svém živlu, nadšená, že se něco děje, všechno to nějak ze mě spadlo. Prostě nějak bude. Vždycky to můžeme stopnout nebo jen dojít. Což se také mohlo klidně stát, neb bych se nedivila, kdyby ten “matroš”, na kterým Dory celou dobu od rána jela, těsně před startem došel a baterky se vybily…

Jak se dalo předpokládat, hladina kortizolu se mi zvyšovala úplně zbytečně. Po krátkém startovním chaosu, kdy pesani vpředu jevili spíše zájem o ty vzadu a raději jsem si tak Dory držela stále nakrátko, vyrazila ta moje čtyřnohá karamelka bez váhání vpřed a naprosto s přehledem zvládla i pověstné šutry pod Ještědem, kde jsme už navíc doběhly „obyčejné běžce“, takže motání o to více.

Hned na prvním seběhu (pro mě spíš „slezu“) nás předběhla skupinka mužů se psem – nic, co bych nečekala, ale na výšlapu černé sjezdovky jsme jim už zase šlapaly na paty, po pár dalších kilometrech byla Dory prvním psem na trase – a udržela to až do cíle.

Nedokážu popsat, jak moc pyšná jsem na ni byla. Po x měsících, kdy si většinou zas jen běhala na volno, žádný trénink v tahu, nic (tedy ne že bych s ní někdy dřív systematicky trénovala, ale v postroji měla naběháno více), navíc za poměrně teplého počasí, zvládla celou trasu jako profík. Ne, není a nikdy nebyla tahoun typu start-cíl (a pro mě spíš lepší). Ale celou trasu šlapala vpředu jak hodinky, v nepříjemných pasážích se nám dařilo sladit na tempo minimalizující nežádoucí leteckou vložku, a ještě se u toho zvládala smát na závodníky, co jsme předbíhaly. A zatímco ostatní pejsci v cíli milerádi zaujali polohu ležmo, Dory si dál vesele hopsala jak gumídek. Téhle holce že je sedm let?

První pozice, navíc i absolutně v rámci kategorie se psy, byl skvělý pocit. Ale to, jakou mám vedle sebe parťačku, že jsme se zase potkali s týmem a dalšími známými, a také že i ta moje záda spolupracovala a neměla námitky (zato nohy o sobě dávaly druhý den vědět až až)… to bylo prostě víc. Díky za tyhle zážitky a všem, kteří jsou toho součástí!

_____________­_________________________

22,3 km / +1440 m, čas 2:59:09