Teorie praví, že běžecká výkonnost klesá od určitého věku rovnoměrně. Dokonce v odborné literatuře najdeme i procento výkonnosti, které každým rokem ztratíme. Možná je to pravda z pohledu statistiky. Podíváme-li se ale na každého z veteránů jednotlivě, najednou je všechno jinak.

Na naší rychlosti se podepisuje úbytek svalové síly a snížený rozsah kloubní pohyblivosti. Na vytrvalost má zase zhoubný vliv snížená elasticita hrudníku, která každoročně ubere nějaké procento z kapacity plic. Vůlí, zkušenostmi a zvýšeným úsilím se tento pokles dá poměrně dlouho kompenzovat. Jen díky tomu si mnoho veteránů dokáže držet nezměněnou výkonnost i několik let. Obvykle do té chvíle, než přijde zranění nebo nějaký zdravotní problém, který s běháním vůbec nemusí souviset. Poté, co se uzdravíme a vrátíme k běhu, obvykle se už nedostaneme na původní výkonnost, ale o stupínek níž.

Dalším nezanedbatelným faktorem je, že s přibývajícím věkem si většina veteránů stále obtížněji udržuje stejnou hmotnost. Náš energetický systém je, bohužel, ve zpracování potravy efektivnější a efektivnější. S přibývajícím věkem jen nostalgicky vzpomínáme, jak jsme kdysi mohli sníst cokoli, aniž bychom přibrali jediné deko.

Tím, co má nakonec největší vliv, je naše vůle. Někde vzadu v hlavě se začne vkrádat myšlenka: „Mám já tohle zapotřebí? Musím zrovna teď běžet na doraz? Nestačí to jen na půl plynu?“ Možná, že tím naše hlava chrání tělo před poškozením. Podvědomí ví, co si tělo může dovolit, když si to vědomí není ochotno připustit.

Jenomže pak, dříve nebo později, zjistíme, že výkon není to nejpodstatnější. Důležité je, že nás běh baví. Někdo zkrátka životem prochází, někdo se veze. A my? My jsme se rozhodli, že poběžíme. Tak ať nám to běhání vydrží co nejdéle.