Jak se vám běželo?

Strašně… je to rok od roku horší. Vždycky mám dobrou první půlku. Šetřil jsem se, ale přesto mě bolely záda, klouby… Ale jsem spokojený, žiju.

Stihl jste vnímat euforickou atmosféru v ulicích?

Samozřejmě. Ta člověka drží při životě, na trati.

Běžel jste s někým známým, s někým se spojil v průběhu, nebo podstoupil celé martyrium sám?

Úplně sám. Spoustu lidí jsem předběhl, další mi to vrátili. Když se tak míjíme, hodně se navzájem zapamatujeme, povzbudíme se. Navíc se potkáte se známými z jiných maratonů, prohodíte pár slov. Jeden předbíhající mi dal svůj hroznový cukr. Povídá, vypadáš nějak špatně.

Vydržel jste celou trať běžet?

Ve druhé půlce jsem po chvilce vždycky asi třicet metrů šel, nebyl jsem schopen to zvládnout. Špatně jsem si zmáčkl stopky, držel jsem se podle vodičů. Snažím se držet okolo 2:15 půlku, teď jsem měl rezervu, přesto mi síly nezbyly. Kopeček na Palackého náměstí to už nemůžu. Šetřím se, ale stejně je něco špatně. Jak vyčerpám přirozené energetické zdroje, tak mi tělo nefunguje.

Slavil jste jubilejní dvacátý maraton v cíli?

Musím to ještě přesně přepočítat. Možná jich bude devatenáct. První maraton jsem dal v roce 1987 v Praze. Tady jsem běžel osmý, mockrát Kladno, k tomu Stromovku a Benešov nad Jizerou. Osobák mám 3:49, v Praze 3:54.

Kde nejvíc běháte?

Okolo hostivařské přehrady na hráz, pak po levé straně, je to příjemná trať. Hodně běžců tam potkávám. Ale beru si boty všude na cesty, poznáte tak plno krásných míst. Bez běhání by to nebylo ono, i když hrozí, že se ztratím. Objevíte detaily, kterých si z autobusu nebo taxíku nemůžete stačit všimnout.

A kolik máte natočeno?

Kolem 150–200 kilometrů měsíčně, třikrát týdně. O víkendu dvacítku, jednou v týdnu desítku a jednou fázovější trénink. V létě se běhá víc, v říjnu bych měl teoreticky dosahovat lepších časů. Špatně mi to teď jde do rychlosti. Osobák jsem dal v roce 2005 a i když jsem v úplně jiném stavu, člověk má pořád tendenci se překonávat. Čím víc chci, tím víc to nejde.

Jste po dvou operacích srdce, k tomu operací nohou po emboliích. Už takhle to je skvělý výkon, že běháte maratony…

Teď jsem napůl invalida, hůř se mi prokrvují nohy, ale jde to s tím běhat. Nejhorší pro mě je, když už vidím z druhé strany řeky cíl v Pařížské, kam se valí běžci a mně zbývá ještě osm a půl kilometru. To je depresivní.

Co jste měl přesně se srdcem?

Dělali mi plastiku nedomykavé chlopně. Když šla krev ze srdce, poslalo jí to zpět do plic. Je to dobrý. Pak rok na to jsem měl embolii v nohách. Bral jsem lék na ředění krve, ale doktor mi řekl, že už nemusím. Po cestě do Japonska mě začala bolet noha. Řekli mi, počkejme, uvidíme. Odletěl jsem do Koreje, chytla mě i druhá. Ani jsem nemohl chodit. Bez léku by se ta krevní sraženina mohla dostat do srdce nebo do mozku a dopadl bych špatně. Rok dva potom jsem měl pod zátěží svaly stále nedokrvené. Až později si tělo našlo nové cesty.

Říkáte o sobě, že si rád dopřejete dobré jídlo i pití. Musíte se hodně držet?

Zhubnul jsem, jedl i pil méně. Věřil jsem si na lepší výkon, ale trápil jsem se. Ale nedělám si těžkou hlavu. Pro nás amatéry je dvacet kilometrů euforie, deset ukáže, jak jste opravdu na tom, a zbytek je jen o morálce. Posledních patnáct kilometrů mě dnes probolelo. Když to vydržím, je to dobrý mentální trénink.

Přitlačíte ještě do budoucna?

Záleží na čase. Koncertní pianista se týden k běhu nedostane, pak týden může běhat každý den. Tělo není připravené, i když snaha by tam byla. Chtěl bych běžet rychleji. Čtu si všechny rady a návody, ale není to tak jednoduché. Před dvěma lety jsem si dal gel a spolu s iontovým nápojem mě to hned vyhnalo na záchod…