Nejdřív to byla Praha, kam začal posílat do ulic tisícovky běžců, převážně spíše nadšenců do běhání než ostřílených harcovníků. Ono zkuste si udělat osobák v davu a na dlažebních kostkách…

Když však vykročil do krajů, dočkal se mnohem větší satisfakce, než si vysnil i on sám. K úspěchu podnikatelskému se dostavila ochota se bavit, která je víc typická pro mimopražské. Jeho cirkus již zná Olomouc, Ústí nad Labem, České Budějovice. Hovoří se o Karlových Varech, možná Ostravě. Jednou budeme překvapeni, když některý z víkendů neuslyšíme informaci o výkonu elitních Keňanů z Horní Dolní…

Před lety nad jeho akcemi ohrnovali nos odpůrci tahání marketingu a peněz do běhu. Dnes mu na jméno nemohou přijít snad už jen ti, kteří jeho akce nikdy nenavštívili a Carla osobně nepoznali. Peníze, které si sám dokáže obstarat, investuje do regionů a lidí. Až jeho vášeň pochopí místní podnikatelé, budeme svědky běžeckého „blbnutí“ na entou.

Ač sám nikdy maraton neběžel, dokázal vycítit, co běh lidem dává – mohutnou dávku empatie. On sám pomohl tisícovkám lidí vpasovat pravidelný sport do nabitých diářů. Změnit styl života, přebudovat cíle, změnit se vnitřně.

Mohl by proto být nafoukaný, ale není. Mohl by mít chuť vracet podrazy, ale nedělá to. Mohl by odmítat pomoc těm, kteří jej „hodnotili“, ale ne – pomůže jim.

Jsme svědky osobního i podnikatelského přerodu tohoto muže číslo jedna v běžeckém zákulisí. Vždy měl perfektní přehled o tom, kdo je kdo. Uměl skvěle manipulovat, lidi si získával pro svou věc vášnivým a bezprostředním projevem. Uvnitř jeho týmu to však vřelo a jiskry občas létaly i navenek. Stejně jako bojoval ve dne v noci za svou vizi vyprodaného megazávodu během pár dnů (už není daleko ani v tomto!), podobně bojoval se svou zákeřnou nemocí. Prostě obětoval své vizi a podnikatelským křivkám vše.

Podíváte-li se dnes na jeho fotky z jara, neuvidíte zdravého a vyrovnaného člověka. Prošel si lékařským očistcem a sáhl si na dno. Když jej však potkáte nyní, je vám jasné, že začíná vyhrávat i tuto soutěž. Uvědomil si (naštěstí včas), že vše se naplní, jen je třeba mít cíl a trpělivost. A že jsou i jiné hodnoty, než jen osobní a podnikatelské cíle. Třeba lidskost.

Každý jdeme jinou cestou, ale všechny vedou jedním směrem. Carlo dnes hovoří v klidu o svých záměrech, a to jsou ještě ambicioznější, než ty předchozí. Chce exportovat běžecko-pořadatelské know-how do jiných sportů a zemí. Některé z nich jsou stonásobně větší než ta naše…

Obklopil se lidmi – převážně mladými, kteří jej respektují a poslouchají. Nepomlouvají a nepochlebují, naopak se od něj chtějí přiučit tvrdé práci a víře v úspěch.

Nehovoří o konkurentech ve smyslu „zničím je“, ale zajímá se o to, jak se jim daří. Je mu totiž jasné, že když se daří konkurenci, daří se i jemu. A hlavně jemu. Systém dej a bude ti dáno. Byl to on, kdo si de facto konkurenci vypiplal z ničeho! Krásný případ fenoménu dneška, kdy houfně opouštíme systém bezohledné soutěže a nahrazujeme jej myšlenkou kooperace a uvědoměním si vzájemné potřebnosti.

Carlo umí spojit peníze a srdce. A začal mít rád sám sebe. Kdo z nás to umí?