Psotkův memoriál - přetěžký, překrásný

Tak zas sedím u počítače, skoro neschopný pohybu, ale s úsměvem na tváři. Byl to hezký víkend. Ne! Byl to vynikající víkend, který si každý milovník hor přeje jednou prožít. A když se spojí vysokohorský běh s nádherným počasím babího léta ve Vysokých Tatrách, tak ani nic jiného než spokojenost nemůže v mysli zůstat...

Psotkův memoriál je věnovaný památce slovenských horolezců – obětem Mount Everestu. Jozef Psotka společně s Ang Ritom a Zolom Demjánom po přelezení jižního pilíře vystoupil na vrchol Mount Everestu. Zahynul při sestupu z Jižního sedla.

Dalšími obětmi Mount Everestu se v roce 1988 stali Dušan Becík, Petr Božík, Jaroslav Jaško a Josef Just, kteří zahynuli při sestupu z jižního vrcholu.

Memoriál je určen pro horolezce, skialpinisty, horské vůdce, členy HZS, pozvané účastníky a horské běžce.

Pozvánka zúčastnit se "Psotky" přišla od Česti (kolegy z horolezeckého oddílu) někdy na začátku září. Tehdy jsem už věděl, že v říjnu bude tuhý slovenský dvojboj: 1.10. běžet Mezinárodní maratón míru v Košicích a druhou říjnovou sobotu (klasický termín) Memoriál Jozefa Psotku v Tatrách. Obě tyto akce jsou však to nej, co jsem mohl na Slovensku poznat z běžecké scény. Košice nechme ale nyní stranou.

S Česťou absolvuji běžecký trénink zaměřený na kopce - ihned zjišťuji, že na závod, který má na 25 kilometrech přes 1600 metrů stoupání, bude potřeba speciální trénink, ale ten jsem jaksi kvůli maratónské přípravě nestihl podstoupit.

Psotkův memoriál je velmi specifický, protože o celkovém výsledku nerozhoduje celkový čas za 25 km, ale pouze součet tří časovek do vrchu. Trať přitom musíte stihnout oběhnout do 5 hodin (může být však prodloužen, pokud jsou špatné podmínky).

Proč se nesoutěží na čistý čas? Je to z bezpečnostních důvodů; sestup z Prielomu a Priečného sedla po řetězech by nemusel být bezpečný, kdyby závodníky tlačil čas. Samotné časovky přinášejí i jisté specifikum. Jedná se o časově dlouhý závod (delší než maraton), ale během časovek se závodníci dostávají přes hranici anaerobního práhu.

Aby toho nebylo málo, tak se pořád poskakuje z kamene na kámen. Nehledejme zde jen negativa, vše převáží nádherné výhledy ze tří sedel, tří dolin a z Tatranské magistrály na horské velikány.

Zázemí závodu poskytuje Slezský dům ve Velické dolině. Večer se prezentujeme a zvažujeme taktiku na ráno. Je již jisté, že nebudou nutné pohory a mačky (v případě sněhu je to povinné vybavení). Volíme tedy variantu lehký batůžek s camelbakem a rezervní větrovkou.

Ráno se probouzíme do azura, obloha je krásně vymetená. Teplota v osm ráno je sice těsně nad bodem mrazu, ale sluníčko slibuje, že vzduch trošku ohřeje. Když vyjdu před hotel abychom udělali hromadnou fotku u startu, tak zjišťuji do čeho jsme se to namočili. Se zakloněnou hlavou se snažím najít Polský hřeben. Časovka není zrovna rovina.

Na startu stojí stovka závodníků, což je i limit od "zelených mužíků" (čtěte: ekologové). Některé závodníky, kteří přijedou ráno s vidinou nádherného počasí, musí bohužel pořadatelé odmítnout; kapacita závodu je plná.

Proběhne rozprava, popis trati a minuta ticha za hochy, kteří zůstali v horách a už se nevrátili domů... Od půl desáté se vybíhá po dvojicích v minutových intervalech. Startuji lehce před desátou. Sluníčko hřeje, je nádherně, oblékám si krátký rukáv a dlouhé elasťáky.

Začínám svižně, ale jen do doby než končí rovina, pak už se jen trápím. Srdce tluče tak silně, že to musí slyšet i soupeři, kteří mě předbíhají. Zběsile lapám po dechu. Ufff! 36 minut a první časovka je za mnou.

Mrknu se dolů na Slezan, který je o 500 výškových metrů níže a bolest hned kompenzují skvostné výhledy. Času však není nazbyt, vypiju kelímek čaje, navlíkám větrovku a hurá po řetězech na Polský hřeben. Dále kousek klesnout k Zamrznutému plesu (tady je fakt chladno, protože dolina ze severu je ve stínu) a znovu nahoru - na Prielom.

Kluci z oddílu mi utíkají o pár minut, nevadí, alespoň půjdu v klidu a nebudu se s nimi nahánět v časovkách. Po Prielomu následuje sestup, který jdu raději opatrně - takový pád na žulu není ani v chodecké rychlosti příjemný... Zkušenost z Bulharska bych nerad opakoval.

U Zbojnické chaty si dávám čaj a psychicky se připravuji na další časovku, která se zdá opticky lehčí než ta první. Zdání klame. Pouze začátek se jde mírným traverzem, následně už se protíná jedna vrstevnice za druhou. Těžkých 26 minut a mám to za sebou.

Dobíhám na Téryho chatu - stopky odměřily přesně 3 hodiny. Průšvih, moc jsem se na přesunech flákal. Na Hribenok je to hodina běhu, žádného klusání. Takže si musím hrábnout i mimo časovky, abych stihl limit.

Z Téryny je seběh snad nekonečný. Trošku pobolívají kolena, ale takovéhle věci jdou už mimo mě. Sleduji chodník. Občas oko spatří tyčící se štít a zbytky sněhových polí. Na Zámkovského chatě začíná můj boj. Pokud nestihnu doběhnout do 20 minut na Hriebenok, tak ztrácím i teoretickou šanci dostat se do limitu.

Na start třetí, poslední časovky dorážím 57 minut před limitem. Chtěl bych mít 10 minut na odpočinek a ne hned běžet do kopce a stíhat limit. Pokouším se o nemožné, ale po 20 minutách to vzdávám a přecházím do chůze. A tak alespoň závěr, který vede kosodřevinou, si mohu vychutnat. Je teplo, babí léto jak vyšité!

V cíli musím říct, že závod je v mnoha ohledech těžší než maratón, ale je minimálně stejně nádherný. Večer probíhá kulturně-společenská část; od promítání fotek z Bolívie po degustaci různých nápojů.

Pokud jste registrovaní horolezci, vřele vám tento závod doporučuji. Jedná se o velmi nevšední trať, kterou u nás v ČR nenajdete. A pokud nejste lezci, tak tento článek přijměte jako tip na krásnou vysokohorskou túru.