My tři králové běžíme k vám

Účastníci pochodu Tříkrálová Okoř měli o zábavu postaráno. Tři králové – ultraběžci, kteří se okolo nich prohnali, jim nadělili radost a smích. Celý sobotní běh byl jak skotačení rozverných dětí, které se na konci smějí už každé blbosti.

Na konec dubna chystají čeští ultramaratonci pod vedení Miloše Škorpila běh z Pece do Pece. Z jihu naší krásné republiky na její sever. Z Pece pod Čerchovem do Pece pod Sněžkou. Součástí jejich příprav jsou dalekoběhy v terénu. Tříkrálový běh přes Okoř, Budeč a Kralupy nad Vltavou byl jeden z nich a já jsem měl tu čest se jej zúčastnit.

Sešli jsme se v 8.30 v pražské Stromovce. Martin Hunčovský přiběhl v teplákách a s červeným chlebníkem. Zahlásil, že k snídaní si dal panáka vaječného koňaku. Slušný základ na plánovaný běh přes 60 km. Kdo by ho neznal, řekl by si: správný Tragéd.

Nenechte se ale mýlit. Martin běhá maratón za 2:54 a republiku oběhl za 17 dní. Plánovaná vzdálenost je pro něj a Miloše jen takovou rozcvičkou. Na padesátém kilometru si hráli na vojáčky a lehali si na zem. Martin je nekonečná studnice humoru. Mezi námi třemi běžci až drsného, ale ke kolemjdoucím nesmírně laskavého a vtipného.

Začalo to v lese za Horoměřicemi, kde u křížku postávala více jak stovka svačících turistů účastnících se pochodu Tříkrálová Okoř. „Hurá, cíl, utvořte bránu!“ (to jsme měl v nohách 15 km). Na Martinovo zvolání utvořili turisté špalír, kterým probíháme. Někteří nám zatleskali a jiní vynadali, že máme jít a ne běžet.

Klesáme po široké lesní cestě a dobíháme větší skupinku turistů, někteří z nich se vedou za ruce. Jen co se mezi nimi protlačíme, bere Martin Miloše za ruku a jemným hlasem pronáší: „My taky běháme za ruku.“ K tomu už ne tak nahlas dodává pár nepublikovatelných poznámek, kterým se smějeme jako blázni.

Odbočujeme z lesa na silnici k Tuchoměřicím a dlouhovlasá slečna si přivazuje na vodítko psa velikosti větší myši. „Honem si ho uvažte, takovejch už mě potrhalo,“ říká Martin způsobem, že rozveselí dalších deset lidiček.

Ještě před Tuchoměřicemi upoutá tentokrát Martinovu pozornost pán s kytarou. „Zahraj nám něco,“ na něj Martin. „Rád, ale než to vyndám, tak mi utečete,“ zní veselá odpověď.

V podobném rozverném duchu dobíháme na Okoř, kde turisté svůj pochod končí. Kluci mají hlad, proto míříme do hospody pod hradem. S Milošem klopíme tři kofoly, Martin dvě piva a všichni si dáváme palačinky a polévku. My s Milošem čočkovou. Ta nás bohužel pak provázela až do Prahy.

Sice máme v nohách něco přes 20 km, ale rozsezeni z vyhřáté putyky se těžce rozbíháme. Stačí pár vtípků, při kterých se M+M vzájemně pošťuchují a naše tempo už je zase kolem 5:30 min/km. Vybíháme, resp. kus vycházíme, kopec na Budeč. U rotundy chvilinku rozjímáme, nabíjíme se pyramidami jednoho z hrobů a pokračujeme do rodiště Tondy Zápotockého.

Ze Zákolan už běžíme téměř po rovině podél trati až do Kralup. Počasí nám přeje. Je teplo, Miloš si sundává bundu a Martin spodky. Tepláky si ale nechal, a proto probíháme Kralupy bez větší pozornosti.

Za mostem odbočujeme k řece, která nás bude provázet až do Prahy. Ač rovina, začíná jít do tuhého. Zatímco kluci vpředu vesele rozhazují rukama, já toužebně vyhlížím možnost dalšího občerstvení. Dvě hospody v Dolánkách byly zavřeny, a tak nám nezbývá než zdolat další 4 km do Řeže.

Miloš nám vypráví, jak tento úsek nemá rád na kole. Úzká cestička sotva půlmetru široká, na jedné straně skála a na druhé čtyřmetrový sráz končící ve Vltavě. Sotva to dořekl, už leží. Zakopl o pařez a směje se tomu, že dopadl na cestu a ne do vody. „To byste mě museli vytáhnout".

V Řeži zapadneme do hotelu Vltava. Jako jediní hosté jsme bleskově obslouženi. Miloš mi dovolil dát si pivo, dvě, Martin bleskově přidává třetí. Nezdrželi jsme se více jak 30 minut a běžíme dál. První stovky metrů vypadáme, jako bychom měli v kalhotech.

Zatímco já odčítám každý kilometr do cíle, kluci si na 50.km hrají na vojáčky. Střílejí po sobě a lehají si na zem. Tam, kde já končím, Martin s Milošem začínají.

Zbývá nám posledních asi 10 km. Potkáváme starší dámu o berlích, která na nás volá: „Jen běhejte ať nemáte umělý klouby jako já". „Já mám umělý mozek,“ odpoví Martin. Paní kontruje a dodává: „Hlavně abyste to neměl umělý mezi nohama."

Neuběhneme ani kilometr a Martin objevuje další objekt svých vtípků. Slečna, která právě dopsala SMSku, vyrazila za Milošem. Martin na Miloše volá: „Uhni slečně z cesty!" Ta se s úsměvem otáčí a kroutí hlavou. Běželi jsme pak společně asi dva kilometry a Martin jí stačil navykládat hromadu nesmyslů. Třeba jak běhá málo, nejvíc prý běžel tak osm kiláků na pivo.

To už jsem však totálně tuhej, odevzdávám Milošovi Garmina a říkám: „Jděte sami, já už to dopajdám". V ten okamžik poznávám, co je to ultra přátelství. Zvolňují, berou si mě mezi sebe a pomáhají mi dva kilometry překousnout pro mě nejtěžší část cesty.

„Kdy to jede?“ mě zase baví Martin, když se ptá dvou žen čekajících u přívozu v Pohoří. „Nevíme.." „Tak nám to asi ujelo, běžíme dál." Poslední kilometr k lávce u zoo oživuji a navrhuji, že dáme ještě dvě kola ve Stromovce. Nakonec se loučíme bez nich a já dobíhám domů s 61 km.

Můžete za takovýmto během vidět cokoliv. Šílenství, obdiv, sportovní výkon. Pro mě to byl vydařený den s přáteli. Děkuju vám, Martine a Miloši.

Petr Syblík