Ale přesto déšť už není nic pro mě. Nikdy jsem ho neměl moc rád a co teprve teď. Moje věkem zpuchřelé kosti, letitým opotřebováváním ztýřelé svaly a navíc počínající revmatoidní artrózou oteklé klouby si s touto spoustou vody a s tomu i odpovídajícím chladem moc netykají. Ba spíš se už podvědomě brání. Mam vyrazit ven, nebo zatopit pod kotlem a raději se zachumlat do přikrývky?

Venku na dvoře řádí náš nový přírůstek do rodiny. Bílé štěně labradora. Jakoby voda byla jeho živel. Bouřlivě mě uvítá, když jdu zkontrolovat venkovní teplotu, a s vrtícím ocasem usedá do kaluže a čeká nějakou dobrotu. Rychle ho zvedám piškotem a mířím zpět. Naši kocouři, kteří mu museli potupně přepustit dvorek jako jeho rajón, ho nezúčastněně sledují z okna. Oni by do toho počasí nevylezli. Ale já půjdu. Lepší to už asi nebude, dospěl jsem k jednoznačnému závěru, oblékl elasťáky, zatáhl zip bundy až ke krku a vsunul ruce do rukavic.

Jak se mému tělu v takové slotě nechce, to jsem pocítil velmi rychle. Ale po chvilce se to rozbíhá a já s údivem sleduji, jak s počínajícím promočením svršků se mi běží lépe a lépe. „Poběžím po silnici,“ rozhodl jsem se rychle v duchu, když jsem viděl potůčky vody valící se křivou asfaltkou. Přeskakuji první kaluže vody. Nesnáším mokro v botách. Jinak to zatím není tak hrozné, ale čvachtající ponožky v maratonkách, to mám ihned po náladě. Sice k tomu asi stejně dojde, ale až po mnoha kilometrech, a to už mi to snad, doufám, ani nepřijde. „Škoda, že to nepůjde do lesa,“ ještě jsem cestou zauvažoval. „Ale tam bych se utopil v blátě a v potocích vody, valících se z kopců,“ rychle jsem usoudil a pokračoval dál po načaté trase.

Na hladině rybníka, co jej právě míjím, se pod dopadem kapek rozbíhají soustředné kruhy, které ruší neustále další a další padající krůpěje vody. Poryv větru to vše rozmázne do šířky a děj se opakuje nanovo. Jako vše kolem nás. Celý ten životní koloběh.

Skrytý pod větvemi stromů, překrývajících lesní cestu, po níž běžím, začínám kolem sebe vnímat takový zvláštní klid. Není to nic zlověstného jako před bouří, ale je to něco neskutečně úžasného všude kolem a dokola mě. Deštivé ticho. Příjemně obepíná celé mé tělo a vtahuje mě do sebe. Zbystřují se mi naráz všechny smysly. Opravdu nic není slyšet. Jen šustot dopadajících kapek na listy stromů a jejich plesknutí, když se po dopadu rozprsknou po silnici. Vzduch je neuvěřitelně svěží a ani snad necítím, že běžím. Občas z křoví kolem vozovky sice pípne pták, ale to je asi tak všechno. Dnes dokonce nikdo nejezdí po cestách. Neohrožují mě žádná auta. Ve vesnici, jíž právě probíhám, se kouří i z komínů, teď v pozdním jaru, ale venku není vidět ani živáčka. Ba ani psi, ti moji věční ostří pozorovatelé, mě nevítají štěkotem, před kterým jsem vždy, ve snaze je moc nedráždit, nevědomky zrychloval svůj běh a snažil jsem se co nejdřív zmizet z dosahu jejich citlivých čenichů a ostrých zubů.

Konečně jsem v panenské přírodě. Jenže nad mým zamilovaným Rakoveckým údolím se válí zlověstné chuchvalce olověně šedých mraků. Proudy vody bičují stráně a z cárů nízko visících mračen, skrývajících i vrcholky stromů na kopcích kolem, se valí nekonečné dešťové provazce. Jindy líně tekoucí potok se mění na dravou bystřinu a s dvojnásobným průtokem zakalené vody se žene dolů soutěskami přes kameny, aby se rozlil na rozlehlých loukách a zaplavil lučiny poblíž svého koryta.

„Kuku, kuku,“ přeruší hukot vody z dálek hlubokých lesů jakoby trochu zastřeně volání kukačky. A ozvěna mi varovně odpovídá: „Ty hloupý kluku.“ Nevnímám to. Ani nepočítám, kolik mi ještě přisoudila let na tomto světě. Spíš uvažuji, brodě se kalužemi, který chudák malý opeřenec živí teď její mládě, když mu snesla své vajíčko do jeho hnízda, a zda už ten žravý kukaččí potomek vyhodil ven všechna ostatní ptáčata. Život v přírodě, to je neustálý boj o přežití. A já si už taky tak pomalu začínám připadat.

„Brr,“ otřásl jsem se, když náhlý poryv větru zatřepal větvemi stromů nad mou hlavou a z listí na mě spadly obrovité kapky vody, navíc přímo za krk. „Tak dnes to máš i s občerstvením,“ zasmál jsem se málem nahlas a pozorněji se rozhlédl kolem.

Konečně jsem na otočce. Docela rád jsem to uvítal, ale i přesto, že jsem skrz naskrz mokrý, to pořád není špatné a hlavně teď dolů z kopců a ještě se sílícím větrem v zádech to půjde samo. Zima mi není a to je dobré znamení. Vlhký vzduch mi dokonale vyčistil plíce včetně průdušek a všech průdušnic. A navíc je tu i v tomto počasí neuvěřitelně nádherně. Alespoň já to dnes tak cítím.

Nakonec i tyto nové zážitky, které vnímám celým svým tělem, mi pomohly utřídit si myšlenky a tak říkajíc vyčistit si hlavu. Už na nic nemyslím a spěchám domů. Do teplé vany a také se těším i na horký čaj, co mě zahřeje i zevnitř. Duši z dnešního běhu mám naplněnou až po okraj novými prožitky a teď už jen sleduji blížící se cíl mého dnešního výklusu.

Jsem doma. Zastavuji. Z oděvu mi crčí voda a připadám si jako vodník, co se právě vynořil z rybníka. Jenže ti přece nebývají mokří. Mávnu nad tím rukou. Dnes to určitě stálo za to. Jsem rád, že to běželo, dokonce i ten čas na dnešní dvacítce není tak hrozný jako obvykle.

Ale co to? Čím dál silnější vítr rozhání mraky. To snad ani není pravda. Ono přestává i pršet. Tak to je zcela jistě zákon schválnosti.

Á co, mám to za sebou a rozhodně se mi to dnes líbilo.