Mirek Kratochvíl | 22. 10. 2009 | Přečteno: 3116× | Tisk článku
Když se nový adept běhu začne zajímat o dění kolem, snadno by mohl podlehnout klamu, že se všechno točí jen kolem maratonu. Maraton na sebe strhává většinu pozornosti, láká svou atraktivitou a zdánlivou výlučností. Můžete pak mít dojem, že vše ostatní je jen přestupní stanicí na cestě k té nejvyšší a nejvíce ceněné metě, zdolání maratonu. Skutečnost je ale mnohem pestřejší.
Snad to celé vzniklo proto, že zatímco uběhnutí jednoho, dvou nebo i deseti kilometrů, je celkem jedno jakou rychlostí, to vše dokáže běžný smrtelník pochopit a při troše dobré kondice i zvládnout. Kolem maratonské trati se už ale vznáší nádech něčeho výjimečného a svým způsobem i nebezpečného. "Vždyť ten, co ho uběhl první, v cíli zemřel, to nemůže být jen tak," našeptává nám podvědomí.
Druhým, a také ne zcela zanedbatelným, aspektem je to, že zatímco rychlost ztrácíme s věkem zcela evidentně a průkazně, ztráta vytrvalosti na první pohled tak markantní není. Je to ovšem jen částečná pravda. Zatímco ztrátu rychlosti doopravdy nemáme čím nahradit, u vytrvalosti nám úbytek fyzických schopností dokáže do velké míry zamaskovat naše tréninková píle a úsilí a samozřejmě také vůle a zkušenosti, které s věkem přibývají.
Každý z nás se tedy dříve nebo později smíří s tím, že už se asi nepropracuje na olympiádu ve sprintu. Jak klesá maximální rychlost, prodlužujeme si trati, abychom lépe uplatnili to, v čem dokážeme držet krok. Časem mnoho z nás dospěje k maratonu, ačkoli pro něj máme jen minimální fyzické predispozice. Co nám nenadělila příroda, pokoušíme se dohnat pílí, silnou vůlí a často i překonáváním bolesti.
Přitom maraton je pro člověka, který pro něj nemá správné dispozice, nejen zkouškou vůle a velkou dřinou, ale často i zdravotním rizikem. Zvlášť ve veteránském věku, kdy už člověk pomaleji regeneruje, se po maratonu vrací tělo k normálu dlouhé týdny nebo dokonce měsíce. A přitom existuje tolik zajímavých tratí, na kterých si běh užijeme také, často daleko lépe a bez zbytečné bolesti a vyčerpání.
Je celá řada špičkových běžců, kteří nikdy neměli maratonské ambice a nic jim to neubírá na jejich běžecké prestiži. Mohou tak bez větších výkyvů a výpadků procházet běžeckou sezónou a přípravu mohou zaměřit na trati, pro které mají nejlepší předpoklady a nemusí se nutit do časově náročného maratonského tréninku, který nemusí sedět každému a který se nutně musí podepsat na výkonnosti na kratších tratích.
Termínovka je plná nádherných závodů nejrůznějších délek. I ve veteránském věku někomu sedí míle, jiný nedá dopustit na pětku nebo desítku, nádherných krosů je tolik, že je v podzimní sezóně jeden běžec nemůže zvládnout, a krátkých nebo delších kopců se najde i u nás dost a dost.
Až se tedy budete rozmýšlet, do čeho se pustíte příští sezónu a na jaké trati zaměříte trénink, nenuťte se do ničeho, co vám nesedí. Vždyť není jenom maraton.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Plně souhlasím! Zvláště v poslední době se mi zdá, že maraton je tou jedinou "správnou" běžeckou tratí. Klasická dráha, krosy, hodinovky - to vše ustupuje do pozadí a počet běžců stále klesá, zatímco 1/2maratony a maratony zažívají nárůsty počtu startujících.
No to je právě o tom: U závodů do půlmarathonu rozhoduje dar od Boha a nikdo to sebevětší píli nezměníme. Vždy budou vpředu Ti, kterým byla dána do vínku rychlost. Bez toho aby museli nějak tvrdě trénovat. U marathonu platí: kdo uběhne trať souvislým během je malým vitězem a šance na umístění uprostřed pole větší než na krátké trati. Zde nelze uspět bez dřiny a talent to nemá tak lehké jako na krátké trati.
Pokud by snad chtěl někdo bez talentu uspět na desítce, musel by mít obrovskou kilometráž ve velké intenzitě a to je z lékařského hlediska asi to nejhorší.
Přesně tak, jinak se mi bude chlubit tím, že jsem dal desítku (kdy časem se chlubit fakt nemohu) a jinak tím, že jsem dal ten Maraton. A mohu si běhat jakkoliv pouze pro sebe, ale jsem jen člověk a navíc chlap a tak bych rád aby mě někdo aspoň trochu poplácal po rameni. Za desítku za 50 to nikdo neudělá :)
po osmi maratonech nacházím lepší vnitřní pocit v té desítce pod x minut. a to ne, že bych si nevážil maratonské vzdálenosti! prostě maratonem to nekončí :)
Přesně. Mám rád ten pocit, když běžím a držím tempo. Snaha posunout se vpřed. Stačí třeba zrychlit každý km o 2 sec (při 40 min na desítku je to 8 metrů) a hned máš o dvacet sekund lepší čas.
Přesně tak, běhat ve vyšším věku (např. nad 50 let) desítku pod 40 a půlmarathon pod 1:30 chce mít buďto talent nebo tak tvrdě trénovat, že zranění je téměř nevyhnutelné.
Na čas 3:30 v marathonu stačí pouze vyšší kilometráž v pohodovém tempu okolo 6:00/km. A s tím se dá zvládnout 100 a více km týdně. A bez zranění.
Tak to s tebou vůbec nesouhlasím! Znám plno chlapů, kteří jsou padesátníci a běhají běžně pod 40 min. Nijak zvlášť tvrdě netrénují a zranění nejsou. Naopak 100 a více km týdně je mnohem "lepší" cestou ke zranění. Zvláště na tvrdém povrchu.
Ono je spíš pro většinu lidí těžké vydržet trénink na pětku nebo desítku. Musí totiž být dostatečně pestrý a přitom náročný. K tomu, abys zvládl desítku pod 40 minut není nutný žádný dar rychlosti nebo od Boha, ale donutit se běžet aspoň jednou - dvakrát týdně tempové úseky (ANP, TV, TR).
To je nedorozumění. Já v tom příspěvku myslel spíše na svůj případ. Je jasné, že 50-ti letý běžec, který běhal před 20-ti a více lety 10km pod 35min., to dneska dá pod 40min téměř kdykoliv (je-li zdráv) i z minimálního tréninku (tím ale nemyslím Smrčku, který to běhá pod 35min. i v současnosti).
A jestli je 100 a více km týdně mnohem "lepší" cestou ke zranění? Tak to opravdu nevím. Aspoň ultravytrvalec Mudr. Jan Ondruš si to nemyslí, i když kolegové lékaři ho přesvědčují o opaku :).
:)
Dát si za cíl maraton není rozumové rozhodnutí, to je o emocích. Ještě nemám žádný za sebou, ale dala jsem si ho jako cíl pro příští rok. Proč maraton a ne něco jiného? Protože to je pojem. Protože vyvolává mrazení v zádech. Protože kamarádům jen při vyslovení té myšlenky padá brada. Protože tam nepůjde o rychlost, ale o to ho zdolat.
Jsem pomalá. Desítku nevrazím ani náhodou pod hodinu a počítám, že maraton poběžím víc jak pět hodin. Vyloženě mě prudí trénovat rychlost. Na pěti nebo deseti kilometrech jde právě o tu rychlost. Ale zatím jsem nedospěla do stavu, kdy minuta je strašně moc. U maratonu je mi fuk, za jak dlouho ho uběhnu. Důležité je ho dát a přežít bez úhony.
Z tohoto pohledu desítka pro mě není meta, protože jí dám (sice pomalu) ale bez problémů.
Řekl bych, že motivace k uběhnutí maratonu je čistě individuální.
Milá Peggy, pokud děláš nějaký nějaký jiný vytrvalostní sport, byť rekreačně tak maraton za pět hodin určitě není žádný problém. Já se nazývám "běhající turistkou" a i když letos jsem byla ještě trochu pomalejší než v jiných letech (asi už doléhá stáří), přeci jen pokud má člověk vytrvalost z jiných sportů pak maraton je v tomhle času(5hodin)bez problémů a bez nějakého nadlidského vyčerpání(aby se třeba nemohlo druhý den vyrazilo na kolo).
Peggy, naprosto souhlasím. Původně jsem si dala za cíl zaběhnout desítku pod hodinu. Teď běhám se synem +/- desítku každý týden aspoň jednu, pod hodinou sice zatím o kousek nejsme, ale pravda je, že se nikam moc neženeme a čas není naše priorita. K tréninku rychlosti mám podobný vztah jako ty, proto se nejspíš mým příštím cílem stane něco delšího bez ohledu na tempo. Jestli se časem propracuju až k maratonu, to vážně netuším. Souhlasím s tím, že jít "závodit" s osobákem na desítku kolem hodiny není příliš motivující, zatímco zaběhnout maraton bez ohledu na čas je bomba vždycky. Aspoň pro ty, kteří to ještě nezkusili.
Běhání je krásné, a nezáleží na vzdálenosti.
Je to o pocitech, radosti, uvolnění, příjemné bolesti. Moje nejoblíbenější trať je 1/2 Maraton.
Dřív mě bavily kratší tratě a byla to radost běžet v rychlém tempu třeba 1 km pod 2 min 30 s. Teď už mi to nejde a pro změnu zkouším delší tratě. Maraton jsem zatím běžel jen jeden, ale byl to pěkný pocit. Po doběhu jsem sice nemohl moc chodit do schodů a ze schodů, ale za několik dní to přešlo. Podobné pocity jsem měl z prvního půl železňáka a dát celého železňáka si zatím nedovedu představit. Většina z nás bere běhání jako svůj koníček a uběhnout maraton je určitá meta, kterou když zdolá poprvé tak potom si buď snaží zlepšit čas nebo ho už neběhá a dál závodí jen na kratších tratích. Všechny tyto přístupy chápu a každý má právo si zvolit ten svůj.
Promiň,že nevím, kdo jsi, ale jestli jsi běhal kilometry kolem 2:30, tak jsi musel být dost dobrý, to oznamená půlku pod 2 min a to už není moc o radostném běhání.
Ale ještě se tu nikdo nezmínil o běhách do vrchů. Ty mají všechny klady, které uvádítě u maratonu. Není moc důležitý čas, hlavně se dostat do cíle a překonat únavu, navíc to zatěžuje klouby a celý pohybový aparát daleko méně, něž jakýkoliv běh po rovině. Přesto, že v cíli je únava veliká, regenerace je nesrovnatelně rychlejší. V neposlední řadě jde většinou o pohyb v pěkné přírodě.
Miloš S.
Mé závodní cíle jsou: maraton 1x ročně, 1/2maraton 2x ročně, patnáctku a desítku libovolně. Nedělám mezi tím rozdíly, pouze se chci vždy zlepšit. Každý závod a jeho délka má své kouzlo. Důležitější je pro mě ale pravidelný trénink, tedy určitý režim, který mě udržuje ve fyzické a psychické kondici.
RSS