Už ráno je skoro 30 stupňů a vlny tříštící se o pobřežní skaliska dodávají vzduchu abnormální vlhkost. Člověk se v tomto skleníku potí i v sedě ve stínu, natož při běhu. Přesto potkávám dámy v letech, kterak zahaleny v huňatých teplákových soupravách se snaží vypotit kus svého pohodlného života. S odporem hledí na mé (snad až moc) hubené nohy, zrak přitom mají sklopený naprosto neoprávněnou hanbou. Vždyť krásná na nich je už jen ta chuť nevzdát to ani v tomto věku a chtít být krásná sobě i svému okolí!

Malé přímořské městečko ještě spí, pouze popeláři a maličké krámky již fungují. Den je zde rozdělen na dva – před a po polední výhni. Vlastně tři, večery začínají kolem deváté a není výjimkou vidět v restauracích rodiny s maličkými bambini, jak se cpou ohromnou pizzou velikosti dvakrát překračující jejich žaludečky. Zvláště víkendové nájezdy italských rodin proměňují místní zahrádky v místa křiku a Brownova pohybu obsluhy. Člověk se přitom nemůže na nic hněvat, snad ani na cigarety přítomné snad v každých ústech.

Ligurie (italsky Liguria) je třetí nejmenší italská oblast, nacházející se na severozápadě země. Sousedí s Francií na západě, Piemontem na severu a Emilií-Romagnou a Toskánskem na východě. Leží u Ligurského moře. Region do značné míry koresponduje s územím bývalé Janovské republiky.

Hlavním městem regionu je Janov (italsky Genova). Oblast má rozlohu 5 420 km², 1,6 miliónu obyvatel a dělí se na čtyři provincie, kterými jsou Janov, Imperia, La Spezia a Savona.

Průměrná teplota v zimě je v Ligurii 8–10°C. Na pobřeží v zimě nemrzne. Naopak v létě dosahují průměrné teploty 25–30°C. Průměrný srážkový úhrn dosahuje 500–800mm. V Ligurských Alpách však sníh padá.

Více informací najdete například na na www.liguria.cz.

Kraj to ale není vůči běžcům moc pohostinný. Chodníčky odnikud nikam, silnice uzoučké a plné sice ohleduplných, přesto však temperamentních řidičů. Skalnatý svah je protkán tunely, které jsou jen pro auta. Pěší mají smůlu a s běžci tu nikdo nepočítá. Obracím to zpět a rychle probíhám opuštěnou pláží plnou svěšených slunečníků a propocených lehátek. Dýchá se zde na kraji moře skvěle, vane mírný vítr, který dva dny nato přinese mraky a ještě větší dusno.

Zkouším terén. Cestička se zužuje na půl metru a je jasné, že po ní projdou tak dva cizokrajní turisté denně. Běžet se nedá, svah je strmý, spíše to připomíná lezení po kamenech Dolomit na severu země. I tak mám srdce až v krku a pod čepicí se začíná škvařit obsah hlavy. Co krok se obracím, abych si prohlédl pobřeží shora. Moře, pás skal a nekonečný lesní porost nenápadně protkaný dálnicí. Nechápu cavyky kolem kousku dálnice v již tak zničených severních Čechách, tady slouží všem ku radosti a potřebě a ani vegetace a fauna se nezdá býti proti.

Zamyšlen vbíhám do soukromé zahrady. Jako mnohokrát, i nyní cesta vede ke svému cíli a tím není srdce turistovo. Vracím se zpět, marně natahuji ruku po citrusech na stromech a mrzí mne, že jsme nepřijeli o dva měsíce později, kdy již budou všudypřítomné fíky zralé.

Pomalu končím svůj běh. Pět kilometrů v tomto podnebném pásu odpovídá dvacítce u nás, a to ještě v létě. Vyndavám z kapsy nedotčenou sacharido-proteinovou tyčinku pro všechny případy a slastně do sebe láduju kousky melounu se špekem. Tím místním, který je tak podobný lahodné sušené šunce prosciutto crudo, taktéž nakrájen na plátky tenkosti listu.

Mám radost, že existují země, které si váží svých darů a nevozí nedozrálé náhražky z druhého konce světa.

Mám dovolenou.