Také si musím přiznat, že jsem poctivě kouřila svých patnáct mentolek denně a nějak mi scházel dech. Kupodivu. Nicméně byť nebyla pravidelnost, mohu zpětně říci, že byla znát pomalu se plížící láska k tomuto sportu.

Letos v dubnu jsem se rozhodla, že své mentolky zahodím, protože nejsem žádný zoufalec, co po vstupu do prostředku veřejné dopravy musí druhým páchnout pod nosem. Zde byl zlomovým okamžikem strach z přibývání na váze vlivem absence nikotinu. Takové soukromé uvědomění, že bez pohybu zbortím chápání významu slova koule. Běh byl mé řešení, jak se zbavit stresu z chybějícího smrdutého dopingu a případně nepřibrat.

Dnes vím, že jsem objevila antidepresivum, jehož jediným vedlejším účinkem byla občasná bolest některé části těla. Známka toho, že vlastně jsem. Začaly se mi čistit plíce, můj dech tak byl při běhu stále silnější a ten pocit, to vědomí, že konám správnou věc, bylo nepopsatelné.

Chtěla jsem celý fakt toho, co dokážu, vykřičet celému světu. Mým způsobem vykřičení a zároveň lstí na své líné já bylo přihlásit se na nějaký běžecký závod. Výběr padl na Adidas běh pro ženy. Ono pět kilometrů nevypadá tak šíleně jako deset, na které jsem se bála jen pomyslet. Tento okamžik nastal dva měsíce před startem závodu a od stejného okamžiku jsem začala své spíše klusání než běhání, brát vážně.

První týdny bylo radostí uběhnout 15 minut v kuse. Netuším jakou rychlostí, jakou vzdálenost, neměla jsem a vlastně pořád nemám to čím měřit. Jediným ukazatelem byl čas. Bylo jasné, že dobu budu muset protahovat, ale moje heslo bylo žádné násilí sama na sobě a poslouchej jen své tělo. Na zlepšování doby běhu mám způsob, který mi sedí nejlépe: před startem si jasně stanovit cíl a doběhnout za každou cenu. Kolikrát stačilo zpomalit tempo, když už běžet nešlo.

Dnes uběhnu v kuse 45 minut. Tento čas mi trval dva měsíce pravidelného běhu 2–3krát týdně. Díky zkoušce běhat čtyřikrát týdně jsem se potýkala s bolestmi holení, achillovek a kolen. Ještě že nikdy bolesti nepřišly současně, to už bych totiž možná psala ze záhrobí.

Logicky mne napadlo zmírnit. Díky bohu, že mne nenapadlo přestat, ono totiž jak s běháním bolesti přišly, tak i odezněly. Za tyto měsíce jsem udělala neskutečný pokrok jak fyzický, tak psychický. Zpevnilo se mi tělo. Schválně se mne zeptejte, co je pomeranč na sedacím svalu, nebo nedejbože tekutý pohyb tohoto svalu při odrazu, či dopadu, sulc na břišním svalstvu…

Shrnu to, nejsem Twiggy, ale díky běhání jsem na své tělo hrdá. Je pevné a stále se tvaruje. Stejně tak běhu děkuji a nikdy nepřestanu děkovat za vypnutí toku myšlenek v mé hlavě. Jsem abnormálně přemýšlivý tvor a nikdy nebylo lepšího úniku, než je běh.

Týden před startem uběhl strašně rychle. Příprava probíhala, jak jen nejlépe amatér zvládne. Příště budu chytřejší. Měla jsem trému, která měla vzrůstající tendenci. Možná až moc velkou, ale stůjte sám mezi vysokým počtem účastnic. Z davů mám hrůzu. Poměřte se s někým, nevíte s kým. Co se stane, když to nezvládnete? Co běs davů? Co tohle a co tamto? Holt přebornice v povzbuzujících myšlenkách.

Jenže…

Já v sobotu zvládla nejen dav, zvládla jsem i trému, zvládla jsem natrénovat tak, že jsem celý ten první závod ve svém životě běžela, prosím pěkně BĚŽELA, žádné když nebudu moci, prostě přejdu do chůze. Pane jo, já musela i předbíhat, protože spousta žen běhá pomaleji než já. A teď přijde něco, co jsem při závodě mohla konečně objektivně posoudit. Já myslela, že běhám jako šnek…

Ale já vlastně vůbec žádným šnekem nejsem. Téměř ve 29 letech, bez svalů na začátku snažení (stále jsem ve fázi, kdy je co zlepšovat), se strašně nízkým závodnickým sebevědomím, JÁ uběhla pětikilometrový závod v čase 29:24 a jsem na sebe strašně hrdá!!!

Chtěla jsem se o tuto svou hrdost podělit a přála bych ji zažít i dalším ženám. Tedy, aby vše nevypadalo tak růžově, musím vzkázat všem hrozně uvědomělým dámám jako jsem i já, prostudujte si mapku závodu, ať pak nefinišujete zrychlením tempa kilometr před cílem.

Já si myslela, že cíl bude tam, co byl start. Na kilometrovníky jsem nějak neviděla, nehledám příčinu, prostě mě pořadatelé, mršky jedny, převezli. Cíl byl sice na stejném místě, ale musel se ještě trošku obkroužit, to obkroužení bylo celý kilometr. No prostě jsem si svým brzkým nástupem finiše ubrala síly a můj výkon byl o hloupost hlavy zpomalen. Předpokládám, že taková jsem byla jediná.

Nyní mne omluvte, musím se s vámi rozloučit. Jdu hledat nějaký podzimní závod. Hrozně by mne zajímalo, jestli zvládnu natrénovat i na desítku.