Vytrvalostní běh je mnohými považován za stereotypní až nudnou sportovní disciplínu pro ryzí individualisty. Ale chyba lávky. Existuje řada jeho odnoží a jednou z nich je právě rogaining. Posuďte sami.

Facebook letošního mistrovství popisuje rogaining jako extrémní vytrvalostní sport založený na navigaci v neznámém terénu a týmové spolupráci. Úkolem týmu je v určeném časovém limitu nalézt za pomoci mapy (zpravidla 1:50 000) a kompasu co nejvíce kontrolních stanovišť a tím získat co nejvíce bodů. Časový limit bývá 6, 12 nebo 24 hodin, týmy tvoří 2 až 5 členů v kategoriích HH (jen muži), DD (jen ženy) a DH (alespoň 1 žena a 1 muž).

Kolébkou rogainingu (Rugged Outdoor Group Activity Involving Navigation and Endurance) je Austrálie, kde byl v roce 1947 uspořádán první závod ve 24 hodinové pěší navigaci a v roce 1976 první závod v rogainingu v současné podobě. Do Česka dorazil až o dvě dekády později, zdejší asociace vznikla v roce 1996. Kromě republikového klání v rogainingu (vždy poslední červnový víkend) se koná mistrovství v příbuzném (a o něco starším) horském orientačním běhu (pro změnu první víkend v listopadu).

„Budeme rádi, když si u nás vyzkouší tuto disciplínu co nejvíce lidí. Já sám očekávám až 350 účastníků, nejvíce v mistrovské kategorii s časovým limitem 24 hodin,“ říká šéf letošního (červnového) mistrovství Ladislav Lejbl z Lokomotivy Beroun.

Právě v této královské kategorii může dvou až pětičlenný tým naběhat více než 130 kilometrů. Ale neděste se, rogaining není jen pro extrémní vytrvalce. Ve stejný víkend se běží i kratší závody – na 12 hodin, šest a dokonce jeden nesoutěžní běh pro „pěší“. Jak patrno ze zahraniční videoukázky, součástí závodu je i noční běh s čelovkami, kdy je pochopitelně hledání kontrol výrazně obtížnější. Běžci si nesou jídlo a pití s sebou, ale je dovoleno i občerstvení kdekoliv po trase, klidně i v hospodě. Zakázány jsou pouze jakékoliv dopravní prostředky.

Oproti orientačnímu běhu se při rogainingu nesbírají všechny kontroly a v cíli primárně nerozhoduje čas, nýbrž počet nasbíraných bodů. Každá kontrola má různou bodovou hodnotu. Je tedy na účastnících, jak si před závodem nastudují mapu a sestaví pro ně optimální trasu. Tím hlavním rozdílem je pak pochopitelně čas, respektive doba na trati – zatímco orienťák na klasické trati se běhá v průměru okolo 60–90 minut, zde si pobudete v přírodě klidně celý den (a noc). Není to tedy nápor jen na nohy a plíce, ale po pár hodinách i na hlavu, kterou je zapotřebí pro hlídání naplánované trasy (či prosté nalezení cesty při zabloudění).

„Je to úplně něco jiného nežli rovinaté, okruhové ultraběhy. Na okruzích je potřeba vypnout hlavu a dávat neustále jednu nohu před druhou. Na rogainingu se hlava vypnout nesmí,“ líčí své zkušenosti Pavlína Procházková, skvělá česká ultraběžkyně a jedna z prvních návštěvnic tohoto webu. „Taktika se dá pojmout různě – někdo plánuje jít celou noc, někdo plánuje větší kolečko v sobotu s návratem do centra a spánkem a potom třeba menší nedělní okruh.“

Na studium mapy mají závodníci delší čas než při klasickém orienťáku – dvě hodiny před startem. „S ohledem na očekávané početné startovní pole se snažíme rozestavit a ohodnotit kontroly v závodním prostoru tak, aby nabízely závodníkům různé možnosti a strategie při plánování trasy,“ vysvětluje Lejbl. „Na ploše 450 čtverečních kilometrů hodláme umístit asi 60 kontrol.“

„Rozmístění kontrol nyní ladíme. Je jasné, že některé budou na obou březích Berounky,“ dodává s poukazem na leckdy strmé srázy typické pro středočeskou část této řeky. „Závodníci tak navštíví nejkrásnější místa Křivoklátska a Berounska a někteří se dostanou až do obce Sýkořice, kde si mohou prohlédnout sídlo Karla Schwarzenberga.“