Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Tahá pneu po lese, vrátí se na Antarktidu a těší se na Sokolský běh

Tahá pneu po lese, vrátí se na Antarktidu a těší se na Sokolský běh
foto: Sokolský běh republiky/archiv Lucie Výborné

Sokolský běh republiky | 15.09.2023 | přečteno: 1676×

V červenci se zúčastnila náročného výstupu na čtyřtisícovku Weisshorn ve Švýcarsku. „Ta mi ještě chyběla!” vysvětluje Lucie Výborná cestou z Českého rozhlasu, kde na nás po práci na svém pořadu počkala, abychom s ní ve stínu Riegrových sadů pohovořili. Mluvili jsme o Sokolském běhu, sportu obecně i jejích ambiciózních plánech na cestu po Antarktidě. A taky že chodí po lese a tahá za sebou pneumatiku…

Jaká byla tvá cesta k běhání a Sokolskému běhu republiky, kterého ses loni zúčastnila a stala ses i jeho ambasadorkou?

„V podstatě úplně jednoduchá. Mám kamarádku, která se jmenuje Hanka Dvorská, je to nejstarší kaskadérka v republice. Známe se dlouho – je neposedná, miluju její energii! No a jednoho dne Hanička říká, Lucinko, pojďme si zaběhat! A já, kam? A ona že poběžíme na Petřín, ona tam běhá často. Já na to, Haničko, nemohli bychom někam jinam? A ona říká, co děláš, ty jsi horolezec, tebe to přece v těch kopcích baví. A tak jsem minulý rok běžela poprvé Sokolský běh republiky a bylo to boží.“

Užila sis to? A co tě na akci nejvíc bavilo?

„Ano, svým způsobem jsem si to užila. Já nejsem závodní běžec. Běžela jsem pár závodů, a to ještě vždycky, když mě někdo vyhecoval. Ta atmosféra Sokolského běhu je ale moc hezká, jak se lidi sejdou a běží společně. Líbí se mi to “spolu”. Jsou tam současně i chrti, kteří jdou závod vyhrát nebo si vylepšit svoje časy, a vedle nich my ostatní, co se prostě jdeme jen tak proběhnout, tak si vlastně můžeme užít tu komunitní atmosféru, a to je na tom pěkný.“

A jak se ti líbila trasa na Petříně?

„Moc, Petřín je nádherný. Ani petřínské schody nevadí. Při tréninku na hory schody používám pravidelně.“

Jak jinak sportuješ, kromě horolezení?

„Teď se bavím tím, že chodím po lese s pneumatikou, což vypadá v České republice obzvlášť bizarně. Ale chystám se zpátky na Antarktidu a je to vlastně aktuálně jediný možný trénink na tažení těžkých saní. Takže někteří mí sousedé, kteří jsou už na moje extravagance na Praze 4 zvyklí, letos před prázdninami opět užasli. Přitom je to nespravedlivé, třeba u severských zemí je to celkem běžný způsob fitnessu a potkat někoho, jak táhne pneumatiku po šotolinové cestě, není divné. Tady člověk vypadá jako úchyl! Ale já vím, proč to dělám, a nevadí mi to. Teď už mám dokonce pneumatiky dvě.“

Vzpomínáš na nějaké zajímavé sportovní hosty svého pořadu?

„Těch bylo mraky! S některými mám i osobní vazby, třeba teďka jsem málem prožila infarkt, když jsem fandila Báře Strýcové, kterou mám hrozně ráda. Hrozně jsem jí věřila! Ona měla všechny svoje metály na poličce a mohla tam jít s volným vědomím, že se rozloučí, jak nejlíp bude umět, a když to dopadne dobře, tak to bude jenom skvělý bonus. Někdy dřela a někdy jsem měla pocit, že si vyloženě tu hru užívá. Moc jsem jí to přála. A Bára zase na oplátku, když jsem před dvěma lety měla utrženou achilovku a dorazila jsem na rozhovor, tak říká, prosím tě, vždyť s těmi berlemi takhle nemůžeš chodit, to tě musí hrozně tlačit a vzala svoje omotávky na tenisovou raketu na grip a omotala mi berle, aby se mi líp chodilo.“

Blízko máš určitě i Radkovi Jarošovi?

„Byla jsem s ním na jeho poslední osmitisícovce v roce 2014, když dokončoval korunu Himálaje, tak tam si troufám tvrdit, že se známe docela zblízka.“

Vraťme se k tvým plánům s Antarktidou. Kdy se tam chystáš?

„Letos na podzim, na Martina. Už se tam vydám podruhé. Poprvé jsem před třemi lety vylezla na nejvyšší horu Mt. Vinson a sjížděla ji na lyžích, pak jsem vlastně šla jenom malý kousek, asi 200 km na americkou základnu Union Glacier, odkud nám letělo letadlo. No a teď bych chtěla jít na jižní pól Messnerovou cestou, což je asi 1000 km. To je trošku jiná disciplína než to, co jsme dělali tehdy. I s časovou rezervou jsem si na to dala dva měsíce.“

Co tě na Antarktidě fascinuje?

„Nikdy jsem neviděla ani nezažila nic takového, jako je Antarktida, v tom nejhezčím slova smyslu. Mám ráda přírodu a ten prostor na Antarktidě, i když to vypadá, že tam není vůbec nic, je jeden z nejživějších prostorů, co jsem v životě viděla. Vede mě touha se tam vrátit a jenom tím prostorem prostě kráčet i za cenu toho, že to někdy může být velmi bolestivé, náročné na fyzičku i na psychiku. Ale nemůžu si pomoct.“

Trénuješ ještě nějak kromě pneumatik?

„V dubnu jsem si byla zkonfigurovat výstroj na Špicberkách, vyzkoušela jsem si plnou váhu saní, jak se staví stan ve vichřici a takové hezké věci.“

Co tě žene kupředu?

„Asi vždycky idea té věci. Mně se xkrát stalo v horách, že jsem si vymyslela, že polezu nějakou cestu, třeba v Chamonix na žule – viděla jsem obtížnost té vícedélkové cesty, že se leze třeba 6 hodin, četla jsem si komentáře lidí, který to lezli. Člověk se připravuje a těší se a tak. A pak přijde ten moment, kdy se postaví pod tu vertikální stěnu, podívá se nahoru a říká si, no to jsem se ve svých 54 letech musela úplně zbláznit. A pak si říkáš, no ale vždyť já už jsem to všechno uvedla do pohybu, tak musím! Pak tam vylezeš a je to. Antarktida je úplně stejná, vsadím se, že den před odjezdem budu úplně ve smrti. A jakmile budu sedět v letadle, tak se všechno prostě už uklidní, protože budu vědět, že všechno bylo uděláno a teď už prostě nezbyde, než jít a dodělat to.“

Tak to hodně štěstí! Předtím si ale ještě stihneš zaběhnout Sokolský běh republiky?

„Já myslím že jo, to by měla být jedna z posledních věcí před tou cestou. Nesmím si teda zlomit nohu při výběhu schodů, protože jinak nikam neodjedu! (směje se).“

Jaký máš vztah k Sokolu?

„Sokola si nesmírně vážím, nebyla to jenom tělovýchovná organizace, měla i velké morální ambice, stála při této zemi v těžkých dobách. Měla jsem možnost potkat i některé sokoly, kteří byli v odboji, byli to výjimeční lidé. A věřím tomu, že sport jako takový je tady ne proto, abych si přinesla zlaté medaile, ale abych se stala lepším člověkem. Tohle vnímám jako prazáklad Sokola a nerada bych, aby se to někam ztratilo. I když teď je sport showbyznysem a byznysem obecně, ale pro mě je tahle myšlenka pořád nejdůležitější. A vlastně se mi to vrací i s cestou na Antarktidu, protože je to nějaký druh poznání, když člověk musí přesáhnout hranice svých možností.“

Proč bys doporučila někomu, kdo Sokolský běh republiky ještě nezažil, se ho zúčastnit, ať už v Praze, nebo jinde?

„Ty zážitky jsou individuální, každý si tam najde něco jiného. Já bych tam šla pro tu podstatu sportu: stát se lepším člověkem.“

Pozn.red.: Behej.com je mediálním partnerem Sokolského běhu republiky

Komentáře (Celkem 1)

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední

behrepubliky muž 30.08.2023 09:47:20

V červenci se zúčastnila náročného výstupu na čtyřtisícovku Weisshorn ve Švýcarsku. „Ta mi ještě chyběla!” vysvětluje Lucie Výborná cestou z Českého rozhlasu, kde na nás po práci na svém pořadu počkala, abychom s ní ve stínu Riegrových sadů pohovořili. Mluvili jsme o Sokolském běhu, sportu obecně i jejích ambiciózních plánech na cestu po Antarktidě. A taky že chodí po lese a tahá za sebou pneumatiku…
Odkaz na článek

avatar

skorobezec muž 02.09.2023 20:22:44

Pokud paní Výborná tahá pneumatiku někde po asfaltové, případně šotolinové cestě, tak budiž, ale pokud ji opravdu tahá po lese, tak je na facku a když je taková milovnice přírody, tak by si mohla někde zjistit nebo si nechat vysvětlit, kolik škody tím může napáchat!

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.