22. Marathon des Sables (2) – Příprava
Marcela Labanová | 22. 6. 2007 | Přečteno: 2007×
Na přípravu na blížící se pouštní maraton mi zbývá osm měsíců. Mám zde své týmové partnery, takže se můžeme pustit do tréninku. I když cílem je onen extrémní závod, poznala jsem, že i cesta je cíl. Měsíce přípravy pro mě znamenaly nesmírné obohacení a řadu nádherných zážitků.
Místo mého pobytu a zaměstnání, město Al Ain, oáza obklopená kolem dokola samou pouští, je ideálním místem pro přípravu na pouštní maraton.
Začali jsme od kratších vzdáleností. Prvé běhy pouští byly 7 km s lehoučkým batohem (do 3 kg) s pitím. Bylo třeba si zvyknout na odlišný způsob běhu v písku, do něhož se boří nohy. Zvládnout techniku běhu do prudkého kopce duny i dolů. Bylo třeba si zvyknout na námahu vykonávanou při teplotách 40–50 °C. Délky běhů jsme postupně prodlužovali až na 40 km. Od okamžiku, kdy jsem běhala 30 km, jsem začala pomalu zvyšovat zátěž v batohu až na 13 kg.
Vždycky, když jsem si myslela, že už vím o poušti hodně, se ale něco stalo a já začínala od začátku. Písek v botách, písečné bouře, silný vítr, puchýře, pokrývající celé plosky nohou, špatná orientace v poušti při 40km běhu ... vše jsem musela překonávat systémem pokus - omyl. To, že jsem přišla o pár nehtů už během tréninku, ale musím zmínit. Neboť to byl další můj důvod opět sednout k PC a hledat rady. Tak jsem narazila i na stránky behej.com.
Co přitom člověk prožívá
Někdy bolest. Nezbývá, než jít přes bolest. První puchýře člověk vnímá tak, že si říká, ať už praskne. Běžela jsem jednou v nových botách Oasics a po 23 km jsem měla úplně odrovnané nohy, puchýře do krve po cele plosce včetně paty na obou nohách. Zbývalo mi dalších 7 km, tak to byl boj. Pak už to člověk prostě příště přijme.
Hovory sama se sebou. Co člověka napadne, když se potí při tréninku v krajině s velbloudy okolo a s dunami, které mění barvy i tvar při každém tréninku a při každé změně postavení slunce. Děti, které mávaly z farem, přátelští lidé, kteří zastavovali a zvali nás na čaj a my jen mávali a běželi dál s úsměvem v duši.
Vzpomínám, jak jsem na jednom 30km tréninku předběhla o dost své přátele, a místní farmář, který si myslel, že je to závod, na mě volal: "jsi nejlepší" a arabské "mabruk!" (výborně, gratuluji). Na téhle štrece jsem uviděla farmu, která byla opuštěná (prostě na mě volala!), a dnes ji vlastním, byla mi darována a od jiného zdejšího kamaráda jsem k ní dostala velblouda.
Poušť, duny a velbloudi
Poušť rozhodně není mrtvá krajina. Nevěřili byste, kolik rostlinných a živočišných druhů zde uvidíte. Jednou je to omamně vonící pouštní rmen (podobný našemu heřmánku), jindy můžete pozorovat při námluvách agamy (ještěrky), zástupce drobných živočichů.
Občas potkáte karavanu s velbloudy. Já se jich nebojím a oni to vycítí. Jeden z nich se se mnou spřátelil. Rád si pokládal hlavu na mou, bylo to moc dojemné, takovéto pozdravení velbloudů není časté, je to důvěra a to bylo moc hezké.
Příprava se chýlí ke konci
Sedm měsíců rychle uběhlo. S přípravou jsme mohli být spokojeni. Na různé obtíže, které poušť přináší, jsme si zvykli, ať už je to písek v botách, puchýře nebo horko.
A tu nastala situace, která měla všechno změnit. Všechno naše úsilí zhatit…
Oficiální stránky Marathon des Sables
Video o Marathon des Sables z roku 2006
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 8)
mapo | 22. 06. 2007, 08:21
Díky. Je to napínavé...kdy už bude další díl :-))
Člověk si říká, když už jsem do toho tolik dal, tak se snažil, to a to překonal, nemůžu přece přestat...
Marcipoust | 24. 06. 2007, 10:44
Dobry den.
Myslim, ze kazdy,kdo podstoupi jakykoliv trenink, trvajici jakkoliv dlouho chce dojit k cili.
Nedojit k cili znamena v podstate neuspet.
Na druhou stranu, nekde jsem cetla : Neni dulezity cil, ale cesta k nemu!
Me opravdu priprava na samotny marathon dala moc, naucila moc.Na samotnem zavode se vsechny zkusenosti sejdou, at uz s puchyri, bolesti ci horkem. Ale behem treninku je vic casu premyslet, o sobe,o strachu, a nejistote sam ze sebe.Na marathonu na takoveto pochyby neni cas,...jste tam a bojujete a date tomu vse ze sebe.
Obe k sobe patri, ale jedno muzu rict za sebe, cesta me naucila vic nez samotny zavod, ten jen potvrdil mou pripravenost.Marcela
Cabalero | 22. 06. 2007, 09:44
Ahoj,celý týden se těším na další supéér počteníčko!
Díky že jsi nezklamala a ještě více nabudila mou zvědavost o tento závod:-))!
Je to prostě sen:-))!Marcipoust | 24. 06. 2007, 10:50
Dekuji za pozitivni ohlas.
Jsem vazne rada, ze se jak redakci , tak mne podarilo nabudit zvedavost a zajem,vyvolat ohlasy a komentare.Je krasne videt, ze tu panuje dialog.Moc me to tesi, ze se muzu podelit o mou zkusenost a treba i podnitit nekoho dalsiho prihlasit se na tak uzasny nezapomenutelny a velky zivotni zazitek jakym Marathon Des Sables je.Marcela
koyama | 22. 06. 2007, 09:48
Musím říct, že z první části vyprávění jsem byl dost zklamaný. Přiznám se, že jsem ti ho oznámkoval čtyřkou. Člověk, který nikdy takovou věc neběžel a na 99,99% nepoběží, čeká od takového vyprávění asi víc než jen strohý popis. Čeká nahlédnutí do tréninkové kuchyně, ale i tak trochu do duše toho, co tohle dobrodružství prožil. Chce vědět, co na své cestě zažil, ale i co cítil, co vnímal. Co ho zaujalo a co uchvátilo. Myslím, že v tomhle druhém dílu si svou duši čtenářům otevřela. A proto ti dávám "1". Těším se na to až nám povyprávíš, jaké to je v takovém závodě se dostat dolů a zase se od toho dna odrazit a stoupat vzhůru. Těším se až budeš všechny inspirovat k překonání sebe sama. Zatím díky, že ses do toho pustila. Jak do dobrodružství Marathonu de Sables a do psaní o něm.
running-observer | 22. 06. 2007, 20:17
Je ale asi pravda, že nějaká základní "strohá" fakta o závodu, jak se běží, atd. někde uvedena být měla, takže aspoň čtenář pochopil, že i když se to jmenuje "Marathon...", jde o 6 běhů, ale jen jeden z nich je maraton, jeden ultramaraton. A bylo správné vysvětlit, do čeho že se Marcela pouští.
koyama | 22. 06. 2007, 20:52
Fakta musí být, to bezpochyby. Jen jsem tím chtěl říct, že první díl by měl asi zaujmout nejvíce, aby přilákal ke čtení dílů dalších. A mě skutečně nadchl až díl číslo 2. Ten první mě prostě nijak nezaujal. Třeba je to tím, že o tomhle závodu něco vím, protože se o něj s manželkou zajímáme už několik let. Nevím. Chci jen říct, že 2.díl má tu atmosféru, kterou jsem od toho očekával, možná i lepší.
Marcelo jen tak dál!
Marcipoust | 24. 06. 2007, 10:59
Vazim si Tveho primeho nazoru i kdyz plneho odmitnuti na prvni dil, ktery se ti zdal strohy.Priznam se, ze vypraveni o marathonu je ma prvni psana zkusenost.A tak jako vsechno co delame poprve, asi ne vzdy dokazeme vystihnout plnne co napsat, co vypustit, jak se vic priblizit k citateli a sdelit mu pocity, prozitky.Ja jsem hodne emocionalni clovek, ale sve emoce neprojevuji navenek.Mozna proto i opatrny zacatek.Ale po prvnich vstricnych reakcich a jak je videt v druhem dile uz jsem se odvazila vic.Dekuji vsem za podporu a i Tobe za prisne hodnoceni.Jedine tak ale muzeme byt lepsi, kdyz by se nam vse darilo, nebyl by duvod proc se zlepsovat a pracovat na sobe.Dekuji a doufam, ze dalsi dily Te potesi tak jak ten druhy.Marcela
RSS