Běhat jsem začal někdy v létě roku 2006. Zpočátku jsem doprovázel ženu Marcelu při tříkilometrových víkendových výbězích v okolí naší chaty. Běhání jsem nebral moc vážně, spíše jako nutné zlo a doplněk k horské turistice, kolu, hokeji, běžkám a skialpovým túrám, tedy aktivitám, které mě bavily. Na jaře 2007 jsem šel čas od času běhat i sám a v létě jsem běžel poprvé trať delší deseti kilometrů. Běhal jsem převážně o víkendech, v týdnu jen zřídkakdy. Nesledoval jsem čas, jen jsem chtěl běžet a doběhnout. Pomalinku mě však běhání začínalo bavit.

Na přelomu podzimu a zimy roku 2007 jsem se byl párkrát proběhnout v Riegrových sadech na Vinohradech. Stále však to bylo velmi nevinné, častěji jsem jezdil na rotopedu. Avšak semínko pravidelného běžeckého tréninku bylo zaseto a zvolna začínalo klíčit. I díky tomu jsem si v únoru troufl na šumavský půlmaraton na běžkách. S průběhem svého prvního závodu jsem byl spokojen. Rozhodl jsem se, že příští rok se pokusím o celý maraton. Na konci mizerné zimy 2008 jsem chodil běhat častěji, mé výběhy do Riegráku nebo v okolí Štěnovic dostávaly jakýsi řád. Při skialpové túře v Otztalských Alpách jsem se cítil fyzicky výborně.  Po návratu z hor jsem se rozhodl, že do roka uběhnu klasickou maratonskou trasu, tedy 42 kilometrů a 195 metrů.

To už jsem i díky kolegyni z práce věděl něco málo o běžecké komunitě, serverech www.behej.com a www.behy.cz, zkrátka moje běhání dostalo další rozměr.

Zpočátku jsem běhal dvakrát až třikrát týdně. Po přečtení knihy Miloše Škorpila jsem vybíhal do setmělé Prahy častěji, prodlužoval jsem délky a začal jsem sledovat i čas, tepovou frekvenci a pocity. Zavedl jsem si tréninkový deník a začal své běhání brát vážně. Nepostradatelným pomocníkem mi byl přehrávač s rádiem. Střídal jsem poslech Českého rozhlasu a mp3. Díky tomu běhání mělo i trochu poznávací charakter, protože jsem se seznámil s řadou nové muziky, nebo jsem se vrátil k tomu, co jsem už léta neposlouchal. Moje běžecké cesty vedly obvykle ze Žižkova do Riegráku, pak do Malešic a Štěrbohol nebo naopak přes Florenc k Vltavě a dále směrem k Podolí nebo Libni. Někdy jsem po práci zajel do obory Hvězda nebo do Braníka. Párkrát jsem běžel od Radlické směrem k Vidouli. Mimo Prahu jsem běhal nejčastěji u rodičů své ženy po lesích v okolí Štěnovic u Plzně, v okolí naší chaty u Hracholuské přehrady. Příležitostně všude, kde jsem zrovna s rodinou nebo pracovně trávil nějaký čas – Šumava, Krkonoše, Uherské Hradiště, Velké Meziříčí, Kladensko, atp. Bavily mě hlavně kopce.

To už jsem svoji běžeckou výbavu rozšířil o boty, protože jsem si spočítal, že porce naběhaných kilometrů před maratonem jedny boty nevydrží. Navštívil jsem speciální prodejnu potřeb pro běžce a triatlety na Žižkově. Pokolikáté jsem znovu měřil obchodní argumentaci prodávajícího a reklamní tlaky svojí intuicí? Vyzkoušel jsem si neznačkový sporttester, ale protože vykazoval neuvěřitelné hodnoty, poměrně rychle jsem ho vrátil a začal pracovat s jedním ze základních modelů běžecké řady značky Polar. Délku trasy jsem se snažil měřit pomocí turistické GPSky, ale v Praze mezi domy to byl často problém. V mém tréninkovém deníku narůstaly řádky a v nich se prodlužovaly naběhané délky tras, pomalu klesaly hodnoty tepové frekvence, a kdyby si někdo dal tu práci, tak by zvolna rostla i průměrná rychlost, kterou jsem se pohyboval.

Čas od času jsem svoje tréninkové úsilí konfrontoval s doporučeními v literatuře o běhání. V některých oblastech jsem se jimi řídil, někde jsem trénink bral podle svého. Oproti doporučení Miloše Škorpila v knize Jak uběhnout maraton za 100 dní jsem měl více času, proto jsem se touto knihou hodně inspiroval, ale tréninkovou dávku jsem rozředil v čase. Běhání jsem stále prokládal zpočátku skialpy a běžkami, po konci lyžařské sezóny rotopedem, kolem, hokejem, horskou turistikou, tenisem, kolečkovými bruslemi, zkrátka nechtěl jsem pouze běhat, ačkoliv už jsem dobře věděl, že běhání umožňuje pestrý trénink. Prostě pro mě běhání bylo zajímavější, pokud to nebylo pouze a jedině běhání.

Objednal jsem se na vyšetření laktátových křivek, jehož součástí byla i celková diagnostika fyzického stavu. Trochu mě překvapilo, že mi naměřili 179,5 cm délky a 79 kilogramů váhy. Myslel jsem, že mám o 1,5 cm a 4 kila méně. Odborníci konstatovali, že je zaděláno na slušnou vytrvalost, ale na vytrvalce mám příliš mnoho tuků i svalů. Také mám v organismu málo tekutin. Doporučili mi, abych v intervalech běhal na 160 tepech za minutu. S doktory, za které tyto fyziology považuji, mám jen dobré zkušenosti, proto nebyl důvod jim nevěřit, ale musím přiznat, že se mi dlouho nedařilo dostat a hlavně se udržet na této tepové frekvenci. Zkoušel jsem to opakovaně a nikdy to nevedlo k tomu, že bych na takto úzké tepové frekvenci běžel déle než půl minuty. Proto jsem si stanovil širší pásmo, a běhal intervalově v rozmezí 155 – 165. Ke konci přípravy u mě nastala změna, a byl jsem schopen držet 160 tepů delší dobu. Patrně vliv tréninku. Na opakované vyšetření před maratonem jsem nešel, udělám to až po roce.

Při běhu jsem se snažil myslet na dýchání a pozorovat okolí. Avšak ne vždy se mi dařilo obojí koordinovat, takže jsem obvykle díky okolí zapomněl dýchat. Nenaučil jsem se nádech nosem, výdech ústy. Pozorovat okolí bylo fascinující, především na trasách, kde jsem běžel opakovaně. Výjimečně jsem při běhu přemýšlel o práci.

(pokračování za týden)