Leona Macháňová | 7. 1. 2009 | Přečteno: 8818× | Tisk článku
Stojím na prahu čtyřicítky a mám krizi středního věku. Kromě krize středního věku mám ještě astma a nechuť cokoliv dělat. Když skončilo léto, zamkla jsem kolo na chatě do kůlny a chtěla začít chodit do posilovny. Desátý nebo kolikátý rok pořád to samé – tricepsy, bicepsy, stehenní svaly, hýžďové svaly... Hm, asi to chce změnu.
Jako každý rok, když skončí léto a začne podzim, sedne si první vir, který jde kolem mě, na mé průdušky a donutí mě jít si pro antibiotika. A tak ležím, koukám na kapky deště, které buší do okna v ložnici, a přemýšlím, co si počít se svou krizí, se svým astmatem a svým pokročilým věkem. Také se mi nechce celou zimu polehávat a jíst prášky.
"Vzpomínáš, když jsi byla naposledy na mateřské, jak jsi s tím křiklounem pořád jezdila venku s kočárkem? Ve větru, v dešti i v chumelenici? A jak jsi tenkrát celou zimu ani nesmrkala ani nekašlala? To znamená, že to chce jen jedno – být co nejvíce venku.“
Mé optimistické já se mi snaží něco sdělit. Asi abych chodila denně na procházku. No to určitě. Už se vidím, jak každý den někam půjdu. "Tak choď běhat!“ Běhat?!?!?! Neuběhnu ani metr. "Jak to víš? Běhala jsi naposledy ve druháku na střední.“ To má tedy pravdu. Byla to jedna z mála povinných patnáctistovek, které nám školství nařizovalo, a většina lidi při ní málem zdechla. Ale hlodat to ve mně začalo.
Jednoho říjnového večera jsem natáhla tepláky, mikinu a tenisky a šla na školní hřiště. Náš ovál má 250 m, uvidíme, kolikrát ho obkroužím. Jednou, dvakrát, třikrát… devětkrát, desetkrát. Sice s jazykem na vestě, ale deset kol je deset kol. Prvních pět kol byl čistý běh, pak jsem běh střídala s chůzí.
Domů jsem přišla úplně nadšená a s vědomím, že mě běh chytil svým drápkem. "Můj“ ovál mě začal vídat pravidelně. Zprvu jsem neměla žádné cíle, chtěla jsem prostě jen být půl hodiny venku. Za tu půlhodinu jsem většinou uběhla 12 koleček. Na stará kolena 3 km v kuse, paráda, ne? S příchodem nového roku už jsem vybíhala patřičně vybavená jak pořádnou obuví, tak oblečením a především radami a poučkami, které jsem našla na běžeckých stránkách. Byla jsem se sebou tak spokojená, že jsem si ani nevšimla, že se můj pobyt venku zkracuje. A nejen to, najednou mi 12 koleček nestačilo. Přidávala jsem si každý týden pár, až jsem se dostala na deset kilometrů. Celou tu dobu jsem chodila běhat pod rouškou tmy. Představa, že bych měla běžet někde na chodníku, před zraky spoluobčanů – to bych se ani náhodou neodvážila.
Někdy na jaře jsem šla na kontrolu na plicní. Byla jsem docela zvědavá, co na mé běhání řeknou plíce. A plíce se pochlapily – astma se zlepšilo. 800 mg jakéhosi léku jsem mohla zahodit, další půlrok mi mělo stačit už jen 100 mg denně. Z radosti nad tímto zlepšením jsem se přihlásila na Běh žen, který se konal v září v Praze. 5 km dá každý, ne?
Bohužel s příchodem jara šel běh k ledu – za světla jsem se na ovál neodvážila, 5 km v září jsem tím pádem málem neudýchala, protože příprava pár týdnů předem a jen na oválu nebyla dostatečná a ještě navíc se mi astma zhoršilo.
Do druhého roku jsem vstoupila o trochu moudřejší. Začala jsem běhat mimo ovál, po silnici, do kopečků. Na oválu piluji rychlost i výdrž, koupila jsem si nové boty a kuklu na hlavu. Chodím zase do posilovny, mám běžecký tréninkový plán a přihlásila jsem se na jarní půlmaraton.
Běh mě naplňuje. Je osvobozující, je krásný. Dokáže potrápit i učinit šťastným. Krizi středního věku už nemám. A kdo ji má, měl by běhat.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Tak lepší než řešit krizi středního věku je řešit krizi středního běžce:
"Došly mi cukry, co bude dál?"
A ještě bych zkusil pořešit tu běžeckou světloplachost :) Jinak samozřejmě blahopřeju.
Vyjádřila jsi to přesně: běh je osvobozující, je krásný a já bych dodal po 44 letech běhání: je dokonalý (jako sport téměř pro všechny)a těším se na jarní půlmaraton PIM, kde se setkáme s dalšími několika tisíci podobně "naplněnými blázny" z celého světa. Bude to paráda jako každy rok. A co maraton ..., ten Tě neláká (alespoň v perspektivě)? Je to báječný zážitek, který můžu všem doporučit (samozřejmě po náležitém tréninku, tj. alespoň 200 km/měsíčně po dobu půl roku.
MARATON. 200km/měsíčně??? pokud má člověk zkušenosti s jinými vytrvalostními sporty, dá se to. Určitě se to dá odběhnout svým tempem v poho. Myslím že nejhorší okamžík je od 30km DO 38km. !!!Hlavně doplňovat pravidelně tekutiny, a něco výživného a je to...!!!
:-)
Je to průměr necelých 7 km/den a když si člověk v některé dny (soboty, neděle či svátky) dá 20-30 km (což je před maratonem nutno vyzkoušet) může si jeden či dva dny v týdnu dát volno.
A co se týče přijímání tekutin to je základ a ještě bych doporučil sůl (proti křečím). Já to řeším kousky banánů, které lehce otřu v soli (na občerstvovatče). Po 30 km to bývá krušnější, ale v Pařížský (posledních 500 m) to už zase jde i zrychlit.
Jak "na stará kolena"??? Stačí se podívat na hitparádu a je vidět, kdo běhá...
ANo, je to paráda. Tak hurá do toho...
Je to průměr necelých 7 km/den a když si člověk v některé dny (soboty, neděle či svátky) dá 20-30 km (což je před maratonem nutno vyzkoušet) může si jeden či dva dny v týdnu dát volno.
A co se týče přijímání tekutin to je základ a ještě bych doporučil sůl (proti křečím). Já to řeším kousky banánů, které lehce otřu v soli (na občerstvovatče). Po 30 km to bývá krušnější, ale v Pařížský (posledních 500 m) to už zase jde i zrychlit.
Dobrý den, hezký příspěvek :) Máte astma a běháte, klobouk dolů. Bratr má také astma, neběhá, ale dělá jiné kolektivní sporty. Myslím si, že když se běh začal plícím líbit, nemělo by vás zaskočit to, že vás při běhu někdo vidí. Jde samozřejmě o zvyk, jinak vám za vaše odhodlání a výkony tleskám! Běhu zdar!
Běh je ta nejúčinnější droga, jaká existuje. Kdo ji ochutná jednou, dvakrát, je naprosto ztracen. Taky já začínala běhat ve tmě, pak za světla, pak přišel první závod, první maraton...Hezký článek, přeji ti, ať ti to běhá co nejlépe. P.S.Já mám taky už pár let astma, teda údajně, nějak se mi ztratilo (to bude tím během)
Ten, kdo se ptá, proč miluješ, nikdy nemiloval. Ten, kdo se ptá, proč běháš, nikdy neběhal. Jen milenci a běžci vědí... (Joe Henderson)
krásné... převzaté od návštěvníka tohoto webu...
Dobrý večer,
děkuji všem, kteří si udělali čas a přečetli si můj příspěvěk, pak také děkuji všem, kteří dokonce připsali svůj komentář, no a v neposlední řadě děkuji těm, kteří článek tak hezky ohodnotili (to je taková příprava na řeč davům po doběhu půlmaratonu :o)
Co se týče mých plánů - slovo MARATON je pro mě zatím scifi. 200 km měsíčně bych neuběhla ani náhodou. Maximálně měsíc, další půlrok bych regenerovala.
Astma se snažím ignorovat. Občas neberu ani léky, protože se cítím fajn. Ale pak se taky stane, že najednou nemůžu dýchat, nemoc se připomene a trochu mě "okřikne". Rozhodně to však není můj štít.
Běhání za světla? Na sídlišti? To nevím... (myslíte, že i v létě můžu běhat s kuklou?)
A citát na závěr:
Sport je dobrý, když je dramatický a když se nikdo nefláká (Ivan Hlinka)
Tak se snažím seč můžu.
Kolik z těch lidí, které potkáš, doopravdy ví, jestli běžíš první nebo dvacátý kilometr? Nebo jestli nemáš naplánovaný jenom výklus? Jsem přesvěčený, že čestná většina běžců, které potkáš, to ani řešit nebude. A ty ostatní řešit nemusíš zas ty.
A neběhat přes den sis jako Pulec mohla dovolit, teď jako tisková mluvčí čtyřicítek a zasloužilých matek už nemůžeš, he-he :)
Já to všechno vím, ale nedokážu si pomoci, prostě mám BLOG :o)
Zkus černý brejle a kšiltovku :-)) ale úplně nejlepší je lidi neřešit, jen tím sobě ubližuješ a zbytečně se něčím omezuješ. Až zvýšíš kilometráž, tak vyraž "mimo civilizaci", tam bývá lidí o dost míň.
Jinak samozřejmě držím jako "přes čtyřicítka běhající 4 roky" všechny palce.
Moc hezky napsaný.
Pulče, pod případnými poznámkami chodců se skrývá většinou jen špetka závisti. Spousta lidí si dává novoroční předsevzetí "něco se sebou dělat, začít se hejbat", zhubnout a dlouho u toho nevydrží, nebo vůbec nezačnou.
Nemáš se za co stydět, ba naopak. Buď pyšná na to, že běháš, že se zlepšuješ, že sport pro Tebe není jen to, co dávají v televizi pár minut po zprávách.
Děkuji.
Upřímně řečeno - také jsem ještě nezažila, aby se mi někdo smál, nebo měl řeči. Jen jednou kluci na ovále - mysleli si zřejmě: Hele bába, co ta tady nacvičuje, trochu jí poškádlíme. A postupně se ke mně přidávali, asi dva se mnou běželi jedno kolo, třetí to vzal pozadu s cigaretou u pusy :o) Ne, tohle mě fakt neodradilo, spíš hodně rozesmálo. Byli vtipní.
Nějak nedokážu pochopit, proč by se měl člověk za běhání vůbec stydět?
Ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen
:o)
Ahojky, já bych lidi neřešila. Tím, že někde běhám, nikomu neubližuji. Stydět by se měli nezodpovědných majitelé nevychovaných a neposlušných psů, kteří mě při běhu či chůzi obtěžují a skáčou na mě. Nebo kuřáci, kteří ničí zdraví nejen sobě, ale i těm, kteří jsou nuceni být v jejich blízkosti.
PSI a jejich páníčky fakt nesnáším (omlouvám se všem pejskařům, kteří si své pejsky hlídají na vodítku a když vidi běžce tak si ho přivolají), to je opravdu to nejhorší, co na své cestě potkávám. Navíc ti psi vycítí na hony, že se jich bojím a hrnou se ke mně už z dálky za účelem rozsápání. Snažím se je ignorovat, přejdu do chůze, ale tep mi v tu chvíli vyletí na maximum. Pak mám vlastně zkreslené informace o průběhu tréninku :o))
Laň, pulec, .... podle jména v záhlaví článku si přece lvice! (Jen to těm psům musíš nějak vysvětlit...).
Lev je ale kočkovitá šelma, jak se s nimi mám domluvit? :o)
Tak přesně příspěvky tohoto typu mě vždy nejvíc potěší a znovu nakopnou, snad proto, že jsem přibližně stejná věková skupina (možná jen o málo víc) a že ty mé začátky byly téměř ve všem tak stejné:). Můj první běh před třemi a půl lety-spíše indiánský-okruh 2,5 km, po půl roce již 10, dnes v pohodě 15, na víc nemám čas (zatím). Jen ten problém s běháním přes den i po parcích i po ulici jsem vyřešila hned napoprvé - a žádné divné pohledy jsem jednoduše neviděla, oni totiž fakt nejsou, ani s kuklou, věř mi:).
To mě těší, že Tě těší, díky. 15 km je super, za chvíli budeš na půlmaratonu. Můžeš si dát cíl a koncem roku si ho někde zaběhnout.
S tím během přes den (a tím reaguji i na jiné příspěvky) - nejde jen o pohledy, jde o pocit. Prostě si ještě nevěřím, musím se osmělit. To je jak se studenou vodou - nejdřív si člověk namočí chodidla, pak si opláchne paže, pak popojde a po nějaké chvíli namočí i nejhorší část - břicho. Běh za světla na veřejnosti je moje břicho. Vím, že to letos přijde, už jsem si osmělila ruce i nohy. Nejsem prostě plavec, co do studené vody skočí po hlavě a plave.
Promiň, ale to vypadá, jakobys dělala něco nepatřičného. (Ty snad běháš v negližé :o) Vím, najdou se názory typu: "Běh se pro ženskou nehodí. Je celá schvácená, ufuněná, zpocená." Moje manželka má například babičku s podobnými názory. Věř (si) mi. Podle mě si každý, kdo se zvedne z gauče a jde ven se hýbat, zaslouží alespoň malinkou špetku obdivu. Nekraď se k tak bohulibé činnosti, která tě ještě k tomu baví, ven pod rouškou tmy a vyběhni za bílého dne. Od běžců se dočkáš úsměvu, pozdravu či povzbuzení. A ostatní? Ti vůbec nemají potuchy o čem to je. Tak je můžeš v duchu politovat.
Když čtu to povzbuzování, tak mám chuť jít běhat za světla ihned. Ale naštěstí v mou běhací hodinu je opravdu tma, takže fakt nemůžu, i kdybych chtěla :o)
Ono mě to nemine - Kbelská desítka je za světla, 1/2 PIM je za světla....
Ahoj Pulec,
len smelo do ulíc. Netreba sa vôbec hanbiť, môžeš skôr "machrovať." A ešte keď si tým liečiš nielen dušu, ale aj telesnú schránku, nie je čo riešiť.
Veľa zdravia a šťastných kilometrov!
Ahoj Furi,
machrovat se řekne lehce. Ale...
Raději zůstávám nohama na zemi a moc se nechlubím. Však jsem zatím nic nedokázala. Jo v březnu, to bude jiná! :o)
Ať Ti to běhá
Ale dokázala si, začala si a chytilo Ťa to. Ono je to potom na celý život. Ja som musel prestať pred 15-timi rokmi ( koleno ) a teraz som začal znovu. Celý ten čas som myslel len na to, ako sa k tomu vrátiť. Teraz som tu a mám z toho až detskú radosť. A vôbec ma netrápi, že neobieham chodcov v tempe pod 4 min na kilák. Ty si začiatočník len prvý raz, ja už druhý:)
Veľa síl v zimnej príprave a nech máš z toho polmaratónu radosť.
nedokázala... to je relativní. Pokud se srovnáváš s běžci, jde to tak brát, jenže těm (nám) je jedno, jestli má někdo půlmaraton za 2h nebo za 1:30h a nebo vyhrává.
No a pokud se srovnáváš s naprostou neběhající většinou a nebo ještě ke všemu s vůbec nesportující částí populace, tak jsi dokázala v tomhle směru několikanásobně víc než oni. Prodlužuješ si život, zatímco oni si ho zkracují a ještě z toho máš radost ;-).
Máš pravdu. Už to, že člověk v tom shonu natáhne 3x týdně tepláky a jde funět na ovál, je výkon hodný obdivu, ale s tím se nemůže spokojit. Musí chtít jít dál, doskočit výš, běžet rychleji. Prostě mít cíle. Když se sebou začnu být spokojená, tak už nic nedokážu. A to nechci.
Držím Ti palce a přeju dobré zdraví. Začala jsi správně. Máš-li obavu z okolí, co někam dojet na kole, autobusem ap. Časem by Tě to obtěžovalo a jistě bys přivykla běhu mezi lidmi.
Takže Pulče, podle posledních komentářů už víš, na jaký vývoj jsou tví čtenáři teď zvědaví. Příští článek by mohl mít nadpis třeba:
"Neběhám už za zídkou, psíčky beru placírkou"
nebo
"Neběhám už za zdí, psíčky beru šajtlí"
(Záleží, jestli máš pronaci nebo supinaci).
Také nerada běhám před děsně vtipnými puberťáky či blbečky u hospod, ale když se to jednou překoná, člověk se hezky obleče a přeběhne je hrdě středem, tak už to jde podruhé lépe. Choďte běhat kdy se to Vám hodí, ne až když je tma, v létě by byl problém :-) Já sama si vybrat nemůžu, díky malému dítěti musím chodit v nekřesťansky ranních hodinách a ráda bych to někdy i vyměnila. Takže do toho, přeci nebudou Váš život řídit ti největší hlupáci!!!!
Běhat chodím mezi 17 a 19 hodinou, někdy i později. To je právě ten čas, kdy se mi to hodí. Přijdu rozhýbaná z práce a z nákupu a tak ještě běžím běhat, protože jakmile si sednu, už se nezvednu. Ráno bych běhala ráda, do práce to mám 3 km, to by bylo super, ale ty mé předpřípravy a následný návrat do normálu mi zabírá moc času, tak to nechám být.
Takže za světla až na jaře... :o))
Veľmi pekný článok. Dík.
RSS