Je vedro. Teploměr krčící se ve stínu olizuje mlsně čárku s číslem třicet. Pes, který mě přijel doprovodit, zalézá do díry pod lavičkou. Manželka sedí na lavičce a tváří se, že by tam zalezla taky. Nemůže. Místo je tam jen pro jednoho. Pes byl rychlejší.

Zdravím pár známých i neznámých. „Hustý,“ shodují se všichni. „Dneska to bude fakt hustý.“ Nebyli daleko od pravdy. Bylo.

Start. Hned za startem šílený seběh z kopce dolů. Balík nabírá na rychlosti. Hlavně to nepřepal, mele se mi hlavou, ale vzápětí stejně zrychluji. Krátký výběh, v zatáčce rodiny, kamarádi, psi. Manželky spokojené, že mají hodinu klid. Jen náš pes je nasranej, že nemůže běžet taky.

Plížíme se rychlostí čtrnáct kilometrů v hodině rozžhavenou silnicí a asfalt se nám lepí na podrážky. Kolem projíždí paní na kole s výrazem: „Co je tohle za magory?“ Chtě nechtě s ní musím souhlasit. Jen vrozená ješitnost mi brání se neotočit a zamířit do nejbližší hospody na jedno chlazený.

Strom. Kus stínu. Nikdy by člověk nevěřil, kolik radosti může udělat jedna opelichaná hrušeň u cesty. Na olámaných větvích znaveně visí pár listů a zrcadlí se černě v černé hmotě silnice. Vteřina a stín je pryč. Na hlavu nám praží slunce a někdo odhaduje teplotu. Čtyřicet? Pětačtyřicet? Skupinka se shodne na tom, že je prostě vedro. Fakt velký vedro.

Běžíme. V zatáčce pod námi mizí záda prvních závodníků. Skupinka instinktivně zrychluje. Zrychluji taky. Jsem magor, ale to mi dochází až později.

Prvních pět kilometrů. Čas tak na hodinu třicet pět. Moc. Ubírám. První občerstvovačka. ISO? Aha, český závod. Minerálka. Další občerstvovačka? No, zase po pěti! Hmm.

Cesta stoupá do horského sedla. Že já blb se nepodíval na profil trati. Kopec pokračuje na sedmém, osmém i devátém kilometru. Začínám cítit přehřátí motoru. Písty sice pumpují, jak mají, ale někde něco dře. Ložisko? Vačka? Málo oleje? Nohy mě nebolí, tepovka OK, ale organismus stávkuje. „Drž hubu a šlapej,“ nařizuje v mozku nějaký šílený skřet, který se mě rozhodl zlikvidovat. Držím a šlapu.

Jedenáctý kilometr. Konec. Záda balíku přede mnou mizí kdesi v dáli. Pot ze mě stříká na všechny strany, nemohu chytit dech. Zpomaluji. Koukám na hodinky. Zvláštní, tepovka v normálu. Dobíhá mě nějaký postarší chlapík, který přechází do chůze. Tož nejel jsem dvě stě kilometrů, abych se zhuntoval, ale abych si to užil, říká a nevzrušeně se kochá krajinou. Kochám se s ním. Tepovka prudce padá dolů. Vedro zůstává.

Předbíhá nás asi pět lidí, za kterými se plazí kolega od nás z vesnice. „Zasraný vedro,“ říká. Souhlasím. Pomalu se rozbíhám a nepřestávaje se kochat se k němu přidávám. Bodrý stréc mizí kdesi na za námi a dál se kochá. Má recht.

Do cíle už to je jenom z kopce. Na šišku mi smaží srpnové slunce, stromy mizí a vybíháme zase do otevřené krajiny. Cítím, jak se mi roztékají nohy a stávají se součástí roztavené černé břečky pode mnou. Chlápek u plotu hlásí: „Už to máte jenom kousek!“ Chtěl bych mu poděkovat, ale lepí se mi jazyk na patro. Kdyby tu byla louže, vylemtal bych i tu. Není.

Kolegu ze vsi chytá křeč. Podívám se na hodinky. To už fakt nezachráním. Zpomaluji a pokouším se mluvit. Z vyschlé huby mi občas vychází zvuky jak z křováckého dialektu, boty monotónně pleskají o žhavou silnici a podél nás běží místní partička kluků. „Dáme závod?“

Na kraji města dva chlapíci u plotu s lahváčema. Kdybych byl darwinista, bacím ho kyjem po hlavě a tu lahev mu seberu. Zatracená civilizace, zatracená humanita. Nepraštím. Civilizovaný člověk má zakázáno někoho tlouct kyjem jen kvůli lahvi piva. To se může až pro pár barelů ropy. Škoda, klidně bych ho i bacil. V puse cítím převalovat se miniaturní shluk atomů nabitých fiktivní chutí chmele a sladu.

Běžím. Poslední metry se neskutečně vlečou. Nalevo nějaká bikerská pařba, napravo dobrman. Udiveně si nás prohlíží a jedno ucho mu visí dolů. Poslední kopeček. Dvacet metrů. Deset. Pět, čtyři tři, dva, kurva jsme tu! Držíme se kolem ramen a společně dobíháme v našich nejhorších životních časech. Vítěz tu sedí už čtyřicet minut.

„Jédénáct!“ hlásí cílová slečna zapisovací slečně. „Jédénáct?“ ptá se zapisovací slečna té startovací a ta kývá. „Jédénáct!“ Liji do sebe téměř na ex pět lahví minerálky a odklízím se do stínu nějakého stromu. V cíli řve obstarožní rocker imitaci Olympicu. „Ten běžel naposledy tak na základní škole,“ napadá mně. „Tenhle vlak nikde néstáví,“ řve chlapík do mikráku a houpe vanou. Beru si ještě další dvě lahve vody. K vlastnímu překvapení zjišťuji, že mě nic nebolí. „Co jsem tedy na té trati takovou dobu dělal,“ ptám se sám sebe.

Než si stihnu odpovědět, odněkud zleva přichází rušivá vlna. „Kde jsi takovou dobu?“ Za zády mi stojí žena a pes. On s vyplazeným jazykem, ona s vodítkem v ruce. „Cos na té trati takovou dobu dělal?“ Původně jsem chtěl něco říct. Ale pak jsem si to nechal pro sebe.

PS: Už vám taky bylo někdy na trati fakt teplo?