Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

<i>Jak jsem přeběhl republiku z Aše do Lanžhotu</i>

behej.com | 11.04.2006 | přečteno: 5021×

Začnu od konce, stálo to moc za to…. I když to někdy dost bolelo, ale to k dálkovému běhu neodmyslitelně patří. Ani minutu jsem od startu u radnice v Aši nezapochyboval o tom, že nedoběhnu v pátek večer na náměstí v Lanžhotě, čili k slovenským hranicím, a nepotřesu si pravicí s tamějším starostou města…

Velkou oporou po celých sedm dní mi byl čtyřiašedesátiletý cyklista Pepa Maincl z Nebužel.

Vezl mi na nosiči kola rezervní boty, oblečení, před noclehy mi pár kilometrů odjel a našel ve městě místo přespání, které bylo předem domluvené. Dal mi po telefonu vědět a já od okraje města běžel již nejkratší cestou na ubytovnu či penzion, a tak nemusel ve městě složitě kličkovat a hledat.Vždy jsem se moc těšil na konec etapy, teplíčko pokoje, pivko a nějaké dobré jídlo do postele.

I pro Pepu to byl velký sportovní výkon, protože kdo dokáže v těchto letech ujet na kole porci 100 km denně? Takže jsme si oba stále libovali, jak se postupně posouváme po naší krásné republice a odhazujeme jednu turistickou mapu za druhou.

Co napsat k vlastnímu průběhu akce? Počasí nám přálo, jen párkrát jsem zmoknul. Většinou bylo bezvětří, teploty přes den kolem 10 stupňů. Pohodička… Spravil jsem si přeběhem republiky běžeckou chuť, protože stále nemiluji běhy na okruzích – a loni jsem absolvoval jen „okruhové“ závody.

Jasně, že cítím únavu. Mám dva dny po doběhu, ale není to vůbec hrozné. Normálně chodím, jen občas mně někde něco zabolí. Ale příští týden už budu tak od středy trénovat. Nepodcenil jsem zimní přípravu. Pravidelně běhal šestkrát týdně s celkovou kilometráží od 130 do 200 km a tak jsem si na zátěž 7× 100 km věřil.

Vysloveně velkou krizi jsem za sedm dní neměl. Vždy se mi běželo hůře dopoledne, ale pak stačila dvouhodinová pauzička na oběd, dvě pivka a kávičku a šlo to dál samo. Jinak jsem vybíhal vždy už před sedmou hodinou ráno, abych měl dostatečnou časovou rezervu pro případ nenadálé krize. Vždy po asi třech hodinách běhu krátká pauza na protažení těla, 20 minutové sednutí někde v hospůdce či bufetu.

O delší přestávce na oběd již byla řeč. Na tu jsem se vždy moc těšil. Hlavně, že úplně vypnu myšlenky na běh a s Pepíkem si budu mít čas v klidu o všem možném popovídat. Do cíle etapy jsem dobíhal každý den okolo 21. hodiny. Velmi příjemné bylo přespání doma před čtvrtou etapou a také před závěrečnou sedmou etapou u ultrakámoše Jindry Lakyho ve Znojmě, který mi do vany s bublinkami přinesl lahváče, ferneta na lepší usínání a pečená holoubátka. To je pak balzám na duši a tělo.

Ještě ke spolupráci s Pepíkem. Podstatnou část trasy absolvoval stále vedle mě. Chvíli jsme mlčeli, chvíli někdo z nás mluvil. Občas mě trochu znervózňovalo, že na kole to ubíhá lépe, tak jsem ho poslal třeba napřed do vesnice, která byla před námi a on tam na mě někde počkal. Vycházeli jsme si stále vstříc a on respektoval mé potřeby. Ráno mě vždy pomáhal dát se dohromady. Na zádech jsem měl totiž hydrovak, který mi první den pořádně sedřel celá záda. Takže jsem pak od druhého dne musel záda vždy ráno přelepovat fáčem.

Je to krásné se takto posouvat po celé republice, postupně doběhnout k Ohři, před sebou hrad Hazmburg, pak Říp, komíny Spolany (to už jsem doma), chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, štíhlý kostel v Čáslavi atd.atd…
Taková akce dokáže velmi sblížit a když jsem se s Pepíkem v sobotu 8. dubna loučil na Mělníku po návratu vlakem, objal ho, poděkoval mu a měl slzy v očích. Rovněž i jemu se toto dobrodružství velmi líbilo.

Za žádné peníze bych nevyměnil za podobné zážitky, rád obětuju čas a námahu pro další akce. Velmi rád bych se zúčastnil oficiálního Běhu po hranicích ČR v září tohoto roku. Osmnáctidenní etapový běh, délka 1367 km. Start i cíle ve Znojmě.

Martin Hunčovský

Další informace o přeběhu České republiky