Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak zlepšit běh s Alexandrovou technikou

Jak zlepšit běh s Alexandrovou technikou
foto: Martin Symon

komerční prezentace | 27.04.2015 | přečteno: 6257×

Jaro je tu a spolu se stovkami rekreačních běžců vyrážím i já – běh mě baví, ale v zimě dávám přednost jiným sportům. Vzpomínám na své běžecké exkurzy před 10 lety. Po několika týdnech, někdy i dnech tréninků jsem vždy musel přestat běhat kvůli bolesti kloubů. Tehdy jsem se to snažil vyřešit koupí „lepších“ a samozřejmě dražších běžeckých bot. Dnes je tomu však jinak.

Na běhání aplikuji to, co jsem se naučil během tříletého studia Alexandrovy techniky v Londýně. Alexandrova technika je více než 100 let stará metoda, která poskytuje účinný návod na změnu našich každodenních zvyků, ať už fyzických či psychických. Vychází z předpokladu, že jsme odpovědní za to, jak zacházíme sami se sebou, a že způsob, jakým děláme věci či jak přemýšlíme, dokážeme změnit k lepšímu.

To pozitivně ovlivní nejen naše zdraví, ale také životní elán, sportovní či uměleckou výkonnost nebo emocionální vyrovnanost. Namísto automatických a často škodlivých zvyků, které řídí prakticky veškerý náš život, začínáme používat sami sebe vědoměji, učíme se zastavit to, co v sobě nechceme a naopak podpořit směry, které vedou ke zdraví a růstu.

Zaměřte se na sebe

Zdánlivou nevýhodou Alexandrovy techniky oproti jiným psychosomatickým metodám je to, že nemá žádnou proceduru, sérii cvičení nebo přesný způsob práce. To ale znamená, že se jedná o čistý princip, který lze aplikovat na jakoukoliv činnost. Jak prý říkal její zakladatel, Australan F.M. Alexander, pokud jste zloděj, tak z vás technika udělá lepšího zloděje. Běhání jako předmět aplikace Alexandrovy techniky je vcelku oblíbené. Je tomu proto, že se jedná o činnost, která je velice závislá právě na tom, jakým způsobem ji děláme.

Mým cílem během následující půlhodinky běhu není definován počtem kilometrů, které mám uběhnout, ani rychlostí, kterou chci dosáhnout. Mým záměrem je být si co nejvíce vědom toho, jak používám sebe, když běhám. Je důležité k tomu přistupovat bez apriorních soudů nebo očekávání a hlavně bez sebekritiky. Vše, co uvidím, mi pomůže dozvědět se něco o sobě – nejen o tom, jak běhám, ale vůbec o tom, jak se pohybuji; nejen o tom, jak funguje moje tělo, ale také mysl.

Z tohoto hlediska nemůžu prohrát. Je to obrovský rozdíl oproti minulosti, kdy jsem běhal a mezi tím počítal vzdálenosti, srovnával se s kolem běhajícími a do toho si ještě vzhledem k nedostatku kvalitního hi-fi vybavení přehrával své oblíbené písničky v hlavě!

Běhejte vztyčeně

Na začátku se nedokážu plně zaměřit na sebe a to, jak běhám. O pozornost se hlásí „důležité“ myšlenky nebo vzpomínky, které se snažím přehlížet a jednoduše se jim nevěnovat, nediskutovat s nimi. První věc, na kterou se zaměřuji, je směr, kterým běhám. Směr je neoddělitelnou součásti každého pohybu. Neexistuje pohyb, který by někam nesměroval. Pohybujeme se ve vnějším prostoru, ale také sami v sobě tvoříme určitý uzavřený, ale proměnlivý prostor, který také má svoje vztahy, svoje „dole“ a „nahoře“, „vpravo“ a „vlevo“, vpředu“ a „vzadu“. Když pozoruji směr svého běhu, mám na mysli oba tyto pohyby – vnější a vnitřní.

Vnější pohyb, mohlo by se zdát, je jednoduchý – běháme přece dopředu. V teorii ano, ale podívejte se pozorně na různé běžce – mnozí z nich evidentně, kromě směru dopředu, padají také dolu. Při každém kroku jejich váha směruje dolu, a každý další krok proto musí začít zvednutím břemene sebe sama, aby v další fázi opět upadl směrem k zemi. Takový běh je neustálým vysilujícím bojem s gravitací a vlastní váhou. Je to špatný zvyk – běžet a zároveň padat dolu. Vím to, protože to bývalo i mým zvykem.

Proto se raději zastavuji. Věnuji se chvíli nalezení vnitřního směru – vztahu mezi hlavou a pánví, temenem a chodidly, rameny, stranami zad, prostoru v hrudním koši. To vše má směrovat od sebe, ne směrem k sobě. Především hlava má vždy směrovat nahoru, pryč od ramen, jako balón na uvolněném, ale ne rozkývaném krku. Celá moje konstrukce – od chodidel přes nohy a podél páteře k hlavě – je uspořádána tak, aby směrovala nahoru. Tak funguje nejlépe a mojí rolí je jí i během pohybu umožnit, aby zůstala prodloužena.

Pak už jde jen o to zkombinovat tyto dva směry – vnější (dopředu) a vnitřní (nahoru) – do pohybu. Lidské tělo není symetrické – je těžší vpředu, jednak v oblasti trupu, kde máme všechny orgány. Navíc hlava samotná má těžiště více vpředu, než je její osa rotace. Proto stačí jen dovolit tomuto přirozenému tahu dopředu, aby mě lehce vyklonil v kotnících – a už běžím! Mám pocit, jako bych padal nahoru a má chodidla mě každým krokem podepírají zespoda. Dokázal jsem se rozeběhnout s co nejmenší ztrátou energie – což je příslib toho, že i zbytek mého běhu bude lehký.

Bdělé smysly

Pokud si ovšem budu pamatovat na základní směry a také na to, abych svou pozornost věnoval tomu, jak běžím. Zvyk mysli odbíhat z přítomnosti od toho, co se děje, ke snění, vzpomínkám a trápením se, je velice silný. Stačí na chvíli „vypnout“ a už jsme chyceni v nějakém dalším snu o tom, jak mi to krásně běží, jak to krásně běží té slečně, jakou má krásnou figuru, jak by to bylo krásné, kdybychom se dali do řeči… a stop! Zpět k vnímání toho, co je – sebe, jak běhám, a toho, co přichází do mých smyslů.

Smyslů máme více, ale nejaktivnějším v nás je zrak. Není proto divu, že dalším zvykem, kterého si všímám, se týká očí. Koukají dolu. Oči jsou mocným podnětem, často nás dokážou doslova přitáhnout k předmětu zájmu. Když pracujeme u počítače, oči nás vtahují směrem k obrazovce, až najednou zjistíme, že jsme se úplně ohnuli, vytočili krk dopředu a celkově zkrátili. Když běžím a dívám se dolů, cítím, jak nejen můj pohled, ale celá hlava jakoby směřovala dolů.

Přestávám vnímat okolí, ztrácím zájem o to, kde běhám a stávám se celý v zajetí svých vnitřních pocitů. Moje tělo ale potřebuje podněty z okolí pro to, aby se orientovalo. Jinak je doslova slepé a začíná se řídit automatickým pilotem. Cítím, že se stávám těžší a z běhání se zároveň vytrácí radost. Začínám přemýšlet, jestli vše dělám dobře, jestli běhám správně.

Zvedám pohled, dívám se rovně před sebe, do dálky a periferně vnímám i to, co je kolem mě. Mám pocit, že se skutečně pohybuji skrze prostor. Kde je hranice toho, co dokážu v danou chvíli vnímat? Co vše můžu zahrnout do mého prožitku této současné chvíle? Co zvuky – zvenku, ale také zevnitř? Vítr, který vzniká z toho, jak mé tělo proráží vzduch, a který jakoby obkresluje celý předek mého těla? Kontakt, který mají má chodidla se zemí?

Poslouchám zvuk, který vytvářejí chodidla. Počítám kroky – ale pak si uvědomuji, že jako krok automaticky beru fázi dopadu na zem. Dopadám jedním chodidlem, pak druhým. Co se děje, když je levé chodidlo v kontaktu se zemí? To pravé se musí zvedat. Ale děje se to automaticky, má pozornost je věnována chodidlu, které zrovna došlapuje. Zase je to směr dolů. Co kdybych se naopak zkusil zaměřit na fázi zvedání chodidla ze země, na směr, který mě dostává nahoru?

Po nějakou dobu vnímám svůj běh jako sérii zvedání chodidel ze země. To, že pak na zem zase dopadají, mě až tolik nezajímá. Děje se to víceméně automaticky, vlivem gravitace. Mým úkolem teď je podpořit směr, který jinak tak automatický není. Začínám mít pocit větší lehkosti. Už neklesám tolik dolů, abych se pak s každým krokem musel zvedat nahoru.

Blíží se konec mé trasy. Po závěrečném sprintu zpomaluji, odcházím z parku, pomalu kráčím domů a ještě jednou nevěřícně vzpomínám na dobu, kdy pro mě běh byl povinnosti a někdy i utrpením.

Marko Janicki, www.alexandrovatechnikapraha.com