Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Ultramaratónský festival

behej.com | 18.04.2006 | přečteno: 2847×

Sedmidenní běh, Loutraki – Řecko, 1.-8. dubna 2006.

Letos v zimě jsem řešil velké dilema. Zúčastnit se jako již tradičně osmačtyřiceti­hodinovky v Brně, kde cítím určitý dluh (po čtyřech druhých místech bych tu konečně rád jednou vyhrál), či o týden později sedmidenního běhu v řeckém městě Loutraki. Nakonec jsem se s těžkým srdcem rozhodl pro Řecko.

Bylo to pro mne zase něco nového, další nová výzva. Dokonce jsem po podzimním namlsání při šestidenní v australském Colacu, pomýšlel i k metě 1000 naběhaných kilometrů. V přípravě jsem neponechal nic náhodě, týdenní kilometráž většinou nespadla pod 200 kilometrů. Poprvé jsem si s sebou na takové závody vzal doprovod, který se o mě v průběhu závodu staral v podobě osmnáctiletého synovce Lukáše. Jednou jsem si chtěl dovolit ten luxus (u většiny ostatních to je standart), že se nebudu muset při závodě starat o každou maličkost, ale že mi spoustu věci připraví, zařídí a já se budu moci věnovat jen běhu.

Původně se ultramaratónský festival, který zahrnoval kromě sedmidenního běhu ještě závod na 6,12 a 24 hodinm, měl konat na 400 metrů dlouhé atletické dráze místního stadionu. Bohužel lednové zemětřesení tento záměr pořadatelů překazilo. Jako náhradní řešení zvolili pořadatelé 735 metrů dlouhý okruh v místním sportovním kempu, který byl vzdálen asi 4 kilometry od Loutraki. Nějak jsem doma v propozicích nevěnoval pozornost umístění kempu. Automaticky jsem předpokládal, že když město leží u moře, kemp nemůže ležet nikde jinde než taktéž u moře.Menší šok tedy nastal, když nás vezl taxikář, z asi 10 kilometrů vzdáleného Korintu, od vlaku do kempu a na kraji města nezamířil směrem k moři, ale do kopců nad město. Tam totiž ležel zmíněný kemp. A druhý, ještě větší šok pro mě nastal, když jsem v kempu zhlédl vytyčený okruh. Rozloučil jsem se s myšlenkou na nějakou rekordní vzdálenost. Za léta běhání jsem už závodil na různých okruzích, ale na podobném okruhu ještě nikdy – tedy co se týče výškového převýšení. Někdo odhadoval 10, někdo 15 či 20 výškových metrů na okruhu, těžko se to odhaduje. Trať by se dala zjednodušeně označit za čtvercovou, dvě protilehlé strany, jedna se stoupáním a s ještě závěrečným pruďákem, opačná s klesáním. Další dvě protilehlé by se mohly jakž takž označovat za rovinky, ale stejně nebyly ideální. Takže při více jak tisíci kolech, které jsem naběhal, vyšel součet stoupání a klesání jako dost zajímavé číslo. Jen pro dokreslení: Závod na 24 hodin měl silné obsazení. Vyhrál Brazilec Valmir Nunes, který umí přes 270 kilometrů, tady zvítězil s 212 km. Jen tři závodníci se dostali přes dvě stě kilometrovou hranici. Tolik k okruhu.

Od pořadatelů jsem se dočkal dalších nemilých překvapení. Oznáímili mi, že nemám svého pomocníka Lukáše řádně nahlášeného, takže by měl spát ve stanu. Nakonec se postel pro něj našla. Ubytováni jsme byli ve 14ti lůžkových společných ubikacích, dokonce jsem musel na začátku lézt „na bidlo“. Až mi pak naštěstí uvolnili postel dole, neumím si představit, že bych při závodě ještě lezl nahoru. Asi hodinu před startem, když jsem si šel vyfasovat číslo, jsem se dozvěděl, že jsem údajně nezaplatil startovné 150 eur a dokud nezaplatím, nedostanu číslo a nebudu připuštěn do závodu. Marně jsem se snažil vysvětlit, že platbu jsem provedl bankovním převodem, ale bohužel potvrzení jsem sebou nevzal (poučení pro příště). Protože se čas startu rychle blížil, nezbylo mi nic jiného, než dát do kupy další peníze na startovné. Mezitím ředitel závodu naštěstí někde objevil mé potvrzení o zaplacení… Takže to byl takový malý adrenalinek před startem…

Abych pořadatele jen nehaněl. Vlastní zabezpečení závodu bylo plně vyhovující. V restauraci pár metrů od tratě jsme měli k dispozici tři teplá jídla denně. Dál pořadatelé zajišťovali na trati další základní občerstvení. Možnost krátkého spánku byla na již zmiňovaných ubikacích, výhodou bylo, že byly velmi blízko tratě. Kamenné toalety byly též přímo u trati, takže žádné zbytečné metry navíc nehrozily, až na ten kopec…

K průběhu závodu z mé strany naštěstí není moc o čem psát. Od prvních hodin jsem nechtěl nic nechat náhodě a usadil jsem se na čele a ještě první den jsem si vytvořil dostatečný náskok, který jsem si v dalších dnech stihl udržovat. První noc jsem spát nešel, v dalších jsem si chodil lehnout tak na 2 až 3 hodinky. Až na konci šestého dne jsem si právě díky prudkému seběhu přivodil zánět okostice, takže sedmý den byl jen o tom, jak vedení udržet s co nejmenšími následky, což se myslím podařilo. Byl mi k tomu nápomocen Lukáš, který mi hlásil náskok na Fina Seppa a když bylo zapotřebí, vyrazil jsem na trať. Jinak jsem už raději odpočíval a šetřil nohu. Naštěstí Seppo už toho měl sedmý den též dost, takže s nějakým výrazným útokem na první místo nepočítal. Nějak se nemohu ubránit dojmu, že ten sedmý den byl dnem jakoby navíc, který kazí zpětně můj náhled na závod, protože jinak se klasicky pořádají pouze šestidenní závody, ale je to jen můj dojem. Byli jsme vybaveni čipy pro evidenci naběhaných kol a kilometrů, každé dvě hodiny byly tisknuty výsledky. I na webových stránkách závodu byly průběžně aktualizovány výsledky, takže rodina i známí měli doma možnost sledovat, jak se mi daří.

Pár slov k účastníkům. Na startu se nás sešlo 23 z 11 zemí. Snad s polovinou jsem se znal z různých závodů. Počasí bylo typicky řecky dubnové. Přes den už dosti ostré slunce a teplo, v noci se příjemně ochladilo, trať byla minimálně zastíněna.

A ještě dva momenty pro tento závod typické: Množstvím volně pobíhajících psů všech ras a velikostí, na které si člověk časem zvykne. Ale přeci jen občas se podivuje nad benevolencí dospělých, když vidí jak své ratolesti nechají volně pohybovat mezi těmi psy. A druhý moment je výhradně mým pocitem. Připadal jsem si na závodišti jak zavřený v kleci. Mám zkušenosti, když se závod pořádá v parku, v ulicích či na stadionu a zde má vždy nějaký kontakt s okolním světem, diváky byť třeba náhodnými. Kdežto tento kemp byl vysloveně sportovní s množstvím hřišť a hal pro pořádání různých soutěží a soustředění. Přes týden zde nebylo živáčka, snad jen o víkendu se trochu zaplnil sportumilovným zájemci. Musím se přiznat, že mě vícedenní závody moc chytly. Za ten týden se s běžci člověk dost sblíží, někdo je mu víc sympatičtější, jiný méně, jako v životě. Nezapomenu na závěrečné okamžiky závodu, kdy všichni byli dojati a šťastni, že už vše mají zdárně za sebou. Je to nezapomenutelná atmosféra, kterou bych si rád ještě letos na nějakém vícedenním závodě rád znovu. zopakoval.

Vlasta Dvořáček

Výsledky:

 

1. Vlastimil Dvořáček

2. Seppo Leinonen

3.-4. Constantin Baxevanis

        Gilles Pallaruelo

5. Hiroko Okiyama (1.žena)

Česko

Finsko

Řecko 

Francie 

Japonsko

751,996km

731,024km

710,052km

710,052km

701,813km