Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Z deníku maratónského běžce - 2.

Martin Mastný | 05.05.2006 | přečteno: 3499×

Můj druhý maratón aneb ach ta hlava

(pokračování) 

 Po našem prvním maratónu jsme si s Kaslíkem řekli, že podobný druh dobrodružství nehodláme znova opakovat. Na jaře roku 2003 jsem sice běžel Pražský mezinárodní půlmaratón, ale to jen tak pro zábavu, na dvojnásobnou trať jsem se nechystal.

S maratónem ani jeden z nás do budoucna nepočítal. Byla to uzavřená kapitola. Maratónský běžci se z nás stali, tak proč se znovu trápit? Můžeme běhat různý kratší závody a věnovat se i dalším sportům. Měli jsme v tom jasno a nezdálo se, že by něco mohlo změnit naše rozhodnutí.

Jenže když se jdu v květnu podívat na PIM coby divák, najednou mi přijde líto, že nejsem mezi běžcema. Vzpomínám na zážitky, který jsem na trati prožil přesně před rokem. A navíc se dozvím, že maratón zdolal můj kamarád a bývalý spolužák z gymnázia Petr. 

 Po závodě Petrovi volám. Sděluje mi: „Marťasi, to byl fakt zážitek!“ Z jeho hlasu slyším nadšení. „Dal jsem to za 4:25, ale cítil jsem obrovský rezervy. Za rok půjdu pod 4 hodiny.“ Povídám mu: „Tak do toho půjdu s tebou.“

Zkouším ještě přemluvit Kaslíka, ať se k nám přidá, ale jeho koleno by to prý už nevydrželo.

Na podzim zahájím přípravu a těším se na květen.

Úplně ze všeho nejtěžší na druhým maratónu bylo postavit se na start.

Nevím proč, ale najednou začnu mít z tý vzdálenosti strach. Jako se zpívá v Yesterday: „Suddenly, I´m not half the man I used to be.“ Tomu verši jsme se s kamarádama vždycky smáli, ale teď mi to přijde přesný. Dřív jsem si říkal, že uběhnout maratón přece není problém, jenže teď si najednou vůbec nevěřím. 

Před závodem několik nocí téměř nespím. Myslím na problémy, který mě potkaly před dvěma rokama a bojím se, že se budou opakovat znova. Zneklidňuje mě taky skutečnost, že natrénováno mám úplně stejně jako předloni, přestože v plánu jsem měl mnohem víc. Nejhorší je poslední noc před závodem, kdy neustále myslím jen na to, že na maratón nepůjdu.

Ráno se proberu z polospánku a když se v koupelně podívám do zrcadla, nezdá se mi, že by proti mě stál sebevědomej člověk, kterej se chystá zdolat 42 kilometrů v jednom tahu.

Ještě když jdu z metra na Staroměstský náměstí, napadne mě, že největším neurotikem ze všech startujících dneska budu asi právě já. Kdyby to aspoň byla legrace jako ve filmech podobnýho neurotika Woodyho Allena! Ale není.
 Když na start dorazím, všechno ze mě spadne. Najednou jsem úplně klidnej.

 Hledám Petra, jenže ten má zpoždění a dovolat se mu nemůžu, a tak se mezi ostatníma běžcema řadím sám.

 Říkám si: Aspoň to vyzkouším, vlastně o nic nejde. A docela se na tu trať těším.

Sakra, proč jsem byl tak podělanej a v noci nespal? vyčítám si. Najednou nechápu proč jsem se tolik bál. Vždyť to bude paráda!

 Vyhlížím ještě Petra jestli ho někde v davu nespatřím, když vtom zazní startovní výstřel.

 Soustředím se na tempo a zhluboka dýchám, ale první dva kilometry je taková tlačenice, že se stejně pořádně běžet nedá.

 Uděláme okruh kolem Starýho Města a druhej ve Vršovicích a když míříme podél Vltavy do Bráníka, začíná pršet. Ale mě to nevadí. Naopak, při závodě déšť vítám. Beru ho jako živou vodu, dodává energii.

 

 Když probíháme na Strakonický ulici skrz bránu označující půlku závodu, říkám si, že půlmaratón je opravdu jenom hračka. Mám ho za 1:49 a běží se mi dobře. Plánuju, že když to tak půjde dál, zkusím po 30. kilometru ještě zrychlit a třeba bych to dneska mohl mít za 3:30. To by byl sen! Docela i předbíhám víc závodníků, než kolik jich předbíhá mě, jenže na 25. kilometru najednou začnu cítit nepříjemnou bolest v zadní části pravýho stehna. Jako bych tam neměl svaly, ale ocelový lanko, který je o pár centimetrů kratší než by bylo třeba a tak tam nepříjemně tahá.

 No nic, uklidňuju se. Trošku zvolním a bolest snad povolí. Jenže když se blížím k otočce za Velkou Chuchlí, začíná mě podobně bolet i druhý stehno. Zkouším přes občerstvovačku na 30. kilometru jít pěšky a stehna masírovat, ale když se opět rozeběhnu, bolí úplně stejně jako předtím.

 Do cíle zbývá ještě 12 kilometrů a já mám pocit, že zvládnu tak nanejvýš dva. Zkouším se odreagovat, a tak běžím uprostřed silnice chvíli napravo od středový přerušovaný čáry a chvíli nalevo. Vzpomínám na vyprávění Emila Zátopka o jeho maratónském soupeři z olympiády v Helsinkách: „Peters kluše velkoryse pět kilometrů po jedné straně silnice, dalších pět kilometrů po druhé, prostě jako ortodoxní Angličan.“

 Chtěl bych být jako Peters, jenže to byl zřejmě trošku jinej formát než já – mě už bolí kompletně celý obě nohy a nemůžu. Teď už zase víc lidí předbíhá mě, než kolik předbíhám já. Když míjíme Barrandovskej most, stojí tam skupinka dánských fanoušků s bubnem a každýho hlasitě povzbuzujou. To mi pomůže.

 Probíháme další občerstvovačkou a na chvíli se mi běží o něco líp. Jenže u haly Tatry Smíchov mi dojde.

 Tonoucí se stébla chytá. A i já se v tu chvíli snažím něčeho zachytit. Čehokoliv. Zkouším taktiku z před dvou roků. Vždycky když mě předbíhá nějaká holka, řeknu si: „Ta mi nesmí utéct!“ a snažím se běžet za ní. Jenže to nejde. Předbíhá mě několik holek, ale já nedokážu viset za žádnou z nich.

 Zkouším taky taktiku „tunel“, kterou prý někdy používají sprinteři. Ti prý vůbec nevnímají okolí ani soupeře a běží jako by byli v tmavým tunelu a soustředí se jen na svůj výkon. Ale ani v tunelu mi to nejde o moc líp. Ale pořád běžím, pořád ještě nejdu.

 Když zdoláme Karlův most, čeká nás to nejhorší. Ulice je rozdělená na dvě části a běžci napravo od nás už míří do cíle, kdežto nás ostatní čeká ještě čtyřkilometrovej okruh kolem centra.

 Obě nohy mě bolí tak neskutečně, že podobnou bolest jsem dosud ve svým životě nepoznal ani vzdáleně. Ani na maratónu před dvěma rokama. Připadá mi, jako bych měl nohy z porcelánu a s každým dopadem na dlažbu mám pocit, že ten porcelán praskne a roztříští se na tisíce kousků. Ve svých představách neustále vidím sám sebe jak po tom  dalším kroku ležím bezvládně na zemi a nemůžu vstát.

 Přesto kontroluju čas. Za tři a půl to nebude, s tím jsem se rozloučil už dávno. Ale nebude to ani za tři a tři čtvrtě. Kéž bych doběhnul aspoň pod čtyři hodiny! Musím!

 Nejtěžší peklo přijde u Ministerstva průmyslu a v Revoluční ulici. Nohy sunu před sebe neskutečně pomalu jen s vypětím všech sil a přestože právě začíná svítit sluníčko, kolem mě se snáší mlha. Svý okolí vidím rozmazaně a 500 metrů ke Kotvě je delších než celých předchozích 39 kilometrů. Vím, že kdybych teď zastavil, ihned se skácím a už nevstanu.

 Kolem trati jde vysmátej chlapík a volá na běžce: „No tak, hoši, zvesela do toho! A usmíváme se, vždyť běhání je přece váš koníček! Děláte to pro radost! Hop! Hop! Hop! Hop!“

 Já nemám sílu se za ním otočit. Nemám sílu mu nic říct. Nemám sílu brečet, ani se smát. Nemám sílu běžet dál.

 Pryč jsou v tu chvíli všechny předsevzetí. Pryč jsou v tu chvíli všechny představy o hrdinství maratónských běžců a jejich nezměrný vůli. Já nemám už žádnou vůli.

 Stále běžím, i když v tu chvíli nevím proč. Běžím proto, že nedokážu zastavit. Běžím odevzdaně. Běžím automaticky prostě jen proto, že jsem dosud nepadnul.

 Vlastně je mi úplně jedno jestli to doběhnu, nebo jestli se mi to nepodaří. Ať se děje co se dít má, ale hlavně ať už to skončí!

 Teď už běžím konečně v onom pomyslným tunelu, protože kolem sebe vnímám jen tmu. Ale bohužel to co předvádím není sprint. Není to ani běh. Je to parodie na běh.

 Hlavou mi běží jediná myšlenka a opakuje se pořád dokola: „Ať už to skončí! Prosím, ať už to skončí!“

 Před Perlovkou je na 40. kilometru poslední občerstvovací stanice, ale já jí probíhám, protože se bojím, že kdybych zastavil, závod by pro mě skončil předčasně. Ještě u Národního divadla se mi zdá cíl neskutečně daleko.

 Když probíhám kolem Karlových lázní, najednou mi to dojde.

 „Ty vole, já to uběhnu,“ bleskne mi hlavou.

 Ten pocit trvá jen zlomek vteřiny, ale jeho krásu bych nedokázal popsat ani na sto stránkách.

 Když vbíhám do Pařížský ulice jsem naprosto uvolněnej. Už nemám nohy z porcelánu, který se mají rozpadnout. V tu chvíli snad už ani neběžím. Jen přeskakuju po oblacích z jednoho na druhej. Jako bych dělal kroky patnáct metrů dlouhý. Jako bych se vznášel.

Diváci všem, co dobíhají současně se mnou, tleskají a za všema těma divákama běží Kaslík po chodníku.

 Směje se, mává a volá na mě: „Ty parchante, máš to za 3:52! Takovej skvělej čas! No jen počkej příští rok, však já to tak nenechám!“

 V cíli jsem se málem rozbrečel, ale to už je trošku jinej příběh.

 Jen škoda, že jsme se na startu minuli s Petrem. Mohli jsme běžet spolu, protože nakonec jsme měli téměř identický čistý časy. Na dalším třídním srazu to určitě důkladně zhodnotíme.

 Jo, nebylo to špatný tenhle maratón. Jen doufám, že za rok se před závodem pořádně vyspím a konečně jednou přijdu na start fit a s čistou hlavou.