Summits of my life je projekt, v němž chtěl Jornet vylézt na vybrané vrcholy, v co nejminimalistič­tějším stylu. Vše zahájil v roce 2012 na Mont Blancu, pokračoval přes Kilimandžáro, Matterhorn, Aconcaguu, Denali a Elbrus, až vše ukončil právě na 3. pólu planety, jak se Everestu také říká.

Kilian se do Nepálu vydal poprvé na jaře 2015, ale těsně před jeho příletem zasáhlo celou oblast ničivé zemětřesení. Rozhodl se, že nebude lpět na svém cíli a místo toho se vydal pomáhat do zničeného údolí Langtang. Také tehdy vyhlásil sbírku na $20 000 (cca půl milionů korun), aby pomohl vystavět 116 nových domů pro místní obyvatele.

Vrátil se o rok později, v pozdním létě roku 2016. On sám nejlépe vyjádří, co se tehdy stalo: „Během prvních pár týdnů jsme se dobře aklimatizovali a podmínky byly docela příznivé. Nicméně, když už jsme se připravovali na samotný výstup, počasí se změnilo. Byly zde rozsáhlé sněhové bouře a naakumuloval se těžký sníh. Přestože jsme byli v dobré formě, lavinové nebezpečí bylo příliš vysoké a v tak nebezpečných podmínkách je v podstatě nemožné lézt.“

Až napotřetí se konečně dočkal. Svou expedici zahájil výstupem na Cho Oyu, 6. nejvyšší osmitisícovku. Počasí mu sice nepřálo, a jeho přítelkyně Emilie Forsberg dokonce musela 1 000 metrů pod vrcholem otočit, ale jemu se výstup povedl. „Přibližně v 8000 metrech začalo hustě sněžit, ale já pokračoval z poslední skalnaté pasáže na vrcholovou plošinu. Neviděl jsem vůbec nic, ale pořád jsem lezl. Vrchol není nijak označen, takže jsem se otočil na něčem, co jsem předpokládal, že by mohl být nejvyšší bod. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem byl úplně nahoře, protože jsem viděl jen své nohy, ale snad ano. Konečně!“ popisoval své pocity Jornet.

A nyní, 2 roky po prvním přistání v Nepálu, se mu konečně zadařilo. Jako vždy postupoval méně používanou severní stěnou vedoucí z Tibetu. Během prvních pár dnů se etabloval v base campu v 6 500 metrech. Odsud udělal několik sólo výstupů na okolní hory, aby se aklimatizoval a zvykl na místní terén. Jeho projekt Summits of my life měl vždy jednu hlavní zásadu – lehce a rychle, na té se nic nezměnilo ani v Himalájích. Jako start si vždy vybíral nejbližší obydlené místo, což je v tomto případě Rongbukský klášter v 5 000 metrech.

Odsud vyrazil 20. května v 22 hodin večer místního času (asi v 18 hodin u nás). Nejdříve proběhl 30 km v údolí do base campu (6 500 m n. m.), aby zde konečně zahájil výstup. „Do cca 7 700 metrů jsem se cítil výborně a všechno šlo přesně podle plánu, ale odsud jsem začal cítit žaludek, hádám, že jsem chytil nějaký virus. Odtud jsem se pohyboval velmi pomalu a musel jsem každých pár minut zastavit, abych si odpočinul. Nicméně i tak jsem o půlnoci stanul na vrcholu,“ popisoval své pocity Kilian potom, co se vrátil do base campu.

Na vrcholu Kilian stanul 26 hodin po začátku běhu, do base campu se vrátil za dalších 12 hodin. Právě kvůli zmíněné nevolnosti se ale rozhodl, že zde skončí a nebude pokračovat do Rongbukského kláštera, jak původně plánoval. Více informací (v angličtině) můžete najít na jeho facebooku.