Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Pelhřimovský výběh na Mont Blanc

Miloš Škorpil | 12.06.2006 | přečteno: 7405×

„Sláva, pořád můžu chodit.“ To je první, co mě napadne v poslední minutě mého pokusu zdolat co největší nadmořskou výšku stoupáním po schodech kostelní věže sv. Bartoloměje v Pelhřimově.

Do Pelh?imova se nejezdí lidé dívat na krematorium, ale jezdí sem pravideln? již šestnáct let za rekordy. S lidi?kami z agentury Dobrý den se znám už n?jaký pátek a tak vím, že i když si vymyslíte sebev?tší ptákovinu, tak vás nenechají ve štychu a snaží se vám nejen porozum?t, ale i pomoci váš nápad dotáhnout do konce. V prosinci lo?ského roku jsem za nimi p?išel se svým nápadem pokusit se zdolat po schodech pelh?imovské vyhlídkové v?že p?evýšení rovnající se výšce Mount Everestu. Jak jinak, byli hned pro.

Co m? k tomu nápadu p?ivedlo. B?h. A ne b?h ledajaký. M?l jsem v plánu b?žet kolem hory Mont Blanc, což je závod na 150 km, v jehož rámci musí ú?astníci p?ekonat celkové p?evýšení 8800 m. A práv? tento údaj m? inspiroval k tomu, pokusit se toto p?evýšení zdolat na pelh?imovské v?ži.

V b?eznu jsem se jel na v?ž, respektive na její schody podívat. P?i prvním pohledu m? jaksi zatrnulo. Aby taky ne. Vidím p?ed sebou to?ité schodišt?, v jehož záv?ru je dosti snížený podhled. Na to navazuje schodišt? p?ipomínající spíše sch?dn?jší žeb?ík, který ve dvou t?etinách zase k?ižuje trám. Napadá m?, že budu muset b?hat v helm?, abych si nerozrazil hlavu. Snažím se zdolat schodišt? oto?en ?elem ve sm?ru sestupu. Nohy mi docela brnkají. Hlavou mi letí: „Cvoku, mrzí t? život?“ Hned ji zaháním a ?íkám si: „P?eci nejsem taková baba, abych to aspo? nezkusil, nechat toho m?žu vždycky.“

Ptám se na podrobnosti, jako:

  • kolik je to schod?,
  • jaké je p?evýšení,
  • kolikrát to budu muset b?žet?

„148 schod? nahoru a 148 dol?“, zní odpov?? na první otázku. 30 m je p?evýšení. Kolikrát to budeš muset b?žet? Po?kej, Mirek bere kalkula?ku a po?ítá, 8848 : 30 = 295.

Te? se ptá on: „Jak si myslíš, že se to dá b?žet rychle?“ „Nevím“, odpovídám po pravd?. Potom, co jsem p?ed chvílí vid?l ty schody, tak vlastn? ani v?d?t nechci. Nakonec jsme usoudili, že cca 5 minut tam a zp?t, což nám hodilo kone?né ?íslo 21 hodin a n?co.

„Tak to asi nep?jde,“ prohlásí Mirek. „Pro??“ Já na to. „Protože na v?ž se v tomto období už normáln? pouští návšt?vníci.“ Tak co s tím. „Tak jedin?, že bys zkusil kolik se toho dá nab?hat za 12 hodin.“ „Dob?e,“ já na to. „Ješt? bych mohl p?i tom zkusit alespo? vystoupat na Mont Blanc, když už to vlastn? d?lám kv?li n?mu.“

Je rozhodnuto. Stoupat budu v noci, kdy je na v?ži zav?eno. Nástup do v?že je pak s kone?nou platností ur?en na 22:00 a v 10:00 druhého dne musím být zase dole.

Teprve nyní m? napadá, že nemám v?bec p?edstavu, jak se na to p?ipravit. Variantu n?kde b?hat po schodech v paneláku rovnou zavrhuji. P?i této p?edstav? už se mi ježí všechny vlasy na hlav?. Druhá myšlenka je: „To zas bude p?knej trapas.“ No co, nebude první a dá b?h, ani poslední L. Vím, že natrénovat na to m?žu jen b?háním, p?ípadn? b?háním do kopce a z kopce. Nakonec se ukáže jako nejlepší p?íprava kombinace t?í maraton? a b?hu z Prahy do Brna b?hem 32 dn?. Dneska už vím, že kdybych se do Brna tolik nevytrápil, tak výsledek asi nebyl tak skv?lý, jak nakonec je.

Je 6.6.2006, den satana, jak hlásají n?které plakáty. Ve 20.00 p?ijíždím do Pelh?imova. Obhlídnu ješt? jednou místo ?inu a jdu na poslední teplé jídlo. Hádejte, co jsem m?l? No jasn?: „?esne?ku, pala?inku se šleha?kou a nealkoholické pivo. Rád bych si dal normální, ale p?i p?edstav?, jak se motám po t?ch schodech nahoru a dol?, volím rad?ji nealko variantu.

P?esuneme se zp?t na v?ž. P?evléknu se a s údery v?žních hodin vyrážím vzh?ru. První výb?h jde docela dob?e. Adrinalínek m? hecuje do b?hu. Odhazuji lístek s ?íslem 1 a otá?ím se sm?rem dol?. Ve zdraví míjím trám a než si sta?ím oddechnout, tak mi podkluzuje pata na šikmém schod? a jen tak tak se chytám ob?ma rukama zábradlí. To m? velmi rychle probouzí do reality a od této chvíle jsem až do konce ?ilý a bd?lý. Dostávám se na to?ité schody, které za?ínají sníženým podhledem. V b?hu ?eším, jak toto místo zvládnout co nejrychleji a p?itom si nenad?lat rohy. Nau?it se bravurní techniku zdolávání tohoto místa mi trvá ješt? dalších 10 seb?h?, ale pak už to jde zcela automaticky.

Ve chvíli, kdy si pomyslím, jak jsem skv?lý, cítím úder do hlavy a v tu ránu málem sedím na zadku. „A hele trám,“ ?íkám si v duchu. „Na tebe si budu muset taky dávat pozor, mrcho!“ No ješt? m? posadil asi 5×, než jsem ho dokázal zcela bez problém? podb?hnout.

První hodinu b?hám nahoru a dol?. Celkem 27×. Rozpis byl ud?lán na 13,3 výb?hu, abych sta?il vylézt až na Mont Blanc. „Takhle tam budu za 6 hodin, co pak budu d?lat?“ ?íkám si op?t v duchu. Vím ale, že pindám. Je mi jasné, že tímhle tempem bych byl za pár hodin úpln? hotovej. Trochu zvol?uji. Najednou je kolem m? ?erno?erná tma. „A je to v p…..,“ bleskne mi hlavou. Není, m?j po?íta? a rozhod?í jsou bd?lí a už ke mn? mí?í s baterkou. Ud?láme spolu ?ty?i výšlapy na vrchol a baterka pomalu zhasíná. Je skoro p?lnoc a tak asi satani z ní vysáli š?ávu.

Chvíli si tedy sedám a ?ekám na fará?e až p?ijde do sakristie nahodit pojistky. Chudák, má to ale službu, n?jakej blázen mu b?há po k?ru a on aby kv?li tomu o p?lnoci vstával a šel mu posvítit. A budiž sv?tlo. A bylo. Za 10 minut už zase vesele juchám nahoru a dol?. No juchám. Našt?stí jsem si sta?il uv?domit jedno pravidlo b?hu do p?íkrých kopc?. P?íkrý kopec rychleji vyjdeš, než vyb?hneš. A hele, ono to funguje i na p?íkrých schodech. Druhé pravidlo ?íká, že síly, které ušet?íš tím, že do kopce jdeš, jako když najdeš p?i seb?hu, tady platí dvojnásob. Zvlášt?, když je ?lov?k nucený na t?ch schodech i ob?as balancovat.

B?hám a chodím nahoru a dol?, nahoru a dol?, nahoru a dol? a po?ítám:

  • první desetina
  • první ?tvrtina
  • první polovina
  • 100

Okolo 130.výšlapu za?ínám cítit levé koleno. To už mám nabourané n?jakých 30 let, od chvíle, co jsem se jím snažil odkopnout tramvaj, když se mi jednou p?ipletla do cesty. Namažu si tedy koleno a stehna, které už taky cítím víc a víc s každým dalším výstupem a ?íkám si: „Ješt? 30× a základní plán je spln?n, pak už je všechno navíc.“

Je 7.6.2006 5:32:42 a já dosahuji po 160té vrcholu v?že. Dostavuje se pocit prvního uspokojení. Tak p?eci jenom to nebude trapas. Dole ale ješt? zbývá 40 dalších lístk?, které ?ekají na vynesení nahoru. Po?ítám, kolikrát za hodinu musím nahoru vylézt, abych to stihl do t?ch 10:00.

Nejd?íve si dám 25 minut p?estávku. Kone?n? si odpo?inu a n?co pojím, napiju se a rozešlu první SMS o tom, že jsem vylezl na Mont Blanc. V šest už jsem zase na cest?. Nohy jsou p?kn? tuhý. Moc ohýbat se jim teda opravdu nechce. Ud?lám dva výšlapy a už zase šlapou jak starý pendlovky. Každou hodinu vylezu nahoru alespo? 20×. Stále stejné tempo jako na za?átku. Je to sice nejnáro?n?jší výšlap, jaký jsem kdy absolvoval, ale kupodivu krom? nohou, které už jdou jen proto, že jim nedovolím zastavit, se jinak cítím docela dob?e.

Pravideln? jím a piju. Celkem dv? d?tské p?esnídávky, dva jogurty se zrním, dv? housky, litr a p?l ?isté vody, litr coca coly, litr hruškového džusu a dva banány.

V 8 ráno p?ichází první fotograf, a tak mám o zábavu postaráno. Za chvíli p?ichází t?i další. Nutí m? to moc neodpo?ívat a stále a stále se p?edvád?t. Ach ta lidská ješitnost. Co by ?lov?k neud?lal za kousek té pomíjivé slávy. T?eba se i odrovnal. Je ale s nimi docela sranda. Zbylé dv? hodinky ute?ou jako voda. Už mám za sebou 220 výstup?, když mi m??i? ?íká: „ Když to vylezeš ješt? 14× tak to bude 7000 m.“ V duchu mu nadávám, ale d?lám, co m?žu, abych tenhle nový cíl splnil.

Fotografové p?i každém výb?hu blikají blesky. Je zajímavé, jak si vcelku bez obtíží nalézají zrovna ty místa, kdy musím dávat co nejv?tší pozor, abych se nepraštil do kebule, nebo sebou nemajznul. Stojí vedle sebe ve výklenku schodišt? a vzájemn? se p?edbíhají v cvakání spouští. Po prob?hnutí tou jejích sítí blesk? jsem pokaždé chvíli osln?n, takže jdu už pouze instinktivn?. Ješt?, že nohy tuhle cestu už prošli tolikrát, že m? vždy bezpe?n? dovedou na další schod.

A jsou tu poslední minuty:
Dáš ješt? 235, 236 a 237.výb?h?. Jo to ješt? zvládnu. Další už ale ne. Konec. Jsem zdravej a živej. To je paráda. Dokonce se m?žu i hýbat. Kone?ný ú?et je 237× nahoru a dol?. Což p?edstavuje 35075 schod? nahoru a dol? a celkové p?evýšení 7110 m.

Je to neskute?ný výkon. V celku brzo mi dochází, že jsem do toho dal mnohem víc, než když jsem d?lal 3×75 km na trenažérech. Srovnatelný je to snad jen s b?hem kolem republiky v roce 1999.

Je to tam!

Když jsem vybíhal, tak jsem si ?íkal: Dej tam toho co nejvíc, a? nikoho ani nenapadne t? p?ekonávat.“ Nyní, pár hodin po tom si ?íkám: Ta ?umulungma by se ale taky dala dát. Sta?í jen vyb?hnout už v 17.00, když zavírají prohlídku v?že, a získáš dalších 5 hodin a ty by m?ly sta?it na to t?ch zbylých 1740 m respektive 58 výstup? ud?lat.

Takže za rok jdu na ?umulungmu!

 

pelhrimov.jpg